OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 11. kapitola

08.08.2014 (20:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1324×

Přiznám se, že i když byla kapitola vymyšlená, nedokázala jsem najít ty správná slova, kterými bych ji popsala. Minulý víkend jsem do dokumentu zírala celý den a vyprodukovala ze sebe celou stránku, která byla hrozná a já to musela vymazat a začít znovu, až teprve ze čtvrtka na pátek v noci (tedy dnes ráno), před poslední směnou v práci, jsem chytila slinu a sypala jsem ze sebe jedno slovo za druhým. Snad se nebudete zlobit, že se vydání kapitoly pozdrželo, ale občas prostě nedokážu múzu donutit s pistolí u hlavy, aby dělala, co chci já, prostě ji musím nechat. Snad se vám kapitola bude líbit. S dovolením jsem si název vypůjčila z jednoho nejmenovaného seriálu, protože se k ději téhle kapitoly dokonale hodil.

Vaše Nikol18

Kapitola mapuje díly:

4x3 – Shledání

4x4 – Dvojník

4x5 – Cestovatelé

11. kapitola – Stůj při mně

Kdybych znala plukovníka Carterovou blíže, asi bych si rozmyslela, jestli jí řeknu celou pravdu, Elizabeth mě ujistila, že je to opravdu důvěryhodný člověk, přestože pracovala pro armádu, ale po bližším poznání jsem konstatovala, že je více vědcem a ženou, než jen plným duchem voják.

Promluvily jsme si v konferenční místnosti v soukromí. Dala bych raději přednost balkónu, odkud byly vidět dva měsíce, které obíhaly kolem nového sídla Atlantidy, ale tam by nás mohly slyšet nenechavé uši.

Plukovník Samatha Carterová by se dala popsat jako voják s duší vědce, se silnými vůdcovskými vlastnostmi, které mě donutily mluvit pomalu a rozvážně. Byla jsem doslova krotká jako beránek. Cítila jsem se vyrovnaná a nemyslela přitom na Elizabeth, která se stala Replikátorem a ve snaze zachránit Atlantidu se nechala dobrovolně zajmout, aby podplukovník Sheppard, Ronon a Rodney měli šanci utéci s ukradeným ZPM zpět na Atlantidu, aby nezemřeli další lidé, co by uvízli mimo štít.

„Při poslední zprávě, kterou mi doktorka Weirová důvěrně psala, se zmínila, že se už nechceš vrátit domů.“ Upřela na mě nic neříkající pohled a já přikývla. „Proč jsi změnila názor?“ zeptala se klidně.

Polknula jsem a opřela se lokty o stůl a podívala se jí do tváře. „Doktorka Kellerová mi před časem provedla test na antický gen, který opakovala, a pokaždé jí vyšel stejně. Mám gen silnější než podplukovník Sheppard, což beru spíš negativně než pozitivně, ale přivádí mě to k otázce, jestli to mělo pro moje já z alternativního vesmíru nějaký hlubší význam. Neřekla mi nic, co by její jednání vysvětlilo a ještě se mi pokusila vymazat vzpomínky, což se moc nepodařilo a málem mě to zabilo. Musela mít nějaký pořádně velký důvod, aby mi to udělala. Jen chci přijít na to, proč? Proč, když měla možnost, se nedostala do doby, než mě unesli, aby tenhle kolotoč zastavila. Což je jedna věc, jiná je, proč to nezměnila ve svém vesmíru, proč zrovna v tom mém?“ Plukovník Carterová na mě chvíli zírala, než se lehce pousmála a naklonila se ke mně blíž.

„Doktorka Weirová se v tobě nemýlila, ale vrátíme se k tvým otázkám. Nemohu ti na žádnou odpovědět, ale mohu ti jen říct, že je možné, že ve snaze změnit svoji vlastní časovou linii, se dostala do jiného vesmíru omylem v jinou dobu, než zamýšlela a chtěla tě uchránit před vyslýcháním, které v době o deset let nazpět nemohlo být a když nic nevíš, nic neprozradíš.“ Což byly téměř moje slova. „Ve tvém případu je mnoho proměnných, které nedokážu vypočítat ani já, proto bude lepší, když i nadále zůstaneš na Atlantidě, kde bude možnost prozkoumat antickou databázi nebo pokusy zdejších vědců.“ Překvapením jsem otevřela pusu. Plukovník Carterová se usmála.

„No… tohle mě nenapadlo,“ přiznala jsem.

„Nic se neděje. Až se vrátím na Zem, zaměstnám Kate, aby se podívala na pár Antických záznamů, které se nám podařilo získat, třeba v nich něco objeví. Bohužel ti nemohu slíbit, že to bude tvůj případ. Je možné, že tvá rodina pochází z přímé linie Antiků, co se vrátili před lety zpět na Zem, ale nemyslím si, že po tolika letech a tolika křížení by tvůj gen byl tak silný, jak říkáš. Vyžádám si spis od doktorky Kellerové a vše předám Kate, aby se na to podívala.“ Zhluboka jsem se nadechla. Zírala jsem před sebe, ale nějak mi její slova nedávala smysl.

„Co když to byla prostě jen náhoda?“ Carterová pokrčila rameny a lehce přitom nakrčila pusu.

„To nevíme, Mio. Kdybych měla stroj času, tak bych to zjistila, ale jen ty znáš sebe samu. Co by tě donutilo udělat tak velký krok?“ Napadala mě spousta věcí. S některými událostmi jsem se srovnala, s jinými méně, ale určitě bych chtěla některé změnit, ale ne za takovou cenu.

„Nic mě nenapadá.“

„Možná právě teď nic. Třeba časem.“

Plukovník Carterová odletěla a já na Atlantidě ztratila veškeré velící zastání. Tohle jsem ani psycholožce nemohla říct. Jennifer ve mně neviděla svoji přítelkyni. Rodney utíkal k práci. Radek nebyl typ člověka, se kterým bych chtěla probírat svůj život. Teyla měla svoje starosti a Ronon, byl Ronon.

Najednou jsem se přestala cítit na Atlantidě bezpečně. Prozatímní velení nad městem obstarával podplukovník Sheppard, než se IOA rozhodne, kdo převezme místo po Elizabeth. Což pro mě nebyla příliš dobrá zpráva. Vůbec jsem se v podplukovníkovi nedokázala vyznat a raději si hledala práci sama. Pomáhala jsem, kde bylo třeba. Hlavně, abych mu zmizela z očí.

Město od průletu meteoritickým pásem bylo v okrajových částech silně poškozeno většími kusy a bylo potřeba dát ty části do kupy, protože vedly k důležitým ovládacím místům.

Po dlouhé době jsem si připadala skutečně jako v práci, která mi za tu dobu tady poměrně chyběla. Před nástupem do zaměstnání jsem se obávala stereotypu, ale ten mi teď chyběl. Tři směny, které byly na Atlantidě nařízené na obnovu zničených budov, mi daly klidnější spaní a možnost se vyhýbat podplukovníkovi, protože jsem nevěděla, jak se mnou naloží, když už tu není Elizabeth, aby mě chránila. Bohužel to dlouho nevydrželo.

S podplukovníkem jsem se setkala na terase, kde byla zřízena venkovní jídelna. Byl tu úchvatný výhled na město, při kterém jsem téměř zapomínala jíst. I po pár týdnech mi to stále připadalo neuvěřitelné, vlastně každý pohled na město z vyšších míst mi vyrážel dech a připadala jsem si jako ve snu.

Nervózně jsem se ošila, když si podplukovník přede mě posadil. Ostatní se vytratili, aby se vrátili ke své práci. Zůstali jsme tu sami. To se mi nelíbilo.

„Od té doby, co jsme na téhle planetě, se mi vyhýbáš,“ pronesl podplukovník informativně, ale pravda byla taková, že jsem se mu vyhýbala už od samého začátku mého pobytu. Nahlas bych to však neřekla.

„Není moc volného času, snažím se pomoct s obnovou města,“ řekla jsem popravdě a trochu sebou cukla, když se podplukovník nahnul přes stůl, aby se na mě lépe podíval.

„Řekl bych, že když máš volný čas, tak se chodíš za Zelenkou učit. Nebo se snad mýlím?“ Nebyla jsem si jistá, kam tenhle rozhovor povede. Nervózně jsem si začala pohrávat s prstýnkem na pravé ruce. Když jsem nosila rukavice od Carsona, odvykla jsem si s ním hrát, ale jakmile jsem je mohla sundat a bavila se s podplukovníkem, můj zlozvyk se vrátil. Čehož si všimnul i on, i když dělal, že to nevidí. Ale viděla jsem v jeho očích čirý zájem, který se mu nepodařilo zakrýt tak rychle.

„Nemýlíte se. Jen chci být prospěšná městu, když tu jsem.“

„Radek mi řekl, že ti učení jde líp, než předpokládal. Rodney se moc nevyjádřil. Znáš ho, raději pochválí sebe.“ Nijak jsem nereagovala. „Možná jsme začali špatně.“ Natáhl před sebe ruku a já se odtáhla. „Jen chci začít znovu. Nic víc.“ Lehce naklonil hlavu a upřeně se na mě zadíval.

„Věřím, že si člověk zaslouží druhou šanci, ale i když tím, co teď řeknu, si pod sebou podřezávám větev, nezradím výchovu svých rodičů. Podplukovníku, nevím, o co vám jde. Pokud se mě snažíte naklonit na svoji stranu, abyste mě pak mohl snadněji odsud dostat nebo mě donutil vám říct o sobě všechno, nepovede se vám to. Pohrdám tím, co představujete, věřím, že jako člověk jste spravedlivý, ale vy jste voják a voják nikdy nejedná bez rozkazu ze shora, proto bude lepší, když zůstaneme tam, kde teď jsme. Vy si mě nebudete všímat a já vás budu ignorovat, ale udělám všechno, aby tohle město zůstalo v bezpečí.“

Věci, které děláme, nejsou někdy příliš chytré, protože jednáme bez rozmyslu, v náhlém popudu. Jenže kdo řekl, že v nastalé krizové situaci používáme na sto procent mozek? Pravda je taková, že po zajetí Elizabeth jsem mozek na logická vysvětlení téměř nepoužívala.

Jen jsem pracovala a snažila se naučit další a další věci z astrofyziky. Zdálo se, že učení nekončí. Znovu jsem si musela připomenout všechny planety sluneční soustavy, naučit se orientaci na obloze, což v jiné galaxii byl docela problém, protože antická databáze neměla v sobě i souhvězdí naší nové planety. Ale i přes to byla spousta věcí, co se byla potřeba naučit od úplného začátku.

Základní vlastnosti hvězd, vznik a vývoj hvězd, černé díry, hvězdné systémy, následovány Newtonovým gravitačním zákonem, speciální relativitou, obecné teorie relativity. Vesmír byl přesto obrovský a mlhoviny k tomu patřily, které byly spjaty s interakcí, což byly elementární částice, elektromagnetické internace a spoustu dalšího. Jako třeba co je to plazma a jaký má význam ve vesmíru a následující obory kosmologie.

Astrofyzika byla vlastně na pomezí astronomi a fyziky. Někdy mi z toho šla skutečně hlava kolem a do toho se mi ještě tam Rodney snažil nacpat znalosti antické technologie. Nevím, jestli se snažil zaplnit to prázdné místo po Elizabeth nebo mi chtěl prokázat pouze laskavost, ale s každou další informací, mi pomalu docházelo, o co mu jde.

„Ty si myslíš, že tě IOA vybere na místo po Elizabeth,“ obvinila jsem ho a on na mě zůstal dlouho zírat.

„Jak tě něco takového…“ Zabodla jsem mu prst do hrudi.

„Doktore McKayi, znám vás docela dobře, abych věděla, že si na to místo brousíte zuby. Dobře jsem slyšela, že na místo Elizabeth, hledají někoho, kdo skvěle zná antickou technologii a má dobré vůdčí předpoklady. Snad si nemyslíš…“ Bezhlesně jsem otevřela a zavřela pusu. Už jsem věděla, koho vyberou na místo vedoucí expedice.

Oficiálně jsem se nemohla připojit k uvítací skupině, přesto jsem přišla alespoň ke vstupu do místnosti s bránou, jen pár kroků od ošetřovny, abych se mohla potichu smát Rodneymu, který přinesl plukovníkovi Carterové koš ovoce z planet, se kterými Atlantida obchoduje, ale rozmyslel si to po ne moc vtipných poznámkách podplukovníka.

Když jsem Carterovou uviděla, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Moc jsem se bála, kdo to místo dostane. Někdo naprosto cizí, který není zpravený o mé situaci, by se mnou udělal rychlý proces a šupem by mě poslal na Zem přímo do rukou IOA a já si nedokázala představit, co by se mnou udělali.

Potichu jsem se vytratila a vyčkala, dokud jsem si nebyla jistá, že je plukovník ve svém pokoji. Chtěla jsem si s ní promluvit a po cestě se téměř srazila s Rononem. Nevypadal dvakrát nadšeně.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se ho opatrně. Zastavil se v půli pohybu a otočil se ke mně. Ukázal na dveře pokoje, který byl plukovníka Carterové.

„Nevěř jí. Weirová by mi to dovolila,“ utrhnul se na mě. Odešel tak rychle, že jsem se ho nestačila ani zeptat na důvod jeho vzteku a tichým polknutím se vydala ke dveřím, které byly otevřené.

Musela jsem velmi neobratně zaklepat na zárubeň dveří, abych na sebe upozornila. Rodney zatěžoval Carterovou svými blahosklonnými řečmi a podle jejího výrazu jsem poznala, že za to vyrušení byla moc vděčná.

„Mio, pojď dál,“ zavolala na mě Carterová a Rodney se ke mně otočil, svěsil ramena a protočil oči.

„Tak myslím, že půjdu.“

„Nezapomeňte za sebou zavřít dveře, Rodney!“ zavolala na něj ještě Carterová, přitom mi věnovala milý úsměv a ukázala mi místo, kam se mám posadit.

„Gratuluju,“ začala jsem, ale nějak nevěděla, jak pokračovat dál.

„Děkuju, Mio. To je od tebe milé, ale co kdybychom přešly tyhle zdvořilosti.“ Natáhla ke mně ruku a navzájem jsme si potřásly. „Jsem Sam a bude lepší, když si budeme tykat, protože spolu strávíme spoustu času. Doktor Zelenka mi řekl, jak jsi velmi pokročila ve studiu, a já bych byla ráda, kdybys i nadále pokračovala.“ Měla jsem nutkání se jí spíš zeptat, co zjistila na Zemi, ale raději jsem si to prozatím nechala pro sebe.

„Určitě budu. Od střední si nepamatuju, že bych…“ Ale co to tady blábolím? Měla jsem chuť samu sebe praštit. Tyhle zdvořilostní půtky jsem neměla moc ráda. „Chci se učit, abych byla prospěšná Atlantidě, protože…“ Carterová mi položila ruku na rameno.

„Nemám v úmyslu tě odsud vyhnat, Mio. Vím, že se celou dobu snažíš. Už mnohokrát jsi pro město prolila krev.“

„Jenže pokud se IOA dozví, že jsem stále naživu, bude mě chtít.“ Úplně jsem se při té myšlence otřásla. Musela jsem vstát, abych zaplašila příchozí pocit, že se mi chce brečet.

„Slibuju, že se nic nedozví.“ Přála jsem se Carterové věřit, ale měla jsem pocit, že bude lepší, když budu věřit pouze sobě.

„Mio, zatímco jsem byla na Zemi, nechala jsem naši doktorku ze základny, aby prověřila tvoji krev. Zjistila ve tvé DNA jisté odchylky, které nebyla schopna blíže specifikovat, na to nejsou naše přístroje, zdá se, tolik vyspělé, ale to přivedlo Kate na stopu, ale bude jí nějakou dobu trvat, než něco najde, má poměrně dost práce s konverzací mezi spřátelenými světy a Zemí.“ Nevím, jestli se mě snažila udržet na místě nebo chtěla, abych jí začala věřit, ale jeden účinek to mělo. Zaujalo mě to, tak jsem se k ní otočila.

„Takže jsem Antik?“

„Ne, Mio, to ne. Ale stavbou DNA se jím hodně podobáš. Což bych ráda vyzkoušela. Jestli dokážeš zapnout antické přístroje a zacházet s nimi. Určitě by nám hodil někdo další s genem.“

„Ne.“ Carterová se na mě podívala.

„Mio…“

„Ne. Tohle nesmí nikdo vědět, zvláště ne, podplukovník Sheppard.“ Carterová stiskla rty a přikývla.

„Dobře.“ Tím náš rozhovor skončil. Slušně jsme se rozloučila a odešla.

Jednala jsem dosti neuváženě, ale nemohla jsem dopustit, aby se o mně dozvěděl někdo další. Bylo hodně sobecké to říct Carterové, ale ta o mně od začátku věděla kusé informace a je to opravdu skvělý vědec, který by mi mohl pomoct. Vlastně jediný. Z tohohle jsem Rodneyho musela vynechat, nevím proč, ale musela jsem.

Stálo mě to hodně přemáhání, abych se vrátila za Carterovou, ale nebyla tam. Narazila jsem na ni v centrální věži, kde od ní odcházel nazlobený podplukovník Sheppard. Tiše jsem vstoupila na balkon a postavila se hned vedle.

„Podplukovník Sheppard na mě naléhal, abych povolila záchranu doktorky Weirové.“ Sevřela jsem pevněji zábradlí. Elizabeth bylo docela citlivé téma. Chtěla jsem jí říct, že je trochu nebezpečné, aby odmítla dva své nejlepší muže, ale ona teď velela Atlantidě. Neměla jsem jí do jejích rozhodnutí co mluvit.

„Elizabeth se zlobila, že jsme zapnuli nanity v jejím těle a obětovala se, aby podplukovník mohl utéct se ZPM a zachránit tak celou Atlantidu. Podplukovník jenom cítí vinu, ale pořád to je voják, jako vy.“ Carterová se na mě podívala.

„Kdyby ses přihlásila do programu sama, určitě bys měla velkou šanci.“ Nad tím jsem se musela pousmát.

„Každý den tady se snažím, abych začala konečně věřit, že věci, které se kolem mě dějí, jsou skutečné a ne jenom sen. Že se už nikdy nebudu moct vrátit domů, a k tomu mám ještě v sobě antický gen. Přišla jsem o Carsona a teď i o Elizabeth. Nedokážu si představit, že bych se k tomu dala dobrovolně.“ Carterová pomalu přikývla.

„Mio, já ti rozumím. Mluvila jsem s Woolsym, ke kterému se dostalo, pouze k němu, co pro tebe udělal podplukovník Sheppard, když se na Atlantidu vrátili Antikové.“ Stiskla jsem rty. Můj pokus o to bojovat proti Wraitům, abych se pomstila za Samovu smrt. Pravá ruka mi pevně stiskla Samovy známky. Zamrkala jsem, musela jsem zahnat slzy. Málem jsem na to zapomněla, tolik jsem se soustředila na sebe a na to co nemůžu změnit, místo na to, co změnit můžu.

„Předtím jsem jednala zbrkle. Sama sebe jsem varovala, že bych nikomu neměla o sobě říkat pravdu. Vy ji znáte a věříte mi, stejně jako Elizabeth, a i já chci věřit vám, ale jen se… bojím.“ Stálo mě hodně přemáhání, abych se jí podívala do očí.

„Pevně doufám, že mi uvěříš, že ti chci pomoct, ale zbývá nám jedna možnost a to počkat do tvé doby.“ Počkat na rok 2014.

„Asi to tak bude, Sam.“ Nadšeně se usmála a odvedla mě do řídící místnosti, kde mi vysvětlila, že tým podplukovníka Shepparda se vydá na planetu, kterou označili Rononovi přátelé ze Satedy, za místo, kde mají Wraiti laboratoř, kde prý testují, jak vypnout Replikátorský příkaz na útočení. Zároveň mi svěřila, že chce Ronon po akci odejít.

„Možná s ním zkus promluvit znovu,“ navrhla jsem Sam.

Nastalo čekání, jak akce dopadne. Sam se pokusila znovu promluvit s Rononem, ale předem jsem věděla, jak jí odpoví. Když si ten Sateďan vzal něco do hlavy, nikdo ho od jeho rozhodnutí nemohl odradit. Jedině podplukovník, ale ten by zas nechtěl, aby Ronon dal přednost Atlantidě před vlastními lidmi, když už žádní další Sateďané nejsou.

Brána se otevřela a do místnosti vběhnul pouze Ronon. Hruď se mi stáhla. Kde byli ostatní? To mohlo znamenat jediné. Komplikace.

Viděla jsem pouze, jak se Ronon baví se Sam, která pak nařídila nachystat jumpery. Skutečně nastal problém. Zbytek týmu museli zajmout. Asi to nebyla tak hladká akce, jak Sateďané tvrdili.

Popřála jsem Radkovi šťastné pořízení a raději se vrátila k obnově města, protože to čekání mě nevěřitelně trýznilo.

Zaklepala jsem a vyčkala, než mě Ronon pozval dovnitř. Věci měl zase vybalené. Neměl jich moc, ale zase dost, aby pokoj vypadal zabydleně.

„Co potřebuješ?“ zeptal se mě, aniž by mi věnoval pohled. Od Radka jsem věděla, co se v laboratoři stalo. Zpočátku jsem nedokázala pochopit, jak je možné, aby se z lidí stali uctívači Wraitů, ale po docela barvitém vysvětlení jsem se musela otřást.

„Věřil jsi někdy…“ To nebyl dobrý začátek. Ronon se ke mně otočil. „Jak ses dokázal smířit s tím, že planeta, na které ses narodil a lidi, které jsi znal, už nikdy neuvidíš?“ Nervózně jsem si pohrávala s prstýnkem.

„Nesmířil.“ Zvedla jsem k němu hlavu. „S něčím takovým se nikdy nedokážeš smířit, ne když víš, že ti, co ti to všechno vzali, jsou stále tady a zničit je je hodně obtížný.“ Posadila jsem se na postel. „Dokonce ani, když se pomstím všem Wraitům, tak svůj domov nedostanu zpět, proto jsem rád, že alespoň tady na Atlantidě se můžu cítit jako doma.“ Na to jsem nemohla nic říct. Ronon měl pravdu. „Ptáš se proto, že jsi na tom stejně?“ Ronon by možná pochopil moji situaci, ale nechtěla jsem ho zatěžovat vlastními problémy, když má své vlastní. Zjistit, že lidi z jeho jednotky, se stali uctívači těch, co zničili jeho domov, nebylo příliš povzbudivé.

„Nejsem. Alespoň ne ve stejném slova smyslu. Ani kdybych chtěla, tak se domů vrátit nemůžu.“ Ronon si sedl vedle mě.

„Proč to nechceš říct Sheppardovi?“ Pohled jeho očí mi dodal pocit bezpečí, ale nepřemluvil k prozrazení své pravé identity.

S co nejupřímnějším výrazem jsem se k němu obrátila. „Podplukovník je voják, a i když občas jedná z vlastního popudu, moje… situace… by ho donutila jednat podle protokolu. Jednou mi před lidmi ze Země zachránil život, ale podruhé by to neudělal, ne kdyby věděl pravdu. Ronone, Země je jiná než byla Sateda.“

„Třeba by ve tvém případě jednali jinak.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„V jiných případech ano, ale v tomhle ne a je lepší, když to podplukovník neví. Alespoň nemusí volit mezi mnou a tím, co ho živí.“

S nechutí jsem od sebe odstrčila tác jídlem přesně ve chvíli, kdy si vedle mě sednul Chuck, technik od brány. Na jeho tázavý pohled jsem přikývnula a on se klidně usadil. Zašilhal k sešitu, který jsem odhodila na volné místo na tácu.

„Máš to dlouho?“ zeptal se mě Chuck a kývnul k sešitu.

„Mám to na poznámky,“ zalhala jsem a odolala nutkání ten zpropadený sešit hodit přes celou jídelnu.

Sedla jsem si do pohodlné židle v „ordinaci“ doktorky Heightmeyerové tak jako pokaždé a opět začala zírat z okna. I když jsme byli na jiné planetě, pohled na moře byl i přesto pořád stejný. Nekonečné míle vody a blankytně modrá obloha.

„Něco pro tebe mám, Mio.“ S velkým přemáháním jsem k ní otočila obličej. Zírala jsem na sešit, který držela v rukou. Zaujala mě jeho temná barva s jemnými odstíny fialových vln. Velmi opatrně ho položila na stůl, který stál pod okny a vymezoval tím prostor mezi námi. Jemně ho postrčila na moji polovinu stolu. Odolala jsem nutkání sešit sebrat a otevřít ho.

„Co já s ním?“ zeptala jsem se poněkud ostřeji. Nechtěla jsem, aby doktorka poznala, že jsem na kratičký moment zaváhala.

„Dávám ho, když už vím, že se pacient se mnou nechce bavit.“ Bolestivě jsem zaskřípala zuby při slově pacient. Copak mě zavřeli do blázince?

„Jen škoda, že já váš pacient nejsem,“ odsekla jsem a s konečnou platností jsem od sešitu odtrhla pohled.

„Něčí pacient jsi po celý život, Mio. I když jde o pouhého obvodního lékaře nebo zubaře. Téměř každé sezení se ti snažím vysvětlit, že tvůj nepřítel nejsem. Nechci, abys za mnou běžela pokaždé, když si s něčím nebudeš vědět rady. Chci ti jen pomoci, aby ses srovnala s prostředím, ve kterém teď žiješ. Jsi tu už skoro dva roky a nepamatuji se, že bys o sobě někomu něco řekla. Třeba jen jakou barvu máš ráda.“

„Modrou,“ vyrazila jsem ze sebe bez dechu. Doktorka stiskla rty a strojeně se narovnala.

„Takhle jsem to nemyslela, Mio. Jde o to, že mě mrzí, že sis mezi členy expedice nenašla žádné přátele.“

„Přátelím se s doktorem Zelenkou a Teylou,“ oponovala jsem jí z neznámých důvodů chabě.

„Pouze s nimi trávíš čas a mluvíš s nimi o práci, učení a boji. To není přesně to, o čem by se měli přátele bavit. S přáteli sdílíš svoje strachy, bolesti a strasti, Mio. Od toho jsou přátelé, když to nechceš říct mně.“

„Už jsem vám řekla, že psychology nemám ráda.“ Zamračila jsem se na ni, ale nic si z toho nedělala.

„Beru to na zřetel, Mio, a nesoudím tě za to. Chápu, že jsi sem přišla za nevysvětlitelných podmínek, o kterých nemůžeš mluvit, ale jsou i jiné věci, se kterými se můžeš lidem kolem sebe svěřit.“

„Nejsme na střední škole, doktorko. Tohle není odpolední kroužek konverzace na téma Láska ve světě. Tohle je mimozemská expedice, při které umírají lidé, tady není na city místo.“ Nepatrně zatřásla řasami, jakoby se chtěla rozbrečet. Nechápala jsem to.

„To je mylná představa, Mio. Snažíš se od sebe všechny odehnat, aby sis uchránila své tajemství, které je podle tebe nebezpečné…“

„Je nebezpečné!“ vyštěkla jsem rozzlobeně a vyskočila z křesla. Útěchu jsem hledala v moři.

„Od té doby, co zemřel poručík Evans, ses uzavřela. Smrt doktora Becketta tebou silně otřásla. Nehledě na událost s Elizabeth. Pokládáš si to za vinu.“ Při jejich jménech jsem sebou prudce škubla a musela se chytit parapetu, abych se vůbec udržela na nohách. Bojovala jsem se svými vlastními pocity, abych je zatlačila zpátky a nedovolila jim, aby skrze mne prosákly a ukázaly doktorce, jak moc jsem zranitelná. Jenže tohle byl svět dospělých, krutý svět dospělých, ve kterém jsem musela žít a přežít.

„Jenže to tvoje vina není, Mio! Všichni sem šli s vědomím, že mohou zemřít. Ty ale žiješ! Nechtěli by, aby ses utápěla ve vině.“ Musela jsem dostat pod kontrolu svůj tep, aby se mi při vyslovování těch slov netřásl hlas.

„Jak vy můžete vědět, co chtějí mrtví?“

„Znala jsem je, nechtěli by to. Ale je pouze na tobě, jak uctíš jejich památku. Nechci po tobě, aby ses mi ze všeho vyzpovídala. Některým lidem to nejde. Od toho je tady ten sešit. Můžeš si do něj zapsat myšlenky, co tě trápí a sužují. Já to číst nebudu. Bude to jen tvoje. Dostaneš to ze sebe a uvidíš, že ti bude dobře.“

„Já ho dostal od doktorky Heightmeyerové asi před dvěma roky.“ Chuckův melodický hlas mě vrátil do přítomnosti. Zírala jsem na fialové stínované vlnky na zadní straně sešitu, než jsem k němu dokázala vzhlédnout a poslouchat jeho slova. „Nedokázal jsem se jí svěřit se vším, tak mi ho dala, abych se z toho vypsal. Připadalo mi to jako blbost, nejsem spisovatel. Jenže u tohohle být nemusím. Nepíšu vypravování nebo podobné věci. Prostě tam napíšu jen pár slov. Body. Tak jako ve škole. Je to fajn.“ Záchytné body, protáhlo se mi myslí. Záchranné lano. To jsem teď potřebovala. Něco, co by mi pomohlo, abych se mohla sama vytáhnout z těch sraček, ve kterých jsem právě byla.

„Deník jsem si psala, když mi bylo osm,“ odfrkla jsem a napíchla na vidličku poměrně čerstvě vypadající hrozen.

„Tohle není deník, Mio. Je to něco jako zpovědník, který můžeš otevřít jen ty.“ Pak se Chuck sklonil k tácu a pustil se s vervou do jídla, které nevypadalo tak dobře, jako to moje. Odložila jsem vlastní vidličku s napíchnutým hroznem.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu, přetáhla sešit na tác a vstala od stolu. Od moře vlál příjemný vítr. Venkovní část jídelny se po ránu docela plnila. Nebylo nic lepšího, než začít den příjemným pohledem na klidné město.

Zamířila jsem k odkládacím stolům. Měla jsem se sejít s Radkem, aby mě zasvětil do tajů počítačů na odbornější úrovni, než jaké jsem dosáhla domácím studiem a na hodinách informatiky na vyšších ročnících střední školy.

U jednoho ze stolů seděli pohromadě Rodney, Ronon, Teyla a Jennifer. Nikdo z nich se netvářil příliš svěže ani odpočatě. Takové pohledy, jaké jsem viděla u Teyly, jsem důvěrně znala. Nebyly tak časté, proto nebylo těžké je rozpoznat. Něco ji trápilo, stejně jako ostatní u stolu.

„Mio!“ Snažila jsem se kolem nich projít, tak šikovně, aby si mě nevšimli, protože jsem v některých chvílích přitahovala nechtěnou pozornost. Proto jsem ani nevzdechla, když na mě zavolala Jennifer. Od našeho posledního výstupu jsem s ní nemluvila. Prozatím jsem jí nemohla vyčítat, že mi nevěří. Jeden úsměv, když jsem jí navrhla zapnout v Elizabeth nanity, se nedalo počítat jako projev míru.

Tác jsem bleskově odložila na nejbližší stůl, aby osazenstvo nevidělo sešit do doktorky Heightmeyerové, který tu byl docela profláknutý a s velkým donucením jsem došla k jejich stolu, zrovna ve chvíli, kdy Rodney dovyprávěl zřejmě svůj sen, že mu Sam uvařila kuře na citrónech, na které byl alergický, aby mu při večeři oznámila, že se Radek Zelenka stal jeho nadřízeným. Podle mě to byl super sen. Sam se mi v něm líbila.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se nenuceně a posadila se na místo, které mi Jennifer uvolnila.

„Řešíme navzájem svoje sny, ve kterých vystupuje podplukovník Sheppard. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli i tobě se o něm nezdálo…“ Jennifer se na mě zadívala a stiskla přitom rty. Mělo to znamenat, že snad něco víc nebo tuší, co mi unikalo?

„Bohužel, posledních pár měsíců spím jak zabitá. Vstávám brzo, abych toho dost stihla, takže ne.“ Vůbec se mi nelíbilo, jak na mě doktorka mhouří oči.

„Není to jako normální sen,“ ujala se slova Teyla. „Zpočátku ani netušíš, že jde o sen. Připadá ti to velmi reálné a pak na scénu vstoupí John a celkový dojem snu se tak nějak… pokřiví. Nevím, jak přesně to mám vyjádřit. Prostě tam John vystupuje jako záporná postava.“ V mých představách je podplukovník pouze záporná postava, takže by to ve snu nebyla taková změna.

„Ne, nic takového. Pokud mě omluvíte. Mám schůzku. Dobrou chuť.“

„Možná by sis měla jít lehnout,“ doporučil mi Radek, když mi při jeho lehce nudném vypravování začala klimbat hlava.

„Já nejsem unavená,“ zaprotestovala jsem, ale když jsem si uvědomila, že jsem byla vzhůru už ve čtyři hodiny a dobré dvě hodiny seděla na balkóně a čekala, až vyjde slunce, a pak se stavila na kus řeči s doktorkou Heightmayerovou, která dopadla katastrofálně, přiznala jsem si, že toho bylo dnes dost. Ignorovala jsem, že je teprve pět odpoledne.

„Asi máš pravdu. Nezlob se, že jsem ti u toho usínala, určitě to jsou zajímavé informace a slibuju ti, že zítra už budu čilejší.“ Podíval se na mě přes obroučky svých brýlí a já se na něj zazubila.

„Tak zítra,“ rozloučil se se mnou a já téměř mátožně vyšla z laboratoře a zamířila k ubikacím, kde téměř nikdo nebylo. Nebylo tak pozdě a den tu byl o něco delší než na Zemi. Konečně den, který měl osmadvacet hodin. I když teď mi to moc k čemu nebylo. Doma by se mi to hodilo více.

Kousek od dveří do svého pokoje jsem se zarazila. Chloupky vzadu na krku se mi naježily. Nebylo v tom nic nadpozemského, prostě se něco dělo. Dveře do mého pokoje byly otevřené. První, co bych udělala doma, by bylo, že bych popadla pálku a začala se plížit, abych zloděje zaskočila. Jenže teď jsem nebyla doma a tady žádný zloděj nemohl být.

Stiskla jsem ruce v pěst a jen velmi opatrně jsem vstoupila dovnitř. Všechny moje zásuvky byly vyházené a v nočním stolu se mi hrabal podplukovník Sheppard, který byl naprosto klidně usazen na mé vzorně ustlané postele. Kypěl ve mně vztek. Jak si něco takového mohl dovolit?!

Jakoby vycítil moji přítomnost, zdvihnul hlavu a zadíval se mi do očí. Zamrazilo mě z toho. Jeho pohled se mi ani za mák nelíbil.

„No podívejme, kdo se konečně uráčil vrátit na pokoj. Nemáš mít náhodou stálý dohled?“ Nechápavě jsem se na něj zadívala. Nic takového jsem neměla řadu měsíců. „Já ti to neřekl? Stále tě nechávám sledovat, abys náhodou nesabotovala město. To by mi ještě scházelo, aby někdo jako ty, se tu poflakoval bez dozoru.“ Otevřela jsem ústa, abych mu něco řekla, ale nevyšlo ze mě naprosto nic.

Podplukovník klidně vstal a přešel místnost až ke mně. V ruce držel sešit od doktorky Heightmeyerové. Mával mi jím před obličejem, jakoby se mě snažil rozzuřit, což se mu bohužel dařilo.

„Dejte to sem, pane!“ Oslovení jsem drtila mezi zuby jako kamení.

„Proč?“

„Je to moje!“ vyštěkla jsem.

„IOA by to mohlo zajímat, co by řeklo na to, že nejsi z téhle doby?“ S úžasem jsem otevřela ústa. Jak…? Vždyť jsem ten sešit ještě ani neotevřela!

Podplukovník ke mně přešel se škodolibým úsměvem. Hrubě mě popadl za pravou ruku a přitáhl si ji k vlastnímu obličeji. Snažila jsem se ruku držet v pěst, dlaní vzhůru, aby neviděl prsten, ale jeho stisk byl železný. Neměla jsem proti němu šanci. Bolestivým trhnutím si ji otočil hřbetem nahoru a zíral na prstýnek.

Ne! Chtěla jsem vykřiknout, když mi násilím roztahoval druhou rukou dlaň, aby měl k prstýnku snadnější přístup. Nedokázala jsem s ním bojovat. Nechtěla jsem mít zlomené prsty a hlavně mě naprosto ochromil strach.

Krve by se ve mně nikdo nedořezal, když mi podplukovník začal stahovat prsten dolů. Vždy jsem si ho dávala nápisem dolů, ale to mi teď nebylo nic platné.

Podplukovník mi prsten stáhl, pustil mě a odstrčil od sebe. Bolestivě jsem dopadla na zadek. Otočil prsten nápisem k sobě a po přečtení vyrytého nápisu, se mu tvář rozjasnila a následně ošklivě zakabonila. Zadržela jsem přitom dech.

„Za tohle ze mě bude plukovník,“ pronesl úlisně a škodolibě se na mě zašklebil. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Jen jsem na něj zírala s pusou otevřenou. „Tak tohle se IOA musí dozvědět.“ Popohodil si prstýnkem. Vrhnul na mě povýšenecký pohled, při kterém mě hrubě překročil a naprosto klidně odešel z mého pokoje.

Dlouhou dobu jsem zůstala ležet na zemi a zírala na otevřené dveře. Slzy se mi začaly valit z očí jako vodopády. Nedokázala jsem je zastavit.

On to ví! Ví to! Křičelo na mě podvědomí tak silně, až jsem si z toho zvuku chtěla rvát vlasy.

Nesmí to nikomu říct. Prostě nesmí! Volalo na mě podvědomí dál. Chtělo mě vyburcovat k nějakému činu. Musela jsem se rozhodnout. Sheppard nebo prsten. Nebylo tak těžké.

Chuck kontroloval městské senzory, jestli je všechen nepotřebný personál bezpečně uzavřený na svých pokojích. Jenže osamocená tečka, mířící pryč z ubikací Chucka rozrušila. Mohl to být kdokoliv.

„Plukovníku?“ zavolal na Sam, která vyčkává až dorazí vědecký tým, jehož cílem byla planeta M3X-387, kde se podplukovník Sheppard dotkl záhadného krystalu, který jeho týmu způsobil noční můry a v majoru Lornovi vyvolal mylnou představu, že je Sheppard Replikátor.

„Ano?“ Sam se otočila k ovládacímu pultu a Chuckovu vyděšenému výrazu.

„Někdo opustil ubikace a stráže, které hlídaly vstup, se nehlásí. Zkoušel jsem to dvakrát, madam,“ dodal Chucku, když na Carterové poznal, že ho chce požádat o tutéž věc.

„Můžete to sledovat?“ Chuck přikývnul. „Kde je?“

„Na chvíli se mi ztratil, ale teď to vypadá, že míří k vědecké laboratoři, kde se tým podplukovníka a tým vědců chystá na návrat na planetu.“

Sheppardovi se nechtělo soukat se do červeného gumového ochranného obleku, ale ještě míň se mu chtělo vracet se na tu zpropadenou planetu, kterou prohledávali pečlivěji kvůli Rodneyho sázce s Radkem. Teď tu měli na krku nějakou mimozemskou entitu, která lidi mučila děsivými sny a ke všemu k tomu využívala jeho podobu.

Odložil ještě na chvíli oblek, aby se šel podívat po ostatních, ale nestačil pořádně došlápnout, když ho něco bolestivě šlehlo přes lýtka. Padl na kolena jak podťatý a utrousil pár nelichotivých slov a musel se zarazit, když se otočil a zíral do rozlícené tváře Mii.

„Co to sakra…“ Nestihl domluvit, když na něj drobná Mia zaútočila dřeveným mečem, který používala Teyla při jejich výcviku. Měl co dělat, aby se prudkému výpadu vyhnul a ucítil pouze závan vzduchu, když meč těsně prořízl volný prostor před hrudí. Musel uskočit, protože Mia nevypadala, že by skončila.

„Okamžitě mi ho vraťte, pane!“ zasyčela vztekle, když před ní uskočil a bolestivě narazil do zdi a shodil z blízkého stolu prázdné nádoby, což přilákalo zbytek týmu, který ještě nebyl oblečený.

Všichni začali zírat na Miu, která prudkými výpady útočila na Shepparda, který se jen s velkými obtížemi jim vyhýbal. Ronon si nastavil zbraň na omráčení, aby ji skolil stejně jako Lorna, ale vypadalo to, že Mia ví o všem.

Bleskově se sklonila, když Ronon vystřelil a paprsek ji jen o vlásek minul, ale dal jí drahocenné vteřiny, při kterých se stačila přiblížit k vysokému Sateďanovi a jednou prudkou ranou koncem násady meče do spánku ho poslala k zemi.

„Nevím, o co tady jde, ale říkám ti, abys ten meč položila a nechala se odvést na ošetřovnu,“ nabádal Miu Sheppard.

„Nenechám vás, abyste prozradil IOA moje tajemství. Už dávno jsem si vybrala, kdo má přednost!“ zakřičela na něj a ladným pohybem přeskočila stůl a stanula Sheppardovi před očima. I když klečel a snažil se vstát, byla Mia ještě o pořádný kus menší, ale její rozlícený výraz ji činil hrozivou. Sheppard ji takhle ještě nikdy neviděl. Ještě si ji nedokázal představit takhle odhodlanou. Vybrala si své tajemství před ním, co tím myslela?

Došlo mu to vzápětí, když se na poslední chvíli vyhnul jejímu prudkému úderu, po kterém zůstalo z počítače na stole jen změť čipů. Nechtěl jí ublížit, ale neměl na výběr, byla pod vlivem entity.

Prudce vyběhnul se svého stanoviště a bleskově na ni nelehnul a znemožnil se jí natáhnout pro meč, který jí vrazil z rukou, ale Mia se nedala. Bok kolena se mu nemilosrdně zaryla do slabin, takže pro ni nebylo pak problém ze sebe Shepparda shodit. Ten se kroutil na zemi a čekal na poslední úder, který naštěstí zarazila Carterová.

„Vico!“ zahřměla přes celou místnost. Mia se po ní překvapeně otočila. V rukou zase třímala dřevěný meč. Pár vteřin stačilo k tomu, aby k ní přiskočila doktorka Kellerová a vpíchla jí sedativum.

„Bude pár hodin spát,“ oznámila, když vytáhla z Miiny paže injekci a podívala se na ostatní. Sheppard se za Radkovy pomoci postavil na nohy a zíral na Miu před sebou, a pak na Carterou a hlavou se mu táhla jediná myšlenka. Kdo je Vica?

Probudila jsem se s pořádným hlavobolem. Cítila jsem snad každičký sval v těle. Nemohla jsem si vzpomenout, co jsem před spánkem dělala, natož jak jsem se objevila na ošetřovně.

Pokusila jsem se posadit, ale někdo mě zatlačil zpátky do lůžka. Sam seděla vedle mě a klidně se na mě usmívala.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se omámeně a zděšeně se rozhlížela kolem sebe.

„Na chvíli nad tvým tělem převzala kontrolu mimozemská entita.“ Vykulila jsem oči a nebyla schopna slova. „Neměj strach. Nebyla jsi jediná. Teď už je všechno v pořádku. Trochu jsi to prospala, potom co jsi zaútočila na podplukovníka.“ Sam to řekla velmi pomalu a upírala na mě pohled, jakoby čekala, že na ni vyskočím jako čertík z krabičky.

„Proč bych…?“ Dostala jsem ze sebe po chvíli, než se mi vrátilo pár vzpomínek. Bleskově jsem si přitáhla k obličeji pravou ruku, na které jsem měla stále svůj stříbrný prstýnek s nápisem pečlivě otočeným dolů, do dlaně.

„Zřejmě ti ta entita vnukla myšlenku, že podplukovník Sheppard zná tvé tajemství, které jsi ochotná bránit zuby nehty.“ Opět jsem se zadívala na prsten a přikývla. Byla bych ochotná pro uchování svého tajemství někomu ublížit? Skutečně ublížit! Ta myšlenka mi nahnala strach. Dělalo to ze mě špatného člověka? Nevěděla jsem.

„Je…“ pryč? Chtěla jsem se zeptat, ale nedokázala jsem vyslovit další slova.

„Ta entita?“ zeptala se Sam a já přikývla. „Samozřejmě. Je zpět na své planetě, u jejíž adresy musíme udělat velký červený puntík.“ Moje první skutečné ovládnutí mimozemskou entitou. Nebylo to moc potěšující.

„Neměj strach. Ronon sice dostal od tebe pořádnou ránu, ale je to velký chap, tak to zvládl levou zadní a podplukovník Sheppard z toho vyváznul bez újmy. Víš, ještě jsem tě neviděla bojovat. Jde ti to. Teyla odvádí dobrou práci…“ Poznala jsem, že odvádí řeč schválně. Měla něco na srdci důležitějšího.

„Co se stalo?“ Sam sklopila pohled a pro něco se natáhla k nočnímu stolku. Poznala jsem sešit, který mi dala doktorka Heightmeyrová, abych si tam zapisovala myšlenky, které neměl znát nikdo jiný.

„Kate, tak znělo křestní jméno doktorky Heightmeyrové, bohužel té entitě podlehla.“ Sam mi podala sešit. Našli ho prý u Radka v laboratoři. Začala jsem si pomalu vzpomínat, co se od mého odchodu dělo. Vlastně to byl sen, ve kterém se podplukovník dozvěděl mé tajemství a chtěl ho sdělit IOA a já byla ochotná ho zabít, abych ho uchránila. Bohužel ale umřela doktorka Heightmeyrová. Ten nejméně nebezpečný člověk expedice a jediný, který možná udržoval myšlenky lidí v bezpečné míře.

Dny běžely a já se každé ráno podívala se sešit. Připomínal mi doktorku každým dnem víc. Mrzelo mě, že jsem se její poslední den na světě na ni chovala hrubě, ale takové myšlenky byly pochopitelné. Lidé se snaží změnit věci, jež změnit nejdou, ale já skutečně cítila vinu. Jen se mi snažila pomoc a já ji odháněla. Přesto mě její smrt nedonutila, abych se s lidmi začala víc přátelit a vyprávět jim o sobě.

Shlédla jsem na otevřený sešit a zírala na první stránku, kam jsem se rozhodla zapsat dnešní den.

Pátek

Několikrát jsem propiskou nadpis obtáhla, aby byl výraznější. Nechtěla jsem se do sešitu začít rozepisovat o svých pocitech, protože kdyby to někdo četl, stala by se stejná scéna jako s podplukovníkem. Ihned by mě prozradili IOA.

Pevněji jsem sevřela propisku a začala ze sebe soukat jedno slovo za druhým.

Dneska má Mark narozeniny. Je pořád malý a stále se budí ze spaní. Před narozeninami má můry ještě horší. Nedá se s tím nic dělat.

Až vstane, dostane ode mě k snídani lívance s javorovým sirupem, jako každé narozeniny a jednu svíčku píchnutou do jejich středu.

Sfoukne ji z povinnosti. Nic si nepřeje. Stejně se mu jeho přání nesplní. Každé narozeniny trávíme společně doma. Já, táta a Mark. Dnešek není výjimkou.

Táta objednal dort v cukrárně. Jede pro něj a já hlídám Marka a pouštím mu na televizi pohádky.

Večer Mark sfoukne svíčky a s kamenným výrazem poděkuje mně a tátovi za dárky a jde spát.

Nemůžu usnout. Mark za mnou přijde a já ho schovám pod deku. Nemluvíme. Nemusíme. Známe se.

„Jeden mám v šuplíku.“ Prudce připlácnu na slova dlaň a otočím se po vyrušiteli. Podplukovník ležérně postával o kousek dál, s rukama v kapsách se dívá se moře, místo do mého sešitu. Uhladila jsem stránku a přiklopila obal, abych slova skryla.

„Prý vás zajala krásná mimozemšťanka,“ neodpustila jsem si odfrknutí. Rodney mi rozlíceně líčil, že podplukovníka unesla nějaká krásná holka a na něj vždycky zbudou Wraiti nebo jiné příšery.

„Larin a její národ žijí celý svůj život na palubách vesmírných lodí, ale o tom jsem nechtěl mluvit.“ Mávnul nad tím rukou. Nabídl mi ruku, aby pomohl do stoje. Po jeho boku jsem se vydala po dlouhém molu zpátky k městu. Procházky pro mě v posledních dnech znamenaly útěk. Utíkala jsem na molo psát. Sice ne tak často, ale dvakrát do týdne určitě. Ale slova, která jsem deníku svěřovala, mi způsobovala jen bolest, která však odplouvala, šnečím tempem, ale přeci jen unikala z mého srdce.

„Čekáte na omluvu?“ Vyhýbala jsem se mu každou minutu svého dne, abych ho nemusela vidět. Obávala jsem se, jestli nebude chtít omluvu za to, že jsem ho napadla.

„Ne.“

„Tak co?“

„Jen chci vědět, jestli bys mě skutečně eliminovala, kdybych znal tvé tajemství?“ Jeho otázka mě zaskočila. Zastavila jsem se a zírala na něj jako na zjevení. Musela jsem nakopnout v mysli sama sebe, abych dokázala fungovat.

„Eliminovat zní tak hrozně,“ řekla jsem mu upřímně.

„Na to jsem se neptal. Chtěl jsem vědět, jestli bys mě skutečně byla schopná zabít, kdybych znal tvé tajemství.“ Pátravě se mi díval do obličeje, jakoby hledal odpověď předem. Nebyla to tak těžká otázka. Jen se mi nechtělo odpovídat, ale podplukovníkův pohled mi nedával na vybranou.

„Ano. Kdybyste ho měl v plánu prozradit IOA, udělala bych cokoliv, abych vás zastavila.“ Vyrazila jsem mu dech. Zůstal stát jako opařený a zíral na mě se rty pevně stisknutými k sobě. Trvalo mu podstatně delší dobu, než se vzpamatoval. Pátravě si mě prohlížel. Nakonec ke mně přistoupil a pevně mě uchopil za ramena a sklonil ke mně hlavu. Věděla jsem, co se bude dít, ale neucukla jsem, když se jeho rty přitiskly k mým. Bylo to snad ještě lepší než poprvé. Dokud mě před měsíci nepolíbil, ani jsem netušila, jak mi něčí polibky chybí.

Náruživě se mi vpíjel do rtů a já se k němu tiskla, jakoby to měl být poslední okamžik v mém životě. Uvědomovala jsem si, že se tímhle zbavuju dalších pout, která mě přitahovala zpátky do mého času. Doslova jsem cítila, jak provazy praskají. Cítila jsem, že se něco změnilo, už první týdny na Atlantidě, ale prve tenhle druhý polibek mě v tom ujistil.

Toužila jsem, aby mě držel dál, abych se mu do rtů mohla ponořit ještě hlouběji. Ochutnat ho, ale nemohla jsem. Muž jako on se nemohl zalamovat s holkou jako já, a kdyby věděl, kolik by mi teď mělo ve skutečnosti být, utíkal by a ani by se neotočil. Jenže ani já bych se s ním neměla takhle sbližovat, nenáviděla jsem to, co jeho uniforma představovala, co znamenal pro můj život a jaký na něj měla katastrofální dopad. Jenže to jak se mi naléhavě nořil do úst a jeho ruce mi tiskla ramena, mi napovídalo, že to nehodlá jen tak ukončit.

Musela jsem být ta rozumnější. Stále jsem za sebou vlekla tajemství těžší než kámen. S bolestí na hrudi jsem ho od sebe ze všech sil odstrčila. Zmateně na mě chvíli zíral. Pak opět nasadil výraz velícího důstojníka a jemně se ke mně sklonil.

„Tak jako ty jsi myslela vážně, že bys mě dokázala zabít, tak já myslel vážně tohle, stejně jako předtím. Tvoje tajemství mi nikdy nebude jedno, ale můžeš si být jistá, že bych ho nikdy nikomu neřekl, ani kdyby to byl rozkaz. Chráním své lidi.“ Pomalu jsem polkla. Cítila jsem srdce až v krku. Jeho polibek mi vyhnal puls na maximum a já ho nedokázala zklidnit. Stála jsem na místě a sledovala ho, jak zase odchází.

„Proč mi nikdy neřeknete jménem?“ zavolala jsem na něj ve snaze ho zdržet ještě okamžik. Otočil se a hluboce se na mě zadíval. Strčil ruce do kapes a lehce se zašklebil.

„Proč tě oslovovat jménem, které není tvoje?“ Chtěla jsem něco namítnout, ale jen jsem naprázdno zalapala po dechu neschopna slova.

Otočil se a zamířil zpátky do města. Už podruhé mě nechal stát rozechvělou na molu, po naprosto úchvatném polibku, po kterém jsem měla v hlavě na malou chvíli naprosto prázdno.

Dokázala jsem se ale docela rychle vzpamatovat. Uvědomila jsem si, že jsem podplukovníka hluboce podcenila. Tak moc jsme se před ním snažila uchránit svoje tajemství, až jsem mu ho postupně začala servírovat sama a on si pak přijde, zase mě políbí a dokonale mě tím vykolejí. Jestli tohle měl být výslech nebo mučení, abych mu ho řekla, musela jsem si přiznat, že jestli to udělá ještě minimálně jednou, vysypu mu i to co nevím, což byl sakra problém!

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 11. kapitola: