OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 21. kapitola 2/4

13.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 445×

21. kapitola - Poslední kousky 2/4

Atlantida

„Odložte zbraně, nebo ho zabiju!“ John mířil na Michaelovu hlavu, málem stiskl spoušť, ale ten hybrid se otočil i s malým uzlíčkem v náručí, z počátku si myslel, že je to Torren, ale toho měla Teyla.

„Nestřílejte!“ vykřikl pevně, když si uvědomil, že drží Thomase, který začal kňourat. Kývnul zbytku svých lidí, aby se stáhli, Michaelovi muži byli mrtví a zbýval jen on. S dítětem v náručí a zbraní mířící na Johna vystupoval zpoza zničeného jumperu.

„Odložte zbraně,“ požádal je Michael hrubě a namířil zbraní na dítě.

„Odsud se nedostaneš,“ upozornil ho John a nepřestával na něj mířit.

„Tohle děcko mi s tím pomůže, je mým plánem B! Samozřejmě,“ dodal s posměškem.

„Na to zapomeň! Okamžitě ho polož na zem a vzdej se.“

„Znám tě, Shepparde. Necháš mě jít, jen abys ho zachránil, tak jako jeho matku. Dozajista tě požádala, abys na něj dal pozor, že?“ Roztřásl se mu prst na spoušti a mrknul. „Jak jinak. Mia podědila ten neodolatelný šarm po svém předkovi, stejně tak jako si dokázat, jak vy lidé říkáte, omotat si ostatní kolem prstu.“ Ušklíbl se. „Divné, že jeho ochranu svěřila právě tobě, když tě nenávidí, nemyslíš? Díval jsem se na tu nenávist každý den, ale něco jí znemožňovalo ji tě nenávidět ještě víc. Teď tu sice není, ale i tak mi pomůže se odsud dostat, i když mi slíbila, že mě zabije.“

„Ještě se hni, Michaeli, a na místě se zastřelím!“

„Shepparde, ty nevystřelíš, ani kdybys chtěl. Jak by ses jí pak dokázal podívat do očí s vědomím toho, žes jí zabil syna? Hm, když o tom tak přemýšlím, což jsi vlastně už udělal. Neměl jsi ji unášet, dokončil bych svůj výzkum a to děcko by nerostlo dál tak rychle. Takže ti vlastně dělám laskavost, když ho vezmu s sebou.“ John přistoupil o dva kroky blíž, což donutilo Michaela, aby chlapcovi přiložil zbraň přímo na čelo.

„Rozmysli se, máš na to třicet vteřin, pak ho zabiju.“

„Johne!“ Poznal Teylin hlas. Postavila se vedle něj a položila ruku na jeho zbraň. „Nech ho odejít.“ Cítil, jak jí z hlasu čiší příšerná nenávist a samozřejmě ji sdílel, ale nehodlal kvůli němu obětovat Thomase.

„On jediný dokáže zastavit ten rychlý růst. Věř, že bych ho nejraději viděla mrtvého za to, co provedl, ale nemůžeš dovolit, aby Thomas zemřel. Navždy by sis to vyčítal. Najdeme ho, jak jako jsi ty našel mě a Miu.“ Nakonec zbraň sklonil a Michael se na něj zašklebil.

„Rodney, zadej bezpečnou adresu.“

„Ale…“

„Prostě to udělej!“ zakřičel John do vysílačky. „A tebe varuji, jestli umře, nebude v celém vesmíru místo, kde by ses přede mnou schoval.“ Hybrid k němu přistoupil o něco blíž.

„Myslíš, že se tě bojím?“

„Měl bys.“

„To ty by ses měl bát víc, až se Mia dozví, žes mě s ním nechal odejít. A věř, že i Teyla s tím svým bastardem toho budou litovat!“ Brána se otevřela a Michael bleskově zmizel i s chlapcem. Chtěl se za nimi rozběhnout, ale Teyla ho pořád držela.

„Najdeme ho a Michaela pak konečně zabijeme,“ uklidňovala ho, ale teď ho nedokázalo uklidnit nic. Porušil svůj slib.

***

„Ruku.“ Přede mnou stál poručík Marks se čtečkou na ten proklatý čip, který mi kdysi tak bolestivě nastřelil Carson. Natočila jsem se bokem a vyhrnula si rukáv až na rameno místo předloktí. Poručík chvíli zíral, než jsem mu ukázala jizvu, která zbyla po původním čipu násilně odstraněným Michaelem.

Čtečka pípla a on přikývnul. „Funguje.“ Podívala jsem se na Ellise se stejným opovržením, jakým mě častoval on.

„Po přenosu se ozvěte a na stanovišti Alfa nezapomeňte podat hlášení, podplukovníku.“

„Ano, pane.“ Otočila jsem se k Kerbymu a jeho týmu zády. Měla jsem dlouhých šest dní na přemýšlení, což nebylo moc dobře. Představovala jsem si milión a jednu děsivější a tragičtější situaci než druhou a nemohla z toho spát.

„Uvidíme se za čtrnáct dní, podplukovníku.“ Zahlédla jsem na okamžik v Ellisově tváři obavy a srdce se mi rozbušilo. Byl by hlupák, kdyby si myslel, že to proběhne hladce, pořád jsme byli ve vesmíru a mohlo se pokazit cokoliv. Už zase, hlavně klid, Mio, přemlouvala jsem sama sebe a se zadrženým dechem jsem přistoupila blíž k týmu a oni mě obstoupili jako osobní strážci, rázem jsem se díky nim cítila bezbranně. Raději jsem zavřela oči, když nás obklopilo bílé světlo a my byli na planetě.

Zdvihla jsem hlavu k obloze, ale Apollo jsem hledala marně. Zaposlouchala jsem se do hlášení Kerbyho, když mi náhle z nedalekého křoví něco blýsklo do očí.

„K zemi!“ vykřikla jsem hned, ale připadalo mi, že to k ostatním snad dolehlo za sto let, protože jeden z mužů vedle mě padl jako podťatý a kouřilo se mu z přední části vesty. Z pachu spáleného masa se mi obrátil žaludek, ale nebyl čas zvracet. Někdo z těch zbylých tří mě popadl za vestu a odtáhl za nejbližší kámen, asi deset metrů od ovládacího panelu brány.

„Jak o nás věděli?“ Ukořistila jsem si pár vteřin, abych si prohlédl muže, co mi prozatím zachránil život. Kerby to nebyl, ten se kryl za ovládacím panelem, jak jsem si všimla za okamžik.

„Musíme ho dostat sem!“ Kývla jsem směrem k muži, který zůstal ležet na místě, kam nás přenesli.

„Na něj zapomeň, je mrtvej.“ Cítila jsem, jak mi opět vyprchává z obličeje krev. Ani jsem si neuvědomila, že mě voják tahá zpátky k zemi a křičí mi do ucha, jestli jsem se zbláznila.

„Tohle jsou tyčový zbraně, jestli sis nevšimla, nejsou to omračovadla!“ Nedokázala jsem od toho mrtvého odvrátit zrak. „Jak napočítám do tří, zvedneš se a poběžíš za velitelem, rozumíš?“ Zatřásl mnou a já se na něj podívala a pořád omámeně přikývla. „Budu tě krýt!“ To už jsem zavrtěla hlavou. „Smůla, tak na tři.“ Odpočítal to na prstech a na tři do mě strčil a já se rozběhla směrem k panelu. Dívala jsem se jen před sebe a ignorovala zvuky střelby automatických zbraní proti těm tyčovým, které používali Jaffové.

Těch deset metrů byly nekonečné, ale nakonec jsem to stihla, dopadla za Kerbyho, který opětoval palbu a kryl přitom svého podřízeného, který se vydal za mnou. Zajíkla jsem se, když pouhé dva metry od našeho úkrytu si jedna střela našla za cíl jeho levé rameno a on se sklátil k zemi, pouhých pár centimetrů ode mě. Natáhla jsem se k němu a snažila se ho k nám dotáhnout, abych mu mohla zkontrolovat puls.

Otočila jsem ho tváří nahoru a polkla výkřik. Vojákovi nevidomé oči zírali a nebe, ale i tak jsem zkontrolovala puls. Kerby se na nás otočil a já musela zavrtět hlavou. Stiskl čelist a znovu začal pálit na muže, kteří se kryli za dalšími kameny.

Na truchlení nebyl čas. Byli jsme jak v přední linii. Unikl mi tichý rozhovor, který posunky spolu měli Kerby se svým posledním mužem, který na povel vyběhl ze svého úkrytu, aby za krycí palby zadal adresu stanoviště Alfa.

Měla jsem chuť křičet, aby se na to vykašlali a raději se bránili, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku. Zděšeně jsem se dívala na smrt dalšího muže. I když to člověk viděl už tolikrát, nedokázal se proti tomu nijak obrnit, pokud nebyl necitelný mizera.

„Poslouchej, Mio, musím stisknout ten červenej šutr, takže jakmile se brána otevře, neohlížej se a běž, je ti to jasné?“

„Nenechám tě tady!“ vyrazila jsem ze sebe zajíkavě.

„Tady ty nerozhoduješ ty! Když řeknu: skoč, tak prostě skočíš!“ Pevně mě chytil za paži a pořádně se mnou zatřásl. „Poběžíš!“

„A-ano.“

„Na dvě, takže…“ bleskově se zvedl a připlácl ruku na červené tlačítko a z brány se vyvalila vlna, „běž!“ zařval. Vyrazila jsem, ale s rukou pevně zaklesnutou do jeho vesty, přestože se snažil na předloktí ještě rychle vymačkat bezpečnostní kód. Zírala jsem na zářivé symboly na bráně. Byla to adresa Země, tu jsem znala i pozpátku. Voják ji musel vytočit automaticky.

„Utíkej!“ zařval mi Kerby do ucha, který se vzpamatoval a běžel sám. Chtěla jsem odpovědět, že rychleji to nejde, když můj společník o kousek poskočil a padl na tvář. Zasáhli ho do nohy. Nehledě na střely, které kolem nás létaly, jsem mu pomohla zpátky na nohy, bolestivě přitom vrčel, ale za mé pomoci kulhavým krokem postupoval dál vpřed.

Brána byla jen tři schody daleko, záchrana za vysokou cenu, ale zdálo se, že to bude obrovská překážka. Avšak Kerby byl tvrďák a ani nemrknul, když vystupoval a já se během toho dovolila ohlédnout na velký počet mužů v obrovských zbrojích, jak se kolem nás stahují jako supi a pálí naším směrem.

Kerbyho těžká ruka se mě snažila otočit zpátky čelem, ale zkroutila jsem se a podívala se na nebe, kde zářilo obrovské slunce a jeden z jeho paprsků se rozběhl po obloze mnohem dál než ostatní, oslnil mě, já zakopla a vteřinu na to, jsem ucítila příšernou bolest v pravém boku a nebýt toho, že jsem už stoupla na poslední schod, padla bych zpátky, ale díky Kerbyho váze, která mi spočívala na levém boku, jsem padala společně s ním vpřed do otevřené brány naprosto ochromená bolestí.

***

Atlantida

Woolsy spal klidně ve své posteli, když ho probudil hlas technika křičící mu do ucha.

„Já vás slyším, Chucku.“ Unaveně se posadil a protřel oči. Nasadil si brýle a pokusil se obléci trochu rychleji než obvykle. Kupodivu dorazil do řídící místnosti za osm minut, kde už nervózně přešlapoval Chuck.

„Copak se stalo?“

„Přišla šifrovaná zpráva ze Země, pouze do vašich rukou.“ Woolsy si převzal flash disk a zavřel se v kanceláři a dal se do čtení. S každým dalším řádkem se mu prohlubovala vráska na čele.

Vstal ze židle a došel do řídící místnosti za Chuckem. „Sežeňte mi tým plukovníka Shepparda, chci s nimi co nejdříve mluvit. Informujte také prosím doktory Kellerovou a Becketta.“

„Ti jsou na pravidelné kontrole u  Belarianů, pane.“

„Já vím, stáhněte je.“

„Za dvanáct hodin se mají vrátit.“

„No dobrá, řeknu jim to později, ale zbytek mi pošlete.“

„Ano, pane.“

Zpráva ze Země nebyla vůbec dobrá a šetření, které vyžaduje IOA se lidem nebude líbit o nic víc.

***

„Tři vojáci mrtví a podplukovník Kerby a Collinsová se pohřešují.“ John zíral na Woolsyho. Vařila se v něm krev.

„Jak se to mohlo stát?“ zeptal se mnohem ostřeji, než byli ostatní zvyklí.

„Pokud vím, říkal jste, že je to utajený přesun, nikdo neměl vědět, že nemíří na Zem,“ ozval se i Rodey.

„Vědělo o tom jen pár zasvěcených. Na Zemi skutečně jen hrstka lidí, ale ti všichni už prošli výslechy přes detektor Za'tarc.“

„Chcete říct, že za to můžeme my?“ Ronon se narovnal a vrhnul na Woolsyho nazlobený pohled.

„Bohužel ano. Budou probíhat výslechy, avšak bez detektoru to bude trochu obtížné.“ To už John vyskočil ze svého místa.

„Collinsová a Kerby jsou neznámo kde a velení zajímá, kdo to prozradil, místo toho, aby se je snažili najít?“ To už k němu přistoupila Teyla a položila mu ruku na předloktí.

„Ujišťuji vás, plukovníku, že je hledá více než schopná osoba, která má na tom vlastní zájem.“ Než mohl říct cokoliv dalšího, ozvalo se klepání na dveře. Za nimi stál Chuck. Kývnul Woolsymu a on za ním vyšel. Chvíli tiše četl z tabletu. Jeho výraz značně pohasl. To už začala být i na pochybách i Teyla.

„Co se stalo?“

„Neočekávaná událost, máme další mrtvé. Na planetě, kde přepadli tým podplukovníka Kerbyho, napadli i tým, který hledal stopy. Neměli šanci. Pan Coolidge požaduje, abychom ihned začali vyslýchat všechny členy expedice a prošli veškeré zprávy, které odsud odešly, a předali viníka IOA.“

„A co Mia a ten voják?“ John se ohlédl po Teyle a jejím zděšeném obličeji, mnohokrát ji takhle neviděl.

„Pro IOA je prvořadé najít viníka. Na místě našli krev obou, takže je možné, že je za pár dní prohlásí za mrtvé.“ To už za Johnem stál i Ronon, aby ho přidržel.

„Pochybuju, že by tu byl někdo, kdo by chtěl Mii ublížit,“ zamyslel se Rodney.

„Zřejmě někdo ano.“

***

„Věděla jsem, že tě najdu tady.“ Teyla stála ve dveřích Miina pokoje a dívala se na Johna sedícího na její posteli.

„Říkal jsem jí, aby nikam nechodila.“

„Já vím, ale bylo to pro ni důležité.“ Pohoupala Torrena, protože se ze spaní zavrtěl.

„Žádné tajemství nestojí za to, aby se kvůli němu umíralo. Tady už to její tajemství nikoho nezajímalo!“

„Skutečně, Johne?“ Otočil se k ní.

„Ať to bylo cokoliv, už mě to nezajímá. Přemlouval jsem ji, už kvůli Thomasovi.“ Sedla si vedle něj. Tolik ji tížilo, že nemohla říct Johnovi pravdu, ale neměla na to právo. Byla to Miina věc, a i když to její přítelkyně popírala ze všech sil, dokázala právě Teyla odhalit totožnost chlapcova otce, stačil jí jediný pohled, aby ve tváři toho malého uzlíčku poznala Johna.

„Je mi líto, že ti to musím říct právě takhle, Johne, ale ty ani jiný muž by nepochopil, proč to udělala, to pouze matka. Pochop, že matka pro své dítě udělá cokoliv, vzdá se klidně i vlastního života, aby mu pomohla. A já věřím, že se vrátí, cítím, že žije a hlavně, slíbila mi to.“ Pochopil, že se ho snaží povzbudit, ale zůstal zírat na řetízek s vojenskými známkami a prstenem. Mia si ho nikdy nesundávala, ani když byli spolu, teď ho nosila Teyla. Musel však odvrátit pohled, nedokázal si představit, jak by Mie vysvětlil, že on selhal a jejího syna má Michael.

„Kerbyho znám, jestli je s ním, je to, jako by byla se mnou.“ Netušil jestli uklidňuje sebe nebo Teylu. Ta se zvedla, pohladila ho po rameni a se svým synem odešla.

John osaměl. Rozhlížel se kolem sebe a jako vždy mu pohled padnul na rámeček s fotografií. Trochu si poposedl a natáhl k němu ruku. Dělal to tak pokaždé, ale nikdy se na fotku nepodíval, až dnes. Předpokládal, že to bude rodinná fotka, ale nečekal, že pozná ženu i dívenku.

„Instruktorka Collinsová.“

***

Země

„Pane, přijímáme kód podplukovníka Kerbyho,“ řekl poručík Harriman, jakoby tomu nemohl sám uvěřit. Chtěl se zvednout ze svého místa, ale generál Landry mu položil ruku na rameno.

„Otevřete prosím Iris, Waltere,“ požádal ho Landry slušně a se zdviženou bradou nespouštěl pohled z brány, tak jako za mnoho let už tolikrát, když se jeho lidé konečně vraceli domů a tohle byl vskutku neočekávaný-očekávaný příchod a byl rád, že se ho konečně dočkal.

„Jste si jist, pane?“

„Jistě, podpůrný týmy jsou už skoro na místě. Jen pro jistotu,“ otočil se na podřízeného a mrknul. Jako na povel se otevřely oboje dveře a do prostoru brány pod horou Cheyenne Mountain naběhly dva podpůrné týmy v plné zbroji a namířili zbraně na bránu, na níž se stahoval štít.

Všichni čekali, byli připraveni, přesto každý zatajil dech, když dvě osoby propadly skrze bránu a padly tvářemi k zemi, následováni pár střelami z tyčových zbraní.

„Zavřete Iris, poručíku. Je připravený zdravotnický tým?“

„Ano, pane,“ odpověděl s údivem Harriman, protože Landry nehnul ani brvou.

„Myslím si, že jsou tu dva naši, co je potřebují.“ Poručík přikývnul a dal povel zdravotnickému týmu, aby vstoupil do prostoru brány, protože nevypadalo, že příchozí jsou pro ně nebezpečím.

„Vítejte konečně doma,“ zašeptal si generál sám pro sebe a vydal se zpátky do své kanceláře informovat své nadřízené.

***

V uších mi hučelo tak moc až to přebilo tu příšernou bolest v boku, ke které se přidala další, když nás brána konečně vyplivla ven. Tak dlouho jsem necestovala ani skrze brány z Pegasu do Mléčné dráhy. Jediným pozitivem bylo, že mi protentokrát nebylo vůbec špatně. Jenže…

Zasténala jsem, když se můj obličej setkal s mřížovanou podlahou, chvíli mi trvalo, než mému mozku došlo, že zíráme skrze nástupní rampu. Lehce jsem se nadzvedla, abych zkontrolovala Kerbyho, což byla chyba. Obrovská chyba.

Ze rtů mi splynul bolestivý výkřik následovaný nekončícím proudem sprostých slov v češtině. Jedině v tomhle jazyce jsem mohla nadávat a nikdo mi přitom nerozuměl, ale tohle byla situace, kdy bych nadávala i v rodném jazyce.

„Hej, hlavně klídek, hoši. Zbraň tady pokládám.“ Neměla jsem ani sílu promluvit na Kerbyho, že po rampě jeho zbraň klouzat nebude. „Ji první, zasáhlo ji to do boku.“ Gentlemani zřejmě ještě nevymřeli a já se nechala od dvou párů mužských rukou otočit a přenést na připravená nosítka. Dovolila jsem si, se podívat na bolavý bok, ale raději jsem se na to měla vykašlat. Nevypadalo to moc dobře a mně došlo, že ten pach spáleného masa nejde jen od podplukovníka, ale i ode mě.

Ano, z toho se mi trochu obrátil žaludek, naštěstí jsem neměla co zvracet, takže jsem raději položila hlavu a snažila se tu bolest ignorovat, ale to protivné kňourání si cestu přes rty přeci jen našlo.

„Za chvíli dostanete něco na bolest,“ informoval mě zdravotník, který se mi vznášel nad hlavou.

„Ryane!“ zavolala jsem a pokusila se ho přes změť těl zahlédnout.

„V pohodě, Collinsová, jen s nimi běž.“ Zahlédla jsem konečně alespoň jeho ruku a zaslechla uchechnutí následované bolestivým heknutím, pak už nebylo nic, asi jsem omdlela, což byla docela záchrana, ale o to bylo probuzení zmatenější a bolestivější.

„Neznat tě, řekl bych, že jsi utekla z nedělní školy a že tu nemáš vůbec co dělat, ale pak se kouknu na ty tvoje vlasy…“ Otočila jsem k němu hlavu a nechápavě se na něho podívala. Tyčil se nade mnou a připadal mi snad ještě větší než normálně.

„Nemyslím si, že jsme v situaci, kdy je vhodné vtipkovat,“ upozornila jsem ho pomalu, za což jsem si vysloužila jeho vojenský pohled a ruku na rameni.

„Nezvedej se, jinak tě to bude pekelně bolet.“ Stál na nohou a ve volné ruce měl hůl, o kterou se podepíral. Vyděšeně jsem se podívala na zem. „Neboj, nohu mám, jen mi ji doktorka zakázala namáhat. Což mě vede ke vzkazu, že máš taky zakázáno se hýbat, aby sis neotevřela ránu.“

„Nic mě nebolí,“ informovala jsem ho. Znělo mi to nějak vítězně.

„Ani nemůže, když do tebe pumpujou tolik morfinu.“ Kývnul hlavou na stojan nad mou hlavou.

Cítila jsem se taková vláčná a uvolněná, ale některé věci mi bolestně docházely. „Tvůj tým.“ Podívala jsem se na něho. Sednul si na postel. O něco víc jsem vystřízlivěla, když sklopil pohled.

„Jsou tam, kde mají být.“

„Je mi to líto, Ryane.“ Pomalu jsem se posadila a ignorovala přitom přicházející bolest.

„Varovala jsi mě.“ Rázem měl zase ten vojenský pohled.

„Netušila jsem, že se něco stane, ale už kolem mě zemřelo tolik lidí, že jsem do toho nechtěla zatahovat někoho dalšího.“

„Byl to rozkaz.“

„Tohle nemusíš dělat.“

„Je to moje práce a nedivím se ti, že ti armáda není dvakrát po chuti.“ Tohle bolelo, dokud jsem si to říkala sama, bylo to něco jako plané výhružky a nepřesvědčivá nenávist, ale z jeho úst to znělo mnohem tvrději a odhodlaněji, jako bych se celé roky jen vztekala jako malé dítě a ve skutečnosti to nemyslela vážně.

„Ale takhle to nemůžeš brát,“ se syknutím jsem přehodila nohy přes okraj nemocničního lůžka. Netušila jsem, že se na ošetřovnu na základně v Coloradu vrátím tak brzy, vlastně jsem doufala, že se to už nikdy nestane.

„Beru to tak, že dokud si to člověk nezkusí na vlastní kůži, je rozhodování o druhých tak lehké. Takovou moc by neměl mít každý.“ Postavila jsem se na nohy a měla jsem co dělat, aby se mi z té bolesti nepodlomily kolena.

„Teď asi nechápu, o čem mluvíš.“ Stačilo k němu udělat dva kroky, abych mu dala ruku na rameno, ale někdo mě přerušil.

„Myslím, že tohle vám to osvětlí.“ Narovnala jsem se jako pravítko, když jsem spatřila generála Landryho, jak k nám přichází a natahuje se ke mně s novinami. Bolelo to, ale zatnula jsem zuby a převzala od něho New York Times.

„Podplukovníku Kerby, mohu vás požádat, abyste nás tady se slečnou Collinsovou nechal na chvíli o samotě, zvládnete to?“ Ryan přikývnul a za pravidelného klapání jeho hole jsme s generálem osaměli.

„Nu, Mio, měla byste si ty noviny přečíst, strana osm.“ Posadila jsem se zpátky na lůžko a nalistovala tu stranu. Chvíli jsem zírala na fotografii mě samotné, což spustilo nepříjemnou bolest hlavy a znovu se mi do mysli draly vzpomínky mého mladšího já. Bylo to mnohem nepříjemnější než posledně. Jakoby se mi do hlavy snažily vecpat vzpomínky za několik let. Na povrchu se zachytávaly ty nejdůležitější a hlavně ta spojená s touhle fotografií, všechno to vedlo k důležitému poznání.

„Takže moje přítomnost ovlivnila moje mladší já a její život.“

„Když jsem se snažil minule vysvětlit panu Coolidgovi i vedení IOA, že není dobré vás tu držet, nechtěli nic slyšet.“ Posadil se vedle mě a téměř mi ty slova šeptal do ucha, kdo by se divil, tady měly i stěny uši.

Shlédla jsem na název článku. Organizátorka politických demonstrací se pohřešuje. Zapátrala jsem po datu na horním okraji a nemohla uvěřit. Skutečně to byly vzpomínky za několik let.

„Jsem doma,“ vydechla jsem překvapeně, ale přitom mi docházelo, že se něco muselo pekelně pokazit. Co se to se mnou stalo, že jsem ve Washingtonu pořádala demonstrace? Raději jsem byla, když o mně nikdo nevěděl, naučila jsem se nevyčnívat z davu a od smrti mámy, ze mě stala rádoby zaneprázdněná matka v domácnosti ignorující své sny. Jenže tohle by se ze mě nemohla stát, i když by máma žila a díky její smrti jsem svoje pocity uzavřela v sobě. Už jsem nepoznávala samu sebe.

Victorie Collinsová, organizátorka politických protestů na zveřejnění tajných dokumentů o vojenských operacích, které se dotují z kapes daňových poplatníků se již druhý den pohřešuje. Zmizela z hotelového pokoje, kde vyšetřovatelé nenalezli žádné stopy po násilném vstupu.

„Ještě je brzy ukázat na někoho určitého, ale mohl to být někdo z blízkého okruhu.“

Víc jsem nechtěla číst. Už tak jsem měla hlavu plnou vzpomínek, které vířily v nekonečném kruhu a postupně se usazovaly na správná místa.

„Co budu teď dělat?“

„V podstatě jste zpátky ve své době a po podepsání dohody o mlčenlivosti, byste mohla odejít domů.“ Zděšeně jsem se na něj podívala.

„Tohle ale není můj život,“ ukázala jsem mu noviny, „už ne,“ dodala jsem a upustila noviny na zem. „Všechno to začne znovu. Nekonečný koloběh.“

„Záleží jenom na vás.“

„Vždycky jsem to chtěla změnit, generále. Jenže mám dojem, že tohle snad ani není moje realita, přestože si začínám vzpomínat na ty roky, kdy ona,“ ukázala jsem na noviny, „žila svůj život, naprosto jiný než byl ten můj. Jak bych se do něčeho takového mohla vrátit? Jak bych mohla zahodit ty roky, co jsem prožila na Atlantidě… co jsem tam nechala. Proč jsem se sem vrátila. Nejde to, pane. Já nemůžu.“ Byla jsem víc otřesená z toho, jak mě k sobě přivinul než ze skutečnosti, že jsem zpátky v roce 2014. Jenže přesně tohle jsem potřebovala. Podporu od někoho, ke komu jsem mohla vzhlížet a důvěřovat mu. Alespoň na chvíli jsem se mohla zase cítit jako dcera, za níž někdo stojí a není na všechno sama.

„Vedení IOA se trochu změnilo. Mohli bychom něčeho dosáhnout.“

***

Za pár hodin jsem kráčela po boky Ryana do zasedací místnosti, odkud jsem se zatajeným dechem zírala na bránu. Snažila jsem tak rozptýlit myšlenky na rozhovor, který mě čekal. Jenže ani tak jsem nikoho z nich skoro nevnímala, stále jsem se potýkala s novými vzpomínkami a snažila se přijít na to, jak ta událost, kdy moje mladší já umíralo, na ni mělo tak fatální vliv.

„Z výsledků šetření je zcela zřejmé, že váš únos neproběhl stejně, proto není možné se čeho chytit a není možnost vaše mladší já najít, proto by bylo pro všechny strany lepší, kdybyste nastoupila na její místo.“ Stiskla jsem rty a podívala se na toho kraváťáka před sebou, vypadal jak šedá kancelářská myš, která nemá právo o ničem rozhodovat.

V zásadě měl pravdu, ale já to nechtěla vzdát, ani mě v tom nechtěl někdo nechat. Sice se to nepodařilo tak úplně, ale taky jsem v tom nemohla Victorii nechat. Otočila jsem se na těch pár lidí, co tu bylo se mnou. Ryan, Daniel Jackson, generálové Landry a O’Neill. Vlastně jsem čekala ještě někoho, ale byla to jen hloupá touha.

„Možná bych mohl pomoct.“ Veškerá pozornost se přesunula k doktoru Jacksonovi, který otevřel složku, jež celou dobu držel v rukou.

„Připadalo mi fér, abych tuhle informaci po zmizení Mii Collinsové a smrti své ženy zatajil, protože už nebyla důležitá.“ Srdce se mi rozbušilo. Proboha Kate ne. To ne. Naše pohledy se střetly, jeho oči se leskly, i mně se začal pohled mlžit.

Šedá myš si vzal složku a začal ji pročítat. Srdce mi bušilo a hlava se snažila zpracovat další bolestivou ránu.

„Doktore Jacksone, to bylo od vás krajně nezodpovědné zatajit tak důležitou informaci. Velmi vážně jste ohrozil svoje místo v programu.“

„Stejně jsem už jen konzultant,“ odsekl mu. Udělalo se mi z toho všeho zle, od chvíle, kdy mě tu IOA drželo, šlo asi všechno do háje. Stačilo šest let a všechno bylo jinak, alespoň z mého pohledu, jenže jestli to ovlivnilo život mého mladšího já, jak dalekosáhle to ovlivnilo program Hvězdné brány, když znali skutečnou pravdu.

„Nebýt Coolidge, tohle jsme nemuseli řešit,“ vykřikla jsem a prudce vstala, až moje židle odjela neznámo kam. Bok mě bolel, přestože mi dali několik prášků na bolest.

„Slečno Collinsová, možná byste se měla posadit a prozatím mlčet, protože nebýt vašich lží, tohle všechno nemuselo být!“

„Ne, nebýt otevření brány tohle nemuselo být. Já se nikoho neprosila, aby mě unesli a poslali do minulosti a ještě do jiné galaxie, to já jsem tady oběť!“

„Oh jistě, já zapomněl, oběť, která má na svědomí mnoho jiných obětí, protože lhala!“ To už si stoupl i Šedá myš.

„Zřejmě by to bylo asi jinak, kdybych řekla pravdu už na začátku nebo byste mě nedotáhli zpátky na Zem, kde byste na mě dělali pokusy, tak jak to minule udělal váš předchůdce?“

„Laskavě si sedněte, slečno Collinsová! Tohle není žádná reality show, kde můžete křičet, na koho chcete, toto je vojenská základna. Uvědomte si, že tohle je armáda a kdybyste práci nechala na profesionálech a do všeho se nemotala a nechtěla to udělat sama, nikdo z nás tu být skutečně nemusel! Ani vy!“ Ryan mi pomohl zpátky do židle a držel mě za rameno a zavrtěl hlavou, když jsem chtěla dál mluvit.

„Vysvětlete mi, doktore Jacksone, jak je možné, že celé roky tajíte, že zde na Zemi je ještě další Collinsová?“ To ticho se dalo krájet. Nebyla jsem si jistá, kdo z mého podpůrného týmu to ještě ví, ale kromě Ryana asi všichni.

„Se ženou jsme za doby našeho pátrání přišli na to, že právě ona má zřejmě na svědomí přesun Mii. Přesné detaily neznáme, nikdy se nám ji nepodařilo přímo konfrontovat, spíš vždy konfrontovala ona nás.“

„Doktore, tohle je vážné, vysvětluje to události před sedmi lety, kdy slečna Victorie Collinsová byla hospitalizována ve vojenské nemocnici, tak jako i zde přítomná Mia Collinsová, přesto není žádné omluvy, že jste to zatajil.“

„Moje žena za to přinesla nejvyšší oběť.“

„Myslím, že tohle není sezení, kde bychom řešili váš nezákonný sňatek s mimozemšťanem, doktore.“ Viděla jsem, jak Daniel začíná rudnout a došlo mi, že musí jít veškeré tajnosti stranou a jít s pravdou ven.

„Prosím, přestaňte Kate urážet, ona byla člověk ze Země tak jako vy nebo já.“

„Slečno Collinsová, od vás už nechci nic slyšet…“

„Se vší úctou, pane, neřekla jsem nic kvůli tomu, že jsem sama nic nevěděla. Teď mám informací mnohem víc, ale ne všechny. A když už jsme tady…“

„Zkraťte to, laskavě.“ Šedá myš mě probodával opovržlivým pohledem.

Sundala jsem si z krku přívěšek a položila ho na stůl. Díky vzpomínkám mého mladšího já a jejímu jinému pohledu na věc se mi jednotlivé kousky skládanky daly dohromady, sice ještě pár míst chybělo, ale ty mohla pak doplnit třetí Collinsová.

„Tohle jsem dostala v sedmi letech od Antika Januse, mého předka. Je v něm informace o experimentu Correptionem, na kterém měl Janus pracovat v Mléčné dráze, přišla jsem ji hledat, protože jsem doufala, že tam najdu i odpověď na otázku, proč mě poslali na Atlantidu.“ Přerušilo mě cinknutí o stůl. Daniel na něj položil téměř identický přívěšek, jen s jinými symboly na přední straně.

„Tohle patřilo mojí ženě, měla to od narození. Janus ji naklonoval za pomoci DNA Mii a dal jí tenhle přívěšek.“ Kate nikdy nemluvila o druhém přívěšku, ale když mi přinášela můj, měla jsem tušení, že ví daleko více.

„Byla celé dětství vězněna Ba’alem, který unesl i Miu.“ Slyšet to takhle nahlas bylo těžší než si to jen myslet, nebyla jsem jediná.

„Collinsová z jiné reality mě před Ba’alem zachránila,“ doplnila jsem další kousek.

„Podle mě jen napravovala vlastní chybu. Když se s ní Kate setkala, odrazovala ji od sledování rodiny Collinsových, jakoby je chránila.“

„Doktor Jackson má pravdu.“ Všichni jsme překvapeně vzhlédli ke dveřím, kde strážní mezi sebou měli muže, o kterém jsem si myslela, že je mrtvý.

„Same,“ vydechla jsem. Poručík Samuel Evans, moje osobní stráž a přítel, kterého jsem viděla před lety umřít. Naše pohledy se setkaly a on mě zkoumal, jakoby se chtěl ujistit o mé totožnosti a nakonec přikývnul.

„Neprošel přes kontrolu, pane. Je veden jako mrtvý, přesto si vyžádal vstup.“ Ohlásil se jeden ze strážných.

„A to jste ho i přesto jen tak dovedli sem?“ zeptal se Šedá myš šokovaně.

„Měl u sebe povolení vydané plukovníkem Collinsem, který to telefonicky potvrdil. Prý má důležité sdělení pro generály Landryho a O’Neilla, a že musí předat někomu tuhle videokameru.“ Mysleli tím mého otce?

„Slečno Collinsová, mám dojem, že díky vám je tady z toho akorát fraška!“ Otočil se na mě Šedá myš a kupodivu svůj hlas udržel v klidové míře, ale stejně mi tím nahnal hrůzu.

„Nemyslím si, pane Monroe, že by slečna Collinsová s tímhle měla cokoli společného, od svého příchodu ze základny neodešla.“ Generál Landry už stál na nohou a přicházel k Samovi a jeho strážným. „To si od vás vezmu a tady-“

„poručík Evans pane.“

„… pan Evans se zde posadí a řekne nám co má na srdci.“

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Sam živý a zdravý, ale asi z jiné reality. Chtěla jsem stisknout jeho známky, ale neměla jsem je. Zůstaly na Atlantidě u Teyly, stejně jako Rodův prsten a můj maturitní prstýnek přilepený ze spodu na mé posteli.

„Díky generále.“ Pod stolem jsem zaryla nehty do Ryanovi nohy, shodou okolností do té zraněné.

„Klídek dračice,“ upozornil mě tiše a ruku mi odtáhl. „Začínám se tady bavit, taková sranda tu ještě nebyla. Jak přijdeš ty, úplné tornádo, nezůstane kámen na kameni. Kdo by řekl, jaký vliv může mít taková drobná lež.“

„Nech toho,“ sykla jsem jeho směrem a nemohla spustit pohled ze Sama. Vypadal o něco starší a od toho našeho se příliš nelišil, alespoň na první pohled.

„Generále, nemyslím si, že tento muž má co mluvit do tohoto slyšení, ani by tu neměl být.“ Měla jsem chuť Šedou myš, tedy Monroa, okřiknout, ale udržela jsem se.

„Pane Monroe, pokud jste si nevšiml, tohle se nedá řešit podle předpisů a třeba nám pan Evans osvětlí věci, o kterých slečna Collinsová neví, že?“ Generál přitom poplácal Sama po rameni a na mě mrknul.

„Generále, tohle celé je fraška.“

„To už jste jednou říkal.“

„Máme snad nějaké postupy, kterých se musíme držet!“

„Monroe, až odsloužíte v programu víc než pár let, budete se dívat na věci trochu jinak, tohle je stejně už tak moc zamotaný a nepochopitelný, že nebude na škodu, když si tady toho kluka poslechneme, ne?“ Vložil se do toho generál O’Neill. Otočila jsem se na něj, trochu se ušklíbnul a postavil se, sklonil se k Danielovi a něco mu pošeptal do ucha. Ten zavrtěl hlavou.

„Technickou podporu od Carterové nemáme, tak snad to budete vysvětlovat pro normální lidi, Evansi.“

„Samozřejmě, generále.“

„Uvědomte si, že podám formální stížnost prezidentovi, ignorujete veškeré předpisy a nařízení.“ Monroe, nový vedoucí IOA byl vcelku mladý, netypovala bych mu ani čtyřicet, ale chyběl mu pohled ze vnitř komunity.

„No samozřejmě,“ odsekl O’Neill unaveně a Landry mu přitakal. Nakonec Samovi pokynul.

„Začněte, mladíku.“

„Předem se omlouvám, jaké problémy jsme s kapitánem Collinsovou způsobili.“

„Kapitánem?“ zeptala jsem se udiveně, ale rázem jsem chtěla zalézt pod zem, protože se na mě všichni nasupeně podívali.

„Collinsová je kapitánem letectva, což je jeden z mnoha rozdílů mezi našimi realitami a dostali jsme se sem nedopatřením. Šlo o nepředvídatelnou událost při snaze zničit wraithský úl, se kterým jsme uzavřeli dohodu, kterou navrhnul Michael.“ Zatnula jsem ruce v pěst a div znovu nevyskočila ze židle. Ryan zareagoval poměrně rychle, stejně jako Daniel, oba mě udrželi na místě.

„Takže asi víte, o kom mluvím,“ zareagoval na můj pohyb, protože ze mě nespouštěl oči, jakoby to říkal jenom mně.

„Pomocí jumperu, kterým se kapitán dostala na Atlantidu jsme ho společně s dalšími chtěli zničit, ale zasáhl nás nějaký výboj energie, nepodařilo se nám před ním uniknout za pomoci podsvětelných motorů. Když jsme konečně přišli k sobě, byli jsme u cizí planety. Přistáli jsme a kapitán šla prohledat okolí a zjistit situaci. Nechala mě v jumperu, praštil jsem se při výboji do hlavy a krvácel. Chtěl jsem ji jít hledat, dlouho se nevracela, a když se konečně vracela, měla v patách docela početnou skupinu Jaffů, kteří patřili k Ba‘alovi, což je důvod, proč se později rozhodla chránit svoji mladší verzi, když jsme zjistili, že nejsme v našem vesmíru a ještě o nějaký čas nazpátek.“

„O kolik?“ prolomil napjaté ticho generál O’Neill.

„Asi rok potom, co se program Hvězdné brány rozjel nanovo.“

„To tu jste už šestnáct let?“ Sam přikývnul.

„Z jakého důvodu tajíte svoji přítomnost tady?“ zeptal se Monroe a díval se přitom na mě.

„To se pak budete muset zeptat kapitána. Já mám dovoleno sdělit pouze nejnutnější informace.“ Chtěla jsem se nahlas zasmát, tohle jsem byla typická já.

„Co prosím?“ Monroe zrudnul, nebyl o tolik jiný než Coolige.

„Poručík Evans pouze plní rozkazy svého jediného nadřízeného, kterého tu v tomto cizím prostředí má. Vojenský postup,“ vysvětlil O’Neill. Evans souhlasil přikývnutím hlavy.

„Pokračujte tedy,“ odsekl Monroe podrážděně.

„Zkrátím to, že nějakou dobu nám trvalo rozpoznat odlišnosti a že návštěva Ba‘alovy planety měla nějaké následky. Podařilo se nám zmařit dva pokusy o únos, napotřetí se nám to nepodařilo a Collinsová ji hledá. Chce to napravit a poslat Victorii zpět časem s vymazanými vzpomínkami.“

„Ten váš plán vymazat mi paměť ztroskotal, uzamklo mi to vzpomínky a udělalo to z nich časovanou bombu, jejíž odstranění mě málem zabilo nebýt zásahu doktora McKaye.“ To už jsem stála na nohou a přicházela k Samovi. Nezlobila jsem se na něj, ale na svoji jmenovkyni, protože on plnil pouze její rozkazy.

„To je mi líto.“ Pořád se mi vracely obrazy z jeho vraždy a dělalo se mi z toho zle.

„Same, ani ten pokus mě vrátit do doby před únosem nevyšel, tak mi vysvětli prosím, proč by mě Collinsová posílala na Atlantidu?“ Nevnímala jsem okolí, soustředila jsem se pouze na něj. Na jeho odpověď a modlila jsem se, aby mi ji dal, i když mohla být čistě hypotetická, protože s Collinsovou, která mě poslala, jsem se už znovu setkat nemohla, když byl jiný můj život od té hospitalizace, dokonce i Collinsová nemusela být stejná.

„Když jsem kontroloval naposled ZPM v jumperu, bylo už téměř vybité,“ začal oklikou a podivně se ošíval.

„Je tedy možné, že by nebylo dostatek energie pro skok časem, ale dost na otevření brány do Pegasu?“ zeptal se Daniel.

„Je to možné, já tolik astrofyzice nerozumím. Od toho tu je Collinsová,“ snažil se z toho vykroutit, ale použila jsem svůj nejrozzlobenější výraz, a pokud ji poslouchal tak poctivě, mohlo to zabrat. „Ale možná vím, proč by tě poslala zrovna na Atlantidu, dostala se tam i ona, v našem vesmíru.“

„Ale proč? Já tomu pořád nerozumím.“ Ukrutně mě bolela hlava od náporu nových vzpomínek a bok, protože účinek léku na bolest zřejmě přestával působit.

„V našem vesmíru to s tebou bylo trochu jinak, vstoupila jsi do armády, jakmile to šlo, až později jsi začala mluvit o tom, že to tak naplánovala tvoje rodina.“

„Rozhodli za ni.“ Tak ona rozhodla za mě. Sam se na mě soucitně podíval.

„Ano, mělas prý najít Janusovu laboratoř.“

„Jde o experiment Correptionem?“ Udiveně vykulil oči.

„Ty už o něm víš?“ Ukázala jsem mu přívěšek. Vzal si ho do ruky a zkoumal ho. „Collinsová má podobný.“ Do ruky se mi dostal ten druhý, ukázala jsem mu ho. „Má na něm jiný nápis, ale jinak je stejný. Nebo měl. Zůstal na naší Atlantidě.“

„V tom mém je informace, že chce na experimentu Janus pracovat v Mléčné dráze, co je na druhém nevím.“

„Collinsová by ti mohla sdělit adresu planety, kde jeho laboratoř je. Tak budeš moct zjistit, co na tom druhém je.“

„Mohla?“ vykřikla jsem nazlobeně. „Tohle není žádná hra, Same! Kde je Collinsová?“

„Jak jsem řekl, hledá tě, tedy tvoje mladší já. Jenže teď mi dochází, že nám to asi vážně nevyšlo, když tu jsi.“ Nemělo cenu na to reagovat.

„Poručíku, můžete se s kapitánem spojit?“ Trhla jsem hlavou k Landrymu.

„Ne.“ Bolestně jsem zasténala. Jediná možnost záchrany se mi rozplývala před očima. „Ozve se mi, jakmile bude bezpečno a bude znát přesné místo, kde ji drží.“

„Co je experiment Correptionem?“ Monroe stál vedle nás s rukama v bok, až jeho sako vypadalo jak superhrdinský plášť. Jen začít vlát. „Collinsová?“

„Nemám nejmenší tušení, pane,“ odpověděla jsem mu popravdě, přestože mi bylo jasné, že tomu nebude chtít věřit.

„Na mě se nedívejte, to asi ví kapitán,“ bránil se Sam.

„Nu dobrá, jak myslíte. Chtěl jsem pomoci najít Victorii Collinsovou, ale nedali jste mi jediný pádný argument, abych to odsouhlasil. Jen se tu plácáme na místě a řešíme nesmyslné situace, lhaní a zatajování skutečností. Jde vidět, slečno Collinsová, že vy jste ve všech vesmírech stejná a vlastní omezeností jste nabourala jiný vesmír a několik časů. Měl bych vás někde zavřít a zahodit klíč, nechat tu mladší, aby ji unesli a tu cizí zavřít do cely k vám!“ O krok jsem ucouvla. Nebylo mi to příjemný, zlobila jsem se na něj, že si něco takového ke mně dovolil, ale na druhou stranu měl pravdu, byť jsem z toho moc nadšená nebyla.

„Nemyslím si, že si slečna Collinsová zaslouží, abyste ji ze všeho vinil, pane Monroe. Taky neříkám, že je v tom nevinně, ale některá rozhodnutí vzhledem k rodinné minulosti jsou celkem pochopitelná.“ Landry se mě snažil bránit, ale Monroe měl pravdu, ale nehodlala jsem mu to jen tak darovat.

„Vrátila jsem se i kvůli svému synovi,“ vmetla jsem mu do tváře.

„Co prosím?“

„Slyšel jste, dostala bych se k tomu, kdyby nepřišel Evans. Mám syna, ale je uzavřený na Atlantidě ve stázové komoře, protože roste několikanásobně rychleji, Michael urychlil mé těhotenství a můj syn nepřestal stárnout ani po narození. Byla jsem už těhotná, když jsem přišla na Zem poprvé a Kate se podařilo zapůsobit na Coolidge, by mě poslal zpátky na Atlantidu, místo toho, aby mi nechal dát poslední injekci, se kterou jsem se smířila. A teď jsem se vrátila sem proto, abych zjistila, proč mě poslali na Atlantidu, pomohla synovi a zjistila, co je experiment Correptionem a proč mi můj dávný předek nechal indicie k jeho nalezení.“

„Je to tvůj dědeček.“ Zadrhl se mi dech v hrdle a otočila se zpátky k Samovi, který si skousl ret.

„Co-cože?!“ Musela jsem se zhluboka nadechnout. Vlastně proč ne, jak by mi Janus mohl dát přívěšek v mých sedmi, když měl stroj času. „Proto ti můj otec napsal povolení?“ Tohle začínalo na mě být trochu moc.

„Požádala ho kapitán.“ Pak další kousky zapadly do sebe, našla ve své realitě Janusovu laboratoř, zjistila co je experiment Correptionem a pak se pomocí jumperu vydala zpět časem na Atlantidu, protože… protože Janus vždy pracoval na tom, jak eliminovat Wraithy. A mě Collinsová poslala na Atlantidu, abych se k tomu experimentu taky dostala, protože v našem vesmíru jsem se rozhodla, že nepůjdu ve stopách rodičů, takže se k němu nikdo nemohl dostat, protože je to určitě uzamčené na DNA, tak jako na Atlantidě.

„Je experiment Correptionem nějaká zbraň proti Wraithům?“

„Já to skutečně nevím, Collinsová mi jen řekla, že je to důležité.“

„Kde je ta laboratoř, Same?“ uhodila jsem na něj.

„Nevím, přísahám. Ví to jen Collinsová.“

„Kde je Collinsová?“

„Nevím!“

„Musíš něco, doprdele, vědět!“

„To by stačilo!“ Landry mě držel za ruku. Měla jsem ji zdviženou, jako bych chtěla Sama uhodit. Zděšeně jsem se na něho podívala a nechala se od něj odvést zpět k židli, do které mi pomohl Daniel.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem málem udělala.

„Nuže… nejlepší bude, když to přerušíme, abych se rozhodl, jak dál postupovat.“ Monroe seděl zpátky na svém místě a bezradně se díval na složky před sebou. V místnosti bylo podivné ticho. Spíš trapné ticho.

„Nechci vám radit, Monroe, ale tohle by se mělo vyřešit tady a teď. Jestli necháme, aby kapitán Collinsová poslala mladší Collinsovou zase na Atlantidu, bude se tohle všechno opakovat znovu.“ Jack O’Neill se přisunul blíž ke stolu a složenýma rukama si podepřel bradu.

„Souhlasím s generálem O’Neillem, pane Monroe, tady nejde o Collinsovou z jiného vesmíru, ani o zde přítomnou, možná ani o Victorii Collinsovou, jsme tu především proto, abychom našli Janusovu laboratoř a zjistili co je ten experiment zač a jestli nám pomůže v boji proti Wraithům dřív, než jich na Zem přijde ještě víc. Křeslo na Antarktidě je vybité a na Atlantidu se už spoléhat nemůžeme. Proto bude nejlepší, když pomůžeme najít Victorii, čímž bychom se mohli dostat ke kapitánovi Collinsové, která by nám řekla, kde Janusova laboratoř je a kde by dozajista mohl být jumper, kterým se ve svém vesmíru dostala do toho našeho a bude se moci se zde přítomným poručíkem Evansem vrátit zase zpět do toho svého. Takže bychom mohli zabránit té nekončící smyčce.“

„Co ona, generále?“ Monroe ukázal na mě.

„Myslím, že prozatím máme vytyčeno mnoho úseků cesty, takže co kdybychom je postupně splnili, a pak řešili další?“

„Stejně to budu muset probrat ze zbytkem vedení a informovat prezidenta, ale připadá mi to jako rozumný návrh.“ Monroe se sbalil a odešel.

„Dávám tomu hodinu,“ ozval se O’Neill, Landry mu přikývnul.

„Nedáme si skleničku, Jacku?“ Oba generálové odešli a přitom požádali stráže, aby poručíka Evanse prozatím odvedli do vazební cely, než pro něj pošlou.

Zůstala jsem tu jen s Danielem a Ryanem. Bojovala jsem se slzami, která se mi hrnuly do očí, ale musela jsem k tomu něco říct.

„Moc mě to mrzí, Danieli.“ Dokonce i on bojoval se slzami.

„Snažila se přijít na to, co se s tebou stalo, ale přepadli je ze zálohy. Neměli šanci.“ Zůstali jsme sedět v tichu.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 21. kapitola 2/4: