OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 20. kapitola 2/3

07.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 383×

20. kapitola - Jen se rozhodnout 2/3

„Měl bych ještě jednu podmínku.“ Tým podplukovníka společně s doktorkou Kellerovu se otočili na McKaye. Dojednávání dohody s Wraithem Toddem bylo téměř u konce a nikdo nečekal, že se právě on do toho připlete.

„O co by mělo jít?“ zeptal se Wraith klidně.

„Jde o jeden Michaelův výzkum.“

„V tom vám nemohu pomoci, ten jenž nazýváte Michaelem, byl vyloučen z našich řad a zřejmě i z vašich. Je z něj hybrid, kterého budeme řešit, až se naše rasa přestane zabíjet mezi sebou.“

„Je ti jasné, Todde, že nám právě o tohle jde?“ John se na Wraitha podíval s velkou nedůvěrou.

„To jistě, o tom nepochybuji, ale uvědomte si, že když nás bude méně, bude snadnější dohoda o provedení genové terapie.“ Bylo jasné, že ani jeden neustoupí.

„Chci pomoci s jeho výzkumem.“ Všichni se podívali na McKaye, který snad o pomoc nikdy nepožádal, alespoň ne takhle veřejně.

„Musím vás zklamat, doktore, Hybrid se v mnoha ohledech vymykal i mezi našimi vědci, je jedním z mála, který si pamatuje počátek války s Antiky.“

„Doprdele,“ ulevil si McKay s údivem ostatních. Přesto dlouho neotálel. „O to je ještě důležitější, abych porozuměl jeho výzkumu. Je to hodně důležité.“ Johnovi bylo jasné, kam tím míří, hodně se držel, aby se Todda nezeptal sám, ale Rodney byl rychlejší.

„S tím vám nemůžu pomoci,“ odmítl to Wraith.

„Fajn, tím naše dohoda padá!“ vykřikl Rodney, jak vyskočil ze židle. „Uvědomuješ si vůbec, jakému nebezpečí se Teyla vystavuje? To by tě zabilo mi pomoci s Michaelovým výzkumem?“ John vstal a opatrně položil Rodneymu ruku na rameno a trochu ho stáhl dozadu. Nebyl jediný překvapený chováním člena týmu.

„Pokud nám královna uvěří, budu mít čas se na to podívat,“ souhlasil Wraith neochotně.

„Díky,“ odsekl Rodney a posadil se zpátky na svoji židli. John s Teylou si vyměnili pohledy, které neskrývaly obavy. Avšak jediná Teyla byla schopná poznat, že i když se všichni snaží tvářit, že je vše v pořádku, po narození obou chlapců jsou všichni jak na trní a pokud šlo o syna Mii i o ni samotnou, nebyla jediná, kdo si vyčítal jejich stav. Proto byla připravená to podstoupit, nejen kvůli Torenovi, ale i kvůli Mii a jejímu synovi.

***

Bylo by snadnější se pustit a konečně umřít, ale ač jsem se snažila, ta ruka mě pokaždé dostala zpět. S každým dalším dotykem jakoby se mě snažila přemluvit k boji, jakoby mi dávala důvody, proč žít, proč se snažit.

Jenže jsem viděla jeho.

Shepparda.

Stál na druhé straně. Což nebylo nic neobvyklého, viděla jsem ho pořád, ale poznala až později. Zprvu jsem skutečně chtěla jít kupředu, ale změnilo se to.

Jediné, co mě odrazovalo, bylo to, že vypadal jako v den, kdy jsem přišla na Atlantidu poprvé, dokonce se i tvářil stejně.

Pokaždé jsem se otřásla, když mě zpražil svým odmítavým pohledem.

Jak jsem mohla chtít přejít zpátky, když mě tam čekal on, jeho zloba, jeho výčitky a moje hanba?

Nemělo smysl, abych žila dál, někde hodně daleko… světelné roky daleko, žilo moje mladší já, které mělo na tenhle život větší nárok nežli já.

Proto jsem nechápala, proč se mě někdo neustále snažil udržet naživu. Možná tím někým jsem byla já, moje vlastní podvědomí, které si tolik přálo dozvědět, jaká cesta osudu mě na tohle místo zavedla, ale už to nemělo smysl.

Tolik jsem toho pokazila, tolik lidí kvůli mému tajemství zemřelo, včetně mého dítěte, tak jak bych dokázala sama se sebou žít, kdybych se vrátila?

Jsem nebo byla naprosto obyčejný člověk a ani geny na tom nemohly nic změnit.

Ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet, hluk hlasů, které mě neustále obklopovaly, se mnou už nic nedělaly. Jen jsem se dívala na Shepparda, a jak se přibližoval.

Nedá se říct, že to prozření přišlo náhle, přišouralo se postupně jako poznání, že se ke mně přibližuje osoba, se kterou jsem měla velice podivný vztah. Už jsem se Shepparda nebála, ani ho nenáviděla. Zprvu jsme se sice navzájem nenáviděli, což bylo celkem pochopitelné. Postupem času jsme se začali tolerovat a dokonce i ochraňovat a hlavně… měli jsme spolu mít dítě.

Byl to daleko komplikovanější vztah, když jsem měla čas o něm přemýšlet. John byl úplně jiný než Sean. Toho jsem před tímhle vším milovala. O Johnovi jsem jen dokázala říct, že jsme přešli od nenávisti k náklonnosti, ale stále jsme se pohybovali na hraně a nebylo jisté, na kterou stranu se přikloníme.

Přiznávám, jako žena jsem se na něj přestala dívat jinak, když jsem tu popustila uzdu představivosti, jak by to bylo, kdybych o naše dítě nepřišla. Nečekala jsem, že by se z nás stala dokonalá rodinka. Pro mě rodina byla vždycky vším, a i když bychom s Johnem spolu nezůstali z mnoha důvodů, nedokázala bych mu upírat možnost vídat se se svým dítětem a svému dítěti odepřít otce.

Avšak jediná potíž mě vždy vrátila zpátky na zem. Nepatřila jsem do tohohle času, byla jsem tu nedopatřením a to dítě by celou situaci mnohem víc zkomplikovalo. Pořád to však byla pouze moje představivost. Donutilo mě to však se zamyslet.

Začala jsem litovat rozhodnutí, které jsem udělala na Zemi. Kdybych se přiznala, mohla jsem zůstat tam a mému dítěti by se nic nestalo… možná. Jenže podvědomě jsem tak moc stála o Sheppardovo uznání, že jsem se přestala na Kate zlobit, že rozhodla za mě a raději se upnula na ten sen o Teyle, abych nemusela řešit Collinsovou z alternativní reality a naši podivnou krev.

Znovu jsem ale rozhodnula špatně, což stálo mé dítě život a přitom by Teylu dokázali zachránit sami a jako bonus přitom málem zabili i Shepparda.

No jistě, pořád jsem rozhodovala špatně, a kdybych se vrátila zpátky do života, asi by se to nezměnilo, na to jsem se znala až příliš dobře.

Podívala jsem se na Johna na druhé straně. Změnil se, tak jako já teď, natahoval ke mně ruku a jeho tvář byla povzbudivá, dokonce i jeho oči mě prosily, abych se ho chytila. Chtěla jsem být s ním, alespoň chvíli. Ne však kvůli tomu, že mi několikrát zachránil a já mu to dlužila. Chtěla jsem s ním být, protože jsem mu důvěřovala a on mně. Nikdy z toho nebude osudová láska jako v knihách nebo televizi, ale proč bych tomu nemohla dát možnost? I kdyby se z nás stali alespoň přátelé, které něco spojuje.

Natáhla jsem k němu ruku, dělil nás jenom malý kousek, když jsem ztratila pevno pod nohama a začala se propadat.

***

„No tak to konečně přiznej, Rodney, nebýt mě, tu laboratoř bys nikdy nenašel,“ znovu ho Daniel pošťuchoval.

„No jasně, ale jestli sis toho ještě nevšimnul, tak jsme v zajetí cizí rasy a nutí nás spustit ten antický přístroj, od kterého se Antikové distancovali. Takže si nemyslím, že děkování je na místě.“ Daniel se pousmál. Složil si ruce na hrudi a nepatrně se ke svému společníkovi nahnul.

„To možná ano, ale to nic nezmění na tom, že mám pravdu.“

„Vlez mi na záda, Jacksone! Máme tu jiný problém! Jestli ten přístroj zapnu, vůbec netuším, co se stane!“

„Tomu se nedivím, ale pokud chceme žít, asi nám nic jiného nezbude.“ Rodney přikývnul a se zavřenýma očima stiskl tlačítko.

Rázová vlna se šířila galaxií jako vlna tsunami a dotýkala se všech existujících bran. Dosáhla až na Atlantidu, kde se při jejím příchodu otřásla Teyla a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Přivinula si Torena blíže k hrudi a trvalo jí pár okamžiků, než se nepříjemného pocitu zbavila, ale to se vlna přehnala už i přes místnost s celou, jejíž nájemnice udiveně vzhlédla, když se silové pole jejího dočasného vězení zablesklo. Na kratičký okamžik nastal výpadek přístrojů na ošetřovně, ale to bylo nic ve srovnání s energií, která začala narůstat v bráně v centrální věži.

Zelenka se pokusil výbuch zastavit stáhnutím městských štítů kolem brány, ale pouze zmírnil jeho intenzitu, avšak zničení místnosti s bránou se neubránil. Kdokoliv byl v okolí a nebyl evakuovaný, silně pocítil, jak se mu otřásla podlaha pod nohama a mnozí na ní i skončili, avšak jediný člověk z toho dokázal vytěžit. Sice ztratila pevnou půdu pod nohama, ale to ji donutilo bojovat a vyškrábat se zpět do života.

***

„Měli jste štěstí,“ řekl Beckett, když ošetřoval Sheppardovi pár oděrek. „Dobře jsi udělal, Radku, nedokážu si představit, kolik by bylo obětí.“ Vědec nad tím mávl rukou, ale syknul, když se mu sestra snažila vydesinfikovat tržnou ránu na čele.

„Mám dojem, že budeme mít víc problémů,“ nechal se slyšet John a už přemýšlel jak jinak dostat ze zajetí Rodneyho a Jacksona. Nedokázal pro tuto chvíli něco vymyslet.

„Doktore Beckette, potřebujeme vás u Mii.“ John poplašeně vzhlédl k jiné sestře, která zadýchaná už tahala doktora za rukáv, aby ho odtáhla do odlehlejší části ošetřovny, kde ležela už mnoho týdnů Mia v kómatu. Natahoval krk, aby tam viděl, dokonce se i zvedal, ale zastavil ho technik Chuck.

„Pane, přišla dosti rozzlobená zpráva od Todda. Asi byste měl jít se mnou.“ John neochotně přikývl a vydal se za Chuckem a marně se snažil dohlédnout na Miu.

„Podle všeho je přesvědčen, pane, že jsme ho zradili.“

„To je blbost.“

„Pokusil jsem se mu to vysvětlit, ale nedá si říct. Ani pan Woolsy ho nepřemluvil.“

***

Carson rychle doběhl k lůžku Mii. Trvalo mu jen chvíli, než mu došlo, co se děje. „Sestro, budeme vytahovat trubici, probouzí se.“ Zručnými pohyby se mu podařilo vytáhnout Mii trubici z krku vcelku rychle. Se setrou otočil Miu na bok. Ta ze všech sil kašlala.

„Jen v klidu, pomalu se nadechni. Sestro, nachystejte masku, bude potřebovat kyslík.“ Otočili ji zpátky a přetáhl jí masku přes hlavu. „Teď po tobě chci, aby ses nadechla pořádně zhluboka, i když je to nepříjemné. Za pár dní to bude dobré, teď hlavně pravidelně dýchej.“ Přiložil jí ruku na hrudník a stlačoval jí ho, aby vydechla co nejvíc, aby ji to donutilo se správně nadechnout. Víčka se jí přitom chvěla námahou, ale ještě je neotevřela.

„Nachystejte pro jistotu sedativa.“ Dlouhou dobu pomáhal Mie dýchat, dokud se nezklidnila.

„Mám ty sedativa uklidit?“ zajímala se sestra.

„Ještě ne. Počkáme, co se bude dít.“ Beckett s sebou trhnul, když někdo z personálu vykřikl, že vybuchují i další brány v galaxii. Na Atlantidě to nebyla výjimka. I sestra se napnula.

„Nezapomeňte, že naše starost, je teď tady,“ upozornil ji vážně. Žena přikývla a znovu se upnula k lůžku Mii. Beckett jí už stáhnul masku. Dýchala klidně a víčka se jí chvěla. Pomalu začínala otevírat oči. Byl moc rád, že u toho mohl být, ale obával se, jak asi zareaguje.

Mia s sebou cuknula a na pár mrknutí otevřela oči, přivřela je jen dvakrát, než si zvykla na světlo, které sice ztlumili, ale pro ni bylo pořád velmi silné. Poté se podívala na něj. Marně otevírala ústa a snažila se něco říct, dokonce jí do očí hrkly další slzy, které neměly nic společného se světlem.

„Pšt, nic se neděje. Všechno je v pořádku. Vysvětlím ti to.“ Rozuměl jí, i když nemohla mluvit. „Neboj se, jsi naživu. Všechno ti vysvětlím později, ještě musíš odpočívat.“ Pevně mu stiskla zápětí a přitáhla k sobě.

„T...te...tey...“ snažila se ze sebe marně dostat.

„Myslíš Teylu?“ zeptal se jí Beckett po chvíli. Snažila se rychle přikývnout a tvář se jí stáhla bolestí. „Teyla i dítě jsou v pořádku,“ ujistil ji, když mu došlo, proč to chce vidět. Pak se mu lehce podlomila kolena, když se Mia rozplakala. Po tvářích se jí kutálely obrovské slzy a on nemohl jinak, než ji obejmout. Cítil, jak se v jeho náručí ztrácí a otřásají jejím vyhublým tělem vzlyky.

Sestra položila na obslužný stoleček sedativa a nechala je o samotě. Beckett si byl jist, že už nebudou potřeba. Mia sice v jeho objetí plakala, ale netrvalo to dlouho a vysílením usnula. Přikryl ji a odnesl s sebou sedativa. Před odchodem pověřil sestru, aby na Miu dohlédla, a kdyby se něco dělo, aby ho okamžitě zavolala.

Sám pak zamířil rovnou do náhradní místnosti, kde Sheppard s Teylou a majorem Lornem probírali další postup.

***

John vzhlédl k doktorovi a neodvažoval se ho na nic zeptat, přesto jeho tvář mluvila za něj a jemu se ulevilo.

„Probudila se, ale musí si odpočinout, možná jsem ji trochu vyděsil, když mě uviděla. Přesto se ptala na vás, Teylo. Bylo by možné, že byste se za ní stavila, až se probudí, určitě jí to udělá radost.“

„To je samozřejmé. Mám donést i Torena?“ Na chvíli bylo podivné ticho.

„Stejně by se na něj zeptala.“

John se napnul. „Nesouhlasím s tím, Carsone. Jen jí tím ublížíte, až se pak dozví pravdu.“

„Nemůžete před ní chlapce schovávat, dělala to hlavně kvůli němu,“ přidal se Lorne do konverzace.

„Takže vy budete ten, Lorne, co jí řekne, že její vlastní syn skončil ve stázové komoře?“

„Johne, takhle nic nevyřešíš. Půjdu za Miou i s Torenem. Ona to zvládne.“ Teyla se otřásla, když se na ni John podíval jako v den, kdy mu oznámila, že je těhotná. „Budu ráda, když půjdeš s námi,“ nabídla mu, ale bylo jí jasné, že odmítne a půjde za Miou, až tam nikdo nebude a ona bude spát, tak jak to dělal celou dobu.

***

Když jsem se podruhé probudila, byla jsem trochu dezorientovaná. Zmatená. V hlavě jsem to měla všechno smíchané a nějakou dobu mi trvalo, než jsem poznala důvěrně známou místnost ošetřovny na Atlantidě. Zírala jsem do stropu a nechala vjemy, aby mě pohltily, aby mě zalily vzpomínky a zničily pocity. Nechala jsem volný průchod emocím a po hodně dlouhé době plakala. Dovolila jsem si ten luxus se opět cítit jako obyčejný člověk. Ignorovala jsem fyzickou bolest, jiná bolest mě tížila víc.

Bolelo mě srdce. Nic okolo jsem nevnímala. Uzavřela se do sebe a užírala se v samotě. Musela jsem se z toho dostat. Bylo to snad ještě horší, než když jsem se probudila po tom, co jsem si vzpomněla na únos a mučení. Bylo to nic ve srovnání s tím, co jsem cítila teď.

Život jde dál, pořád jsem si opakovala jako mantru a po čase začala trochu zabírat.

Zůstala jsem nehnutě ležet a zírat. Pořád to bolelo, a nikdy to nezmizí, tak jako s mámou, ale naučila jsem se s tím žít, otázka byla, jak dlouho s tím budu muset žít.

„Mio?“ Pomalu jsem otočila hlavou a stále nedůvěřivě zírala na osobu, která vypadala jako Carson. „Vezmu to ve zkratce, jsem Carsonův klon. Michael mě naklonoval, potom, co podruhé unikl po naší genové terapii.“ Pamatovala jsem si na to. Léčba dopadla docela dobře, ale nějakým způsobem to stále nebylo trvalé a nedopadlo to moc dobře.

Vlastně jsem měla být ráda, kdyby byl nebezpečný, nenechal by ho Woolsy ošetřovat členy expedice, ale při zmínce jména toho hybrida se ve mne začala vařit krev.

„Hlavně klid, Mio. Nechtěl jsem se rozrušit.“

„Jsem v pohodě.“ Hlas mi stále zněl jako skřehotání, ale bylo mi to jedno.

„Ještě si spolu určitě promluvíme, ale teď tě tu čeká návštěva.“ Nervózně jsem se ošila. Nevím, zdali jsem chtěla někoho dalšího vidět, ale pochybuju, že bych se tomu mohla vyhnout a v duchu doufala, že to nebude Sheppard.

Carson trochu poodstoupil a já uviděla přicházet Teylu s malým ranečkem v náručí. I když jsem s tím bojovala, nedalo se nebrečet. Byla jsem šťastná, že jsou oba v pořádku, to jediné mě teď zajímalo. Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to. Teyla mě volnou rukou pohladila po hlavě a já se rozsypala.

Zaplavil mě pocit viny. „Moc mě to mrzí!“ snažila jsem se křičet, ale znělo to jako kňourání. „My-myslela jsem, že tomu zabráním, věřila jsem tomu. Měla jsem ti o tom říct!“ Nezasloužila jsem si, aby za mnou i se svým synem přišla. „Pořád jsem doufala, že se to nestane! Odpusť mi to, prosím!“ Byla jsem sobec, když jsem myslela pořád na sebe a svoje problémy, nebýt mě, nemusela by být v Michaelově věznění.

„Ale no tak. Všechno je v pořádku,“ konejšila mě, jakoby vůbec neslyšela, co říkám.

„Můžu za to já! Kdybych ti řekla, že se mi o tom zdálo, nešla bys tam!“ Ani nevím jak, mě k sobě přitiskla celou a já jí plakala na rameni. Hladila mě po zádech. Chlapečka choval Carson a povzbudivě se na mě díval.

„Vůbec se neomlouvej. Šla bych tam stejně. Nebýt toho, nenašla bych Torenova otce a své lidi.“ Odstrčila jsem ji od sebe.

„Měla jsem ti to říct. Chtěla jsem tě z cesty toho paprsku odstrčit, ale ten chlap…“ chytila mě za ruce a donutila se na ni podívat.

„Už je to pryč. Budu tvým dlužníkem, Mio. Nic si nevyčítej.“

„Všechno zlé je i pro něco dobré,“ přitakal Carson a vrátil Teyle jejího syna.

„Nechceš se seznámit s Torenem?“ Ukázala mi svého syna. Připadalo mi to jenom chvíli, kdy jsem se dotkla jeho duše, když jsem se ho snažila chránit před wraithskou královnou. Byl nádherný a byl v pořádku. Rozesmutnilo mě to, ale nedovolila jsem myšlenkám, aby se mi rozutekly. Pořád jsem doufala, že moje dítě je v pořádku, ale po probuzení bylo břicho pryč, a kdyby bylo v pořádku, už by mi ho přeci donesli.

Překvapeně jsem vzhlédla k Teyle, když natahovala ruce s Torenem ke mně. „Já…“

„Jen natáhni ruce.“ Vložila mi ho do náruče. Protáhl se, zívnul a pomalu otevřel oči. Znovu jsem se rozplakala. Alespoň on může prožít svůj život a má dokonce i svého otce.

Lehce jsem ho pohladila po tváři a palcem mu udělala křížek na čele, byl to jako zázrak, že je tady a v pořádku. Tolikrát jsem se v Michaelově pasti modlila, aby se on a Teyla z toho dostali. A i když jsem Teyle záviděla, že s ním tu může být, cítila jsem i zadostiučinění, že se z toho dostali.

Houpala jsem Torena a on se na mě díval. „Nezlob se na mě,“ pošeptala jsem mu tak tiše, jak jen jsem dokázala.

***

John se na to už dál nemohl dívat. Stahoval se mu hrudník, nedokázal se pořádně nadechnout. Podle něho to bylo vůči Mie kruté. Neměli jí Torena ukazovat a už vůbec dovolit, aby ho i pochovala. Jak se bude asi cítit, až jí ukážou jejího syna, který je uvězněn ve stázové komoře?

„Možná byste jí to měl říct vy, podplukovníku.“ Pronesl Woolsy vážně, jakoby Johnovi četl myšlenky, ale to nemusel. Všichni měli takové myšlenky.

Prozatím se každý snažil vyrovnat s následky zapojení Atera. Tolik zmařených životů a zničených bran a to jen kvůli tomu, aby vyřadili hyperpohony wraithkých lodí, což se nakonec ukázalo jako zbytečné, protože neměli tolik svých lodí, aby ochromené lodě nepřátel zničili.

„Já to nebudu, říkal jsem Beckettovi, že je to špatný nápad,“ trval na svém John, ale v koutku duše jí chtěl říct o synovi, že přežil, ale nedokázal by vyslovit, že si ho nemůže pochovat.

„Věřím, že doktorka Kellerová a doktor Beckett na něco přijdou.“

„Což nemusí být dost rychle. A Todd se nám od vypnutí Atera neozval.“

„Zvládne to,“ ozval se hlas za nimi, přicházel k nim doktor Jackson s McKayem v závěsu.

„Najednou jste odborník, doktore?“ utrhnul se na něj John.

„Strávil jsem s ní poměrně dost času, když ji drželi na Zemi, takže ano.“ Musel mezi ně vstoupit Woolsy, protože to vypadalo, že se do sebe pustí.

„Už se ozval Todd?“ zajímal se Rodney, jako vždy ignorující věci dějící se kolem něj.

„Prozatím ne, doktore.“

„Tohle je porušení dohody, pane Woolsy!“

„To zatím ne. Bohužel musíme počkat.“

„Pokud vím, tak to dítě tolik času nemá!“ vyhrknul McKay nazlobeně.

„Rodney, věř mi, že sem Todda dotáhnu, pokud se do týdne neozve,“ ujistil ho John.

„Nemyslím si podplukovníku, že to bude příliš dobrý nápad. Naše dohoda s tím Wraithem je poměrně křehká a nerad bych ji nějak ohrozil znovu. Pokud doktorové Beckett a Kellerová na nic nepřijdou, může nám pomoci jen on.“ Snažil se uklidnit Woolsy situaci.

„Nevím, proč by se na to nemohli podívat i další naši spojenci, v Mléčné dráze máme spoustu přátel,“ přidal se Jackson.

„Vážně? Už vidím nadšeného Coolidge, jak souhlasí s tím, aby někdo z mimozemšťanů pomohl tomu malému, když Miu držel na základně jako nějakého zločince!“

„Podplukovníku Shepparde, nejen já i ostatní jsme se snažili, aby se z toho Mia dostala. Pokud vím, mohl byste poděkovat Kate Sachové, právě díky ní se mohla Mia vrátit zpátky na Atlantidu.“

„Ale v jakém stavu?!“

„Pánové!“ Doktor Beckett mezi ně vstoupil s přísným výrazem. „Zde je ošetřovna, pacienti tu potřebují klid.“ John se podíval za jeho rameno a střetl se s pohledem Mii, která vracela Torena zpátky Teyle. Tváře měla opuchlé a oči červené od pláče.

„Pokud byste byli tak laskaví a tyhle rozhovory si nechali na jiné místo. Pane Woolsy, mám Mie říct, že byste s ní rád mluvil?“ Všichni se na vedoucího expedice podívali.

„Buďte tak laskav, doktore. Avšak to nespěchá, stačí, až ji propustíte.“ Doktor přikývnul a pohledem je všechny ode dveří vyprovodil.

John se naposledy ohlédl. Mia se na něj dívala. Znovu plakala. Dalo mu spoustu přemáhání, aby odešel s ostatními.

***

„Dostat se přes Kellerovou je téměř nadlidský úkol.“ Ve dveřích stál Daniel a díval se na mě úplně stejně jako pokaždé, když mě navštívil na Zemi. Lehce jsem se posadila a zavřela knihu, kterou mi poslal Rodney, zřejmě abych nezahálela. Byla jsem za to však ráda, alespoň se mi myšlenky mohly ubírat jiným směrem.

„Jennifer je skvělá a myslí to dobře.“

„O tom nepochybuju, ale mně by snad mohla věřit, ne?“ Lehce se pousmál a posadil se na židli vedle postele.

„Nevím, Danieli, ale nezná vás tak jako já. A ještě jednou se omlouvám, že jsem k vám na Zemi nebyla příliš přívětivá.“

„To bylo pochopitelné, zřejmě bych taky nebyl milý, ale o Zemi jsem mluvit nechtěl a ani ty.“ Jen jsem přikývla.

„Vím, že jsem byla mimo nějakou dobu, ale podařilo se vám najít Collinsovou?“ Zavrtěl hlavou. „Nebo na něco přijít? Cokoli? Potřebuju poskládat další střípky, které mi naznačil Michael.“ Daniel se zatvářil tajemně.

„Nechtěl jsem o tom, co se stalo na té wraithské lodi začínat.“ Musela jsem se nadechnout. I když snaha byla, nedokázala jsem na to přestat myslet.

„O mě nešlo, ale o Teylu a Torena, já byla jen po ruce. O nic jiného nešlo, ale Michaelova přehnaná sebedůvěra alespoň přinesla pár dalších střípků.“ Když jsem ho viděla, jak se mi snaží položit ruku na tu moji, pomalým pohybem jsem ji stáhla pryč, abych mu naznačila, že o lítost nestojím, po návštěvě Teyly bych to neustála. Ne potom, co jsem držela Torena v náručí.

„Třeba to bude skutečně užitečné a i já vlastně něco našel a přímo tady na Atlantidě. Nebudeš tomu věřit. Našel jsem s Rodneym Janusovu tajnou laboratoř a našel tam něco, co tě překvapí.“ Vzal si tablet z nočního stolku, kam jsem ho odložila, když mě začaly z něho bolet oči a nějakou dobu netrpělivě na jeho obrazovku poklepával, než mi ukázal fotografii, na niž jsem zírala s otevřenou pusou.

„Ale to…“

„Je to přesně ono, teď to musíme jen zapnout a třeba se nám podaří najít něco zásadního.“ Moje mysl se upnula právě k tomuhle, k další stopě a pořádně obrovské. Chtěla jsem tam jít hned a zjistit to. Už jsem se začala zvedat, ale Daniel mě zarazil.

„Možná bys měla prvně zajít za Woolsym, chce s tebou mluvit.“

„Vím o tom, ale nemám moc náladu na výslech.“

„Měla bys za ním jít, Mio. Věř mi.“ Znovu ten tajemný výraz. Vlastně všichni se na mě dívali dost podivně, víc než normálně. Jakoby těch několik týdnů v kómatu nebylo nic v porovnání s něčím, kvůli čemu na mě tak zírali.

„No dobrá, jak chcete, Danieli, já za ním zajdu, ale prvně mě musí Carson propustit. Říkal něco o zítřku, ale už tu nechci ležet. Rány se mi dávno zahojily.“

„Možná bys měla ještě odpočívat.“

„To jsem dělala teď dost dlouho,“ procedila jsem skrze zuby. Ještě jednou bych slyšela něco o odpočinku a musela bych toho dotyčného praštit. Možná ho můj pohled vyděsil nebo jsem jen prostě vypadala naprosto šíleně, protože se zvednul a zmizel v přednější části ošetřovny.

Netrvalo to dlouho a už jsem kráčela chodbami města a mířila do prozatímní kanceláře pana Woolsyho, protože ta jeho byla zničena se zbytkem centrální věže. Událo se toho opravdu hodně a měla jsem dojem, že se toho ještě dost stane.

„Mio?“ Otočila jsem se za hlasem a uviděla rudovlasou Theresu, jak na mě zírá s pusou dokořán. „Neměla bys ležet?“ Měla jsem pocit, že v tónu jejího hlasu nebyla starostlivost, ale ostrá výčitka. Připadalo mi to divné.

„Já… víš, už je mi dobře. Hm, chtěla jsem ti poděkovat, že jsi jim řekla, aby Teylu hledali.“

„Požádala jsi mě o to,“ odpověděla mrknutím oka, jakoby ji měla připravenou.

„Budu muset jít.“

„Tak běž,“ odpověděla a zmizela za rohem. Zůstala jsem tam tak trochu zmateně stát a zírat k místu, kde mi zmizela z očí. Okamžitě jsem to raději vytlačila z mysli. Měla jsem před sebou důležitější věci, než se zabývat odtažitostí své sousedky.

Pan Woolsy mě uvítal ve své náhradní kanceláři a nechodil okolo horké kaše a objasnil mi, co se událo na Atlantidě, zatímco jsem byla mimo a zastavil se hlavně u návštěvy doktorky Weirové. Bylo to neuvěřitelné a mrzelo mě, že jsem u toho nemohla být.

„Víte, Mio, nerozumím tomu, co se mi to tu snažila doktorka říct, pokud to skutečně byla ona, ale byla velmi neoblomná, musela se svěřit mně, když vy jste nemohla.“

„O co šlo?“

„Požádala mě, abyste použila přívěšek pro řešení našich problémů, ale nebudete na to stačit sama.“

„To je vše?“ Pokrčil rameny.

„Myslel jsem, že vám to něco řekne, když jste se znaly o něco lépe, ale jak vidím, jste z toho stejně zmatená.“

„To tedy jsem, pane Woolsy. Kdyby to skutečně byla ona, v povznesení nemohla v Pegasu zjistit, z jakého důvodu jsem sem přišla, takže vůbec nechápu, o čem to…“ Pak mi to došlo, ten přívěšek, co mi donesla Kate, i o něm mluvil Daniel, když mi ukazoval tu fotku, ale jak o něm mohla vědět Elizabeth?

„Něco vás napadlo?“

„Možná, ale musím si to ověřit. Pořád se dozvídám jen kusé informace, a pokud jsou mé předpoklady správné, budu se muset vrátit do Mléčné dráhy,“ což byla docela troufalá prosba, když si vzpomenu, co se muselo udát, abych se mohla vrátit do Pegasu a hlavně, můj návrat by mohl přitížit Victorii, když se jim ještě nepodařilo najít Collinsovou.

„Žádáte skutečně obtížnou věc, která by se dala zařídit, když teď IOA o vás ví a mohlo by být i v jejich zájmu, abyste přišla na to, kdo vás sem poslal, ale dříve než se rozhodnete odletět, je tu ještě jedna věc, kterou byste měla vědět a která by mohla váš odlet odložit.“ Podezřívavě jsem se na Woolsyho podívala. Vůbec se mi to nelíbilo, celou dobu se mnou mluvil narovinu a teď najednou dělal tajnosti, a taky jsem mu to vyčetla.

„Prozatím jsme se bavili napřímo, tak proč taková změna?“ Nepolevila jsem v ostražitosti, protože i řeč jeho těla se změnila.

„Víte, Mio, než mluvením, měl bych vám to ukázat, ale měl bych asi k tomu přizvat doktory Becketta a Kellerovou.“

„Nerozumím,“ utrhla jsem se na něj trochu hruběji. Měla jsem za to, že o sobě víme všechno a důvěřujeme si.

„Vyzvedneme je na ošetřovně a půjdeme.“ Zvedl se ze židle a ukázal ke dveřím. Nemohla jsem mu odporovat. Byla jsem zvědavá a rozčílená, sice to zaměstnávalo moje myšlenky, ale necítila jsem se kvůli tomu dobře. Běhal mi z toho mráz po zádech, takže jsem se ani na nic neptala, když si Jennifer balila pár věcí, a pak mě společně s Carsonem doprovázeli.

Připadala jsem si, jako bych kráčela na popravu. Nikdo nepromluvil a mně těžkly nohy s každým dalším krokem. Automaticky jsem si složila ruce na břiše a málem jsem se rozbrečela, když mi došlo, že už nemám koho chránit. A nervozitu jsem nemohla ani zaplašit hrou s prstenem, který jsem měla dosud schovaný, snad, ve svém pokoji v šuplíku nočního stolku, kam jsem se ještě nedostala. Z ošetřovny moje kroky mířily rovnou k Woolsymu.

I když snaha byla, nedokázala jsem poznat, kam jdeme, dokud před námi nestál Sheppard. Jakoby tu na náš čekal.

„Podplukovníku?“

„Pane Woolsy.“ Kupodivu ustoupil ode dveří a vešel až za mnou. Cítila jsem jeho kolínskou a motala se mi z ní hlavy, možná to bylo spíš z jeho přítomnosti. Viděl mě brečet. To jsem nechtěla, ale zabránit tomu nešlo. Teyla mě s Torenem zaskočila.

Chvíli mi trvalo, než jsem poznala místnost se stázovými komorami. Na stolečku tu stál notebook a neustále chrlil, pro mě neznámá, data a ve druhém okně jezdily nekonečné řady wraithského textu. S otázkou jsem se otočila na Shepparda, jehož výraz mě vyděsil. Dosud jsem si nevšimla toho zdrceného pohledu.

„Mio?“ Velmi pomalu jsem se otočila k Woolsymu a doktorům, kteří stáli před jednou stázovou komorou, ke které mi nešlo udělat už ani jeden krok. Ztuhla jsem na místě. Sheppardova kolínská zesílila, až jsem ho cítila těsně za sebou. Pak konečně se ti tři rozestoupili a já nedokázala ani vydat hlásku.

Dlouho mi nedocházelo, co mi to ukazují a co se mi snaží vysvětlit, protože Carson a Jennifer začali mluvit jeden přes druhého, ale já je jen vnímala jako neurčitý šum.

Tam, na dně obrovské stázové komory, v něčem modrém leželo dítě. A prý moje dítě, můj syn. Syn, který tam musí být, jinak by umřel dřív, než bych ho kdy vůbec spatřila.

Nechala jsem, aby se mi slzy kutálely po tvářích. Tiskla jsem zuby k sobě, abych nekřičela a nohy se mi podlamovaly, stával se z nich rosol, díky němuž se nešlo dostat ke komoře. Dokázala jsem pouze se otočit k Johnovi a zabořit mu tvář do hrudníku. Jeho paže mě objaly a já se přestala snažit stát na vlastních nohou. Chytil mě a nepustil. Jen mě držel a já se snažila zklidnit, ale nedokázala jsem to.

Oplakala jsem své dítě. A teď mi ho ukázali ve stavu, který byl horší než smrt. Tohle bylo to nejhorší mučení, jaké mohlo existovat a nemučili jenom jeho, ale i mne.

Sebrala jsem poslední kousky sil a vymanila se z Johnova sevření a otočila se ke stázové komoře. Doktoři pořád mluvili a snažili se mi vysvětlit, proč je můj syn tam.

„Za to může Michael,“ sykla jsme skrze stisknuté zuby. „Roztrhám ho na kusy a donutím ho, aby se na to díval!“ Můj křik se rozezněl místností. Chtěla jsem se bránit zuby nehty, když mě John znovu chytil, ani jsem si neuvědomila, že klečím na kolenou.

„Opovaž se mi něco píchnout!“ ohnala jsem se po Jennifer, ale to už mě John zvedl na nohy a táhnul z místnosti. Nemělo cenu se snažit se s ním prát, síly jsem měla jako malá moucha, ani se přitom nezapotil.

Odtáhl mě do transportéru, ani nevím, v kolika jsme jich byli, protože když mě vytáhl ven, udeřil mě do tváře slaný poryv větru. A ten to ze mě všechno vyhnal.

Křičela jsem až do oněmění, do mírných mdlob a on mě přitom celou dobu držel, stejně jako na lodi, když mě zachránil, a já se mu ani v tuhle chvíli nedokázala přiznat.

Odvedl mě k sobě, uložil do své postele a sám si sednul do křesla a byl tam, i když jsem se probudila. Klimbal, byla černočerná noc a já se modlila, aby se mi to všechno jenom zdálo. Ze široka otevřel oči a podíval se na mě, což mi vehnalo slzy do očí. Bleskově se přemístil za mnou do postele a neohrabaně mě objal.

Chtěla jsem mu něco říct, ale hlas byl pryč. Takže následoval pláč, při kterém si mě přivinul do náručí. Opět ve mně prala radost a šílený smutek. Dokonce i závist, ale to nebylo nic špatného. Nemohla jsem si svého chlapce ani pochovat, když byl naživu, ale tohle život nebyl, nebylo to fér. Trpěl, protože jsem ho na začátku nechtěla a chtěla ho ze sobeckosti obětovat spolu se mnou.

Možná jsme spolu usnuli, protože jsem se probudila na jeho hrudi a poslouchala pravidelný dech a tlukot srdce. Bylo mi o něco lépe. Část tíhy ze mne spadla, když jsem to ze sebe dostala. Sice u toho John nemusel být, ale už jsem neměla sílu si před ním hrát na silnou ženu, kterou nic neotřese. Byla bych necitelná, kdyby mě to nezasáhlo. Bylo to přeci moje dítě a jeho, ale říct jsem mu to nedokázala, zase. Kdykoliv jsem pocítila tu potřebu se mu svěřit, buď mě přerušil on, nebo mi to nešlo přes pusu, jenže jednoho dne se to dozví, všechno, a pak se bude zlobit, tím jsem si byla jistá.

Vymanila jsem se z jeho sevření. Pokojně spal, ale při bližším zkoumání na něm byla znát únava, temné kruhy pod očima a dokonce mu přibyly další vrásky, jakoby ty roky, které mu tenkrát přidal Todd, zmizely. Raději jsem ho přikryla a vrátila se konečně do svého pokoje, kde to vypadalo, jakoby žádný čas neušel. Nikdo by ani nepoznal, kdo tu bydlí.

Posadila jsem se na postel vedle nočního stolku. Jen hodně pomalu jsem otevřela šuplík a vytáhla rámeček s máminou fotkou. Prsty jsem přejela po skle, kam za chvíli začaly kapat moje slzy. Tolik jsem si přála, aby tu mohla být se mnou, abych u ní mohla najít podporu a projednou na všechno nebyla sama.

„Kdybys mi mohla tak říct, proč tu jsem, mami,“ zašeptala jsem do ticha pokoje. „Kdybys mi mohla pomoci na to přijít.“ Třeba něco věděla o tom antickém předkovi, kterého mi neustále předhazují. Jenže jak by mohla znát svoji rodinu, když žila pouze s babičkou, která ještě jako těhotná utekla z Francie, když na konci druhé světové války zabili dědečka. Muselo to být z její strany, táta znal své příbuzné víc jak století dozadu, jeho rodina si na tom zakládala, to bylo to nejcennější, co měli. Česká republika je poměrně malá země, ale za to s bohatou historií. Nebyla jsem tam tolikrát, ale česky jsem uměla, což vždy potěšilo Radka, ale většinou babička jezdila za námi, hlavně po mámině smrti, ale nebývalo to na dlouho.

Vzpomínky se mi míjely hlavou a pletly se s novými, které mi přibývaly od mého mladšího já, kterému jsem nevědomky změnila budoucnost. Nebyly to tak velké změny, ale uvědomovala jsem si je, hlavně teď, což mi připomnělo, co mě sem přivedlo.

Vrátila jsem fotku do šuplíku a klekla si na zem. Musela jsem si lehnout na podlahu, přestože mě v zahojeném boku zacukalo, ale jinak jsem se pod postel dostat nemohla. Levou rukou jsem ohmatávala spodek postele a hledala izolepu, kterou jsem tam přívěšek přilepila. Nepřipadalo mi vhodné, abych ho nosila, když na něm bylo antické písmo, nalepila jsem ho hned vedle svého maturitního prstenu, po němž se mi stýskalo, ale byl to jediný důkaz mého skutečného života.

Odtrhla jsem izolepu a vytáhla přívěšek do měsíčního světla. Vypadal stejně, ve světle se stále lesknul, jako by byl posetý diamanty. Podivný kov, ze kterého byl vyrobený, vypadal stále vyleštěně, i když byl dlouhé měsíce přilepený izolepou.

Přívěšek jsem se neodvažovala otevřít, strach z toho, co by mohlo být uvnitř, byl velký, ale fotka, kterou mi ukázal Daniel, byla další stopou. Pravda se zdála na dosah. Stačilo se pro ni jen natáhnout. Jenže byl tu můj chlapeček. Pan Woolsy měl pravdu, abych si tu cestu dobře rozmyslela, ale co když právě ta cesta by mu mohla pomoci? Nám oběma?

Vyšla jsem z pokoje a zamířila ke stázovým komorám. Musela jsem ho vidět o samotě, svého chlapečka a poprosit ho o odpuštění a poplakat si i u něj.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 20. kapitola 2/3: