OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Sbírka Deleny povídek - My Hunter - 1. část

05.03.2013 (09:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2088×

My Hunter

Milý deníčku,

stále cítím žal, hluboký žal. Když se dívám na poslední zápisy v tobě, uvědomuji si, že píšu stále dokola to samé. Dokonce jsou některé listy zvlněné. Jsou zvlněné, protože mi do tebe stékaly slzy bolesti. Musím si uvědomit, že už nejsou, ale jak? Je to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla, a já tu bolest nedokážu zastavit, i když dělám něco jiného, snažím se usmát… stále je vidím před sebou! Už nebudu nikdy šťastná, nejde to. Něco mi je bude připomínat.

Uslyšela jsem lehké zaklepání na mé dveře. Polkla jsem, střela si slzy z tváře, nejistým třesoucím se hlasem jsem dotyčného pozvala dál. Otevřely se dveře a za nimi stála Jenna s hraným úsměvem na rtu, i když ztratila sestru a zetě, snažila se být silná k vůli mně a Jeremymu. Musím říct, že jí to jde skvěle.

„Je oběd,“ šeptla mi. Nejistě jsem se zvedla z postele a deníček jsem odložila na noční stolek.

„Bude tam i Jeremy?“ zajímala jsem se polohlasem. Jenna se zamračila a sklopila hlavu dolů. Bylo mi jasné, co to znamená, Jeremy je opět venku s partičkou neandrtálců, kteří si myslí, že jim snad patří svět. Nijak jsem nekomentovala tetino zaryté mlčení, raději jsem se odhodlala k tomu sejít schodiště a jako normální člověk se najíst. Potřebovala jsem to, po té nehodě jsem byla schopná celé dny nic nejíst a nepít. Strávila jsem celý čas zavřená v pokoji sledování dění venku – zákonem. To samozřejmě všechny děsilo. Nakonec jsem tuto fázi překonala, psycholog mi řekl, že se nacházím ve třetí fázi. První fáze byla zapírání, tu jsem měla asi tři dny v nemocnici, poté následovalo uvědomění, to byl vlastně ten okamžik, kdy jsem nic nejedla… Teď se nacházím ve třetí fázi, kterou musím zvládnout.

„Za tři týdny ti začíná škola,“ připomněla mi Jenna u jídla. Kvůli nám se i naše tetička naučila vařit, bohužel jsem to nemohla dostatečně ocenit.

„Jo, myslím. Mám strach, že přijdu a všichni mě budou litovat,“ přiznala jsem a vložila si do úst třetí lžičku polévky.

„Spolu to zvládneme,“ pošeptala mi a svůj talíř už odnesla do dřezu.

„Jenno, nevadilo by ti, kdybych si dneska někam zašla?“ zeptala jsem se o oktávu výš. Moje teta se zastavila v pohybu, stále ale pohotově reagovala.

„Ne… ne, samozřejmě běž. Byla jsi v pokoji zavřená celé prázdniny!“ vděčně se na mne usmála. Sice si myslela, že půjdu za kamarádkami, ale to asi zklamu, musím se podívat na místo, kde je má největší bolest.

Po vydatném obědu jsem se oblékla do pohodlného oblečení a do tašky přes rameno jsem sbalila deník a tužku. Chtěla jsem jít pěšky, trochu si pročistit hlavu od věčného přemýšlení - kdyby co by… Na toto roční období byla neuvěřitelná zima, nevím, co se to stalo, ale i když jsem na sobě měla bundu, byla mi zima. Procházela jsem právě podél domu mé nejlepší kamarádky Bonnie. Chvíli jsem měla nutkání zazvonit na její dveře a na chvíli si popovídat, ale nevím, jestli by na mne měla náladu. A tak jsem pokračovala v chůzi, procházela jsem podél lesa, kterého jsem se jako malá bála. Byla jsem přesvědčená, že tam žijí čarodějnice, které mě chtějí sežrat. Tato vzpomínka mě přinutila k mírnému pousmání. Ani si nepamatuju, kdy se mi alespoň jeden koutek vytáhl nahoru a já se cítila znovu živá. Ano, v poslední době se cítím víceméně mrtvá!

Procházela jsem vrzající brankou na úzký chodníček, kolem kterého bylo vysazeno pár stromů. Zahleděla jsem se do dáli, viděla jsem velké slunce, které zapadá, dokonale mne ozařovalo. Vydala jsem se na hrob mých rodičů. Opřela jsem se o jeden strom, který byl kousek od náhrobku, a zavřela jsem oči. Cítila jsem jemný větřík, který se mi otíral o mou tvář. Rozlepila jsem oči a zjistila jsem, že je tma. Sakra, asi jsem usnula! To je mi podobné, neviděla jsem na krok, viděla jsem pouze hustou tmu. Jsem tak pitomá, navíc začínám mít strach, přece jenom je asi noc a jsem na hřbitově. Zvedla jsem se a vydala se na misi – nemožnou. Hned po pár krocích jsem zakopla o kořeny stromů. S nadávkou jsem se zvedla ze země a chtěla pokračovat. To mi ale nebylo přáno, jelikož jsem do někoho narazila, neviděla jsem dotyčného, jelikož byl celý v černém. Jediné, co jsem viděla, byly jeho oči, které na mne svítily. Ztuhl mi každý sval v těle. Když si mé oči přivykly na tu děsivou tmu, dokázala jsem vidět jeho obličej, sice ne nějak valně, ale viděla jsem ho. To všechno se stalo během pár sekund, teď následovalo něco říct. Začala jsem koktat něco ve smyslu: „Pardon.“

Viděla jsem na tom muži pobavení. Oči, které před tím svítily, teď zářily. Bez mého vědomí jsem ustoupila pár kroků dozadu.

„Co tady děláš? Tak pozdě v noci?“ usmál se. Nebyla jsem schopná odpovědi, naprosto se mi ztratil hlas. Nakonec jsem něco řekla, ale nevím, jestli to dávalo smysl.

„Já, já se jen zapomněla. Nějak jsem usnula…“ Muž se ke mně přiblížil blíž, takže můj nevědomky budovaný odstup byl na nic.

Na rtech mu pohrával úsměv, řekla bych až zlomyslný, měl radost z mého strachu, který mnou prostupoval. Věděla jsem, že jestli se dostanu kdy domů, budu se ještě týden třepat jako ratlík. Znovu jsem udělala krok dozadu.

„A… a co tady děláte vy?“ I když jsem se zakoktala, vyšel ze mne nakonec celkem rázný hlas. Cizinec se zasmál.

„Řekněme, že jsem se procházel,“ mrkl na mne.

„Na hřbitově a v noci?“ podivila jsem se.

„Ty jsi zase spala na hřbitově v noci, co je divnější?“ nadzvedl jedno obočí. Je to divné, ale mám pro to své důvody.

„Už, už budu muset jít,“ řekla jsem náhle, a i když byla tma a já nic neviděla, šla jsem sebevědomě. Chtěla jsem vědět, jestli tam ten cizinec stále je. Když jsem se otáčela, projela mnou husí kůže. V dáli jsem uslyšela vránu. Podívala jsem se na místo, kde předtím stál ten muž. Vypadalo to, jako by se po něm zem slehla. Najednou jsem si všimla, že se začalo rozednívat. To není možné, před chvílí byla tma! S tím cizincem jsem byla maximálně pět minut!

Vytáhla jsem mobil, který jsem měla bezpečně uložený ve své tašce, když jsem uviděla, kolik je hodin, málem se mi zastavilo srdce. Bylo přesně půl šesté ráno. Jak je možné, že jsem spala tak dlouho, sakra?

Konečně jsem se dostala k domovním dveřím, opatrně jsem je otevřela, jak jsem trochu čekala a předpokládala, v předsíni stála Jenna v županu a s hrozivým výrazem.

„Můžeš mi vysvětlit, kde jsi byla? Nestačí, že Jeremy se někde potlouká po nocích, to s tím musíš začít i ty?“ vyjela na mne.

„Jenno, moc se omlouvám. Šla jsem na hřbitov a opřela se o strom, na chvíli jsem zavřela oči a ona byla tma, a potom se rozednívalo,“ vysvětlovala jsem zrychleně. O tom cizinci jsem se raději nezmínila. Jenna na mne byla ještě chvíli naštvaná, ale potom mi řekla, ať se jdu prospat, jelikož nevypadám moc dobře. Rychle jsem vyběhla schody nahoru a šla si dát horkou sprchu, při které jsem málem usnula. Znovu jsem si vzpomněla na toho muže, nikdy předtím jsem ho tady neviděla. Dokonce bych ho netipla na maloměsto, něco v něm bylo jiného… Na sto procent nebyl zdejší. Podívala jsem se do zrcadla. Nemohla jsem uvěřit svým očím, byla jsem nepřirozeně bílá, měla jsem kruhy pod očima. Nechtěla jsem to nijak zvlášť řešit, prostě jsem si šla lehnout.

Odpoledne jsem se probudila svěží. Což za poslední dobu bylo poprvé, musel mi pomoct ten vzduch. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Posadila jsem se a na mém nočním stolku jsem nahmatala malou knížečku, kterou jsem okamžitě otevřela. Četla jsem si poslední zápisy, něco to ve mně vyvolalo. Vlnu zuřivosti, jak jsem mohla být taková? Byla jsem mimo a neuvědomovala jsem si, jak tím Jenně ubližuju, vlastně nejen jí. Na druhou stranu se mi zdá, že jsem netruchlila dostatečně dlouho. Ale přece musím žít! Musím znovu začít žít, vím, že to nebude snadné, v to ani nedoufám, ale musím se znovu zařadit mezi kamarádky… Prostě, aby vše bylo ve starých kolejích.

Milý deníčku,

po dlouhé době musím znovu na světlo, už se nemůžu dál skrývat! Příští dny budou jiné, musí být. Budu se usmívat, ač všechny úsměvy budou falešné, alespoň ze začátku. Po delší době mi to nepřijde a budu znovu žít!

Zaklapla jsem deník, uvědomila jsem si, že tak krátký zápis jsem už dlouho nenapsala, a možná mi to bylo jedno. Vyskočila jsem z postele a ze skříně jsem vyhrabala trochu jinou škálu barev než černou. Skočila jsem si do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu, a dokonce jsem se trochu namalovala. Převlékla jsem se a pádila dolů na snídani, když mě Jenna uviděla, tak se mě pro jistotu zeptala, jestli mi něco není.

„Ne, právě naopak. Musím začít žít, dala jsem si to jako předsevzetí,“ mrkla jsem na ni a do misky jsem si nasypala cereálie a zalila je mlékem.

„Ty jíš! Bez toho, abych ti to musela připomínat!“ lekla se. Obdarovala jsem ji jedním novým úsměvem, který jsem si cvičila u zrcadla, když jsem si čistila zuby.

„A úsměv, nevím, jestli si na to po tak dlouhé době zvyknu,“ nadzvedla jedno obočí. Dojedla jsem snídani a vydala se navštívit Bonnie.

Když mě uviděla ve dveřích, vypadala velice překvapeně, chvíli si ze mě dělala legraci, jestli nejsem náměsíčná. Společně jsme se dohodly na tom, že by nebylo na škodu zajít do Grillu, i když jsem z toho měla obavy, upřímně, jsem zvědavá, kolik lidí za mnou přijde se pozdravit, a při tom se mne zeptají, jak mi je. Jak byste čekali? Úžasně?

Bonnie otevřela vchodové dveře a přidržela mi je, jak jsem čekala, už od baru na nás mávala Caroline Forbesová. Nenuceně jsem se pousmála a nenápadně jsem pohledem skenovala místnost. Když jsem se podívala na konec baru, začala jsem se chvět. Byl to on, ten muž z noci. Určitě! Když si mne všiml, pozvedl skleničku s alkoholem. Chtěla jsem z této místnosti zmizet. To už mne zachytily kamarádčiny ruce.

„Eleno, no tak! Řekla jsi mi, že se budeš bavit, jeden den, prosím,“ zaškemrala. Ale já se chci bavit, ale ne v přítomnosti jeho!

„Tak jo,“ zakoulela jsem očima a společně jsme došly k Caroline, která si barmana obmotala kolem prstu, bylo trochu zvláštní, protože barmanem byl Matt. Můj bývalý kluk, byla jsem ráda, že si nějakým prapodivným způsobem hledá holku. Viděla jsem ho šťastného.

„Ahoj, Eleno,“ řekli doslova unisono.

„A já jsem vzduch?“ ohradila se vedle mě Bonnie a posadila se na barovou židličku. Posadila jsem se taky, vypadalo to na celkem hezky prožitý večer. Asi po půl hodině povídání si o všem možném jsem se zvedla s tím, že musím na záchod. Nechtěla jsem projít vedle toho cizince, ale neměla jsem na výběr. Eleno, co si myslíš, že ti udělá? Ukousne tě? zeptal se mne můj vnitřní hlásek. Bože, jak jsem pitomá, už vážně nevím, nad čím mám přemýšlet, když si vytvářím takové pitomé představy!

Když jsem vylezla z kabinky, tak jsem si ještě stačila přepudrovat nos. Musím uznat, že mi tady to trochu chybělo. Když jsem zamířila zpátky k baru, uvědomila jsem si, že tam je už jenom Matt, holky musely odejít.

„Matte, kam šly holky?“ zajímala jsem se.

„Myslely, že jsi odešla. Bylas tam asi hodinu,“ poukázal na nástěnné hodiny, „dokonce se tam dobývaly, ale nechtěla jsi jim otevřít. Dveře byly blokované,“ vysvětloval.

„Cože? Byla jsem tam sotva pět minut! Vždyť to není možné!“ zamračila jsem se.

„Eleno, nemůže za to třeba…“

„Matte, žádný posttraumatický výjev to teda není! Byla jsem tam vážně chviličku,“ ukončila jsem náš rozhovor a odešla jsem. 

Vyšla jsem ven, byla tma. Sakra, co to má být? Pochybuju o tom, že bych usnula na záchodě! Nemohla jsem tam být hodinu, to prostě není možné. Nepamatuju si hodinu svého života, přitom jsem přesvědčená, že jsem tam byla jen pár minut. Co se to, sakra, děje? Šíleně mě bolela hlava, co to se mnou je? Asi nebyl nejlepší nápad se znovu zařadit mezi lidi.

Couravým krokem jsem došla domů, Jenna seděla v obýváku a sledovala nějakou přitroublou telenovelu, hned jak mě uviděla, za mnou šla.

„Eleno, musíme si promluvit,“ řekla pomalu, trochu posmutněle.

„Co se děje, Jenno?“ zeptala jsem se spěšně, když jsem se posadila vedle ní na sedačku.

„Jde o Jeremyho…“

„Panebože, stalo se mu něco?“ vytřeštila jsem na ni své hnědé oči.

„Ne, je v pořádku, ale nebyl by. Musela jsem ho poslat na pár týdnů do jiného prostředí,“ oznámila mi.

„Co tím myslíš, do jiného prostředí?“ zamračila jsem se.

„Za rodinou, za tetou a strejdou z tátovy strany.“ Čekala na mou reakci, chtěla jsem křičet, řvát. Nemohla jsem, jedna má část byla šíleně rozzuřená, ale ta druhá, která pomalu převládala, mi našeptávala, že je to tak dobře, že se Jeremy musí dát do kupy, potom zase přijede.

„Jak jsi ho tam dostala, pochybuju, že tam jel kvůli tvému domlouvání,“ nadzvedla jsem jedno obočí.

„Byla to fuška. Vlastně jsem ho tam neposlala já, nedokázala bych to, spíš John,“ hlesla hlasem a jeho jméno vyslovila, jako by spolkla citrón.

Byla jsem unavená z celého dne. Nic neproběhlo podle mých představ. Než jsem šla spát, vytočila jsem Boniíno číslo.

„Ahoj, kam jste zmizely?“ zeptala jsem se rychle.

„My? Čekaly jsme na tebe hodinu, Eleno, myslely jsme si, že jsi šla domů,“ vyvrátila všechno.

„To není možné, byla jsem tam pár minut,“ kroutila jsem hlavou.

„Možná jsi přetažená. Vyspi se, ráno si na to všechno vzpomeneš.“ I když jsem neviděla její tvář, vybavila jsem si ten vděčný úsměv.

„O tom sice pochybuju, ale dobrou noc,“ pověděla jsem a típla telefon. Nemohla jsem spát, asi hodinu jsem se převalovala na své posteli. Připadala jsem si, jako bych měla tělo v jednom ohni. Postavila jsem se na nohy a šla si pro trochu džusu. Když jsem otevřela lednici, zároveň jsem navštívila mražák, kde jsem si ukradla led. Dala jsem ho do sklenice a přelila jahodovým džusem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chvíli jsem posedávala u stolu. Něco mě táhlo ven, doma bylo strašné vedro. Podívala jsem se na hodiny, ukazovaly přesně půl páté ráno. Asi jsem přece jenom chvíli spala. Napadla mě jedna uhozená věc. Před nehodou jsem byla roztleskávačka a musela jsem si udržovat figuru. Většinou jsem běhala, proč to nezkusit teď? Stejně nemám co dělat.

Oblékla jsem si kraťasy a černé tričko, k tomu nějaké tenisky, které jsem doma vyhrabala. Učesala jsem si culík, když jsem se podívala ven, zjistila jsem, že už svítá. Super doba na běh! pomyslela jsem si.

Vyšla jsem ven, konečně mi nebylo takové horko. Běžela jsem směrem k naší škole, takže běžná trasa, kterou jsem běhala, když jsem byla v týmu. Uvažovala jsem, že se možná zase zapojím. Máma byla nadšená, když mě viděla jako roztleskávačku, a mě to bavilo, tak proč ne.

Musím uznat, že jsem kondici vážně ztratila. Musím trénovat častěji. Zastavila jsem se a opřela se o strom. Chvíli jsem tak nějak odpočívala. Párkrát jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá. Kolem mne se utvořila mlha. Bílá, hustá… nic jsem neviděla. Začala jsem couvat, ale to bych nebyla já, abych do něčeho nenarazila. Rychle jsem se ohlédla. Stál tam ten muž, ten, který mi nahání strach.

„Minule jsem se nepředstavil, jsem Damon,“ usmál se. Nevěděla jsem, co mám říct. Všechna slova se ztratila. Totálně mě vyvedl z míry. Znovu jsem začala couvat, tentokrát dál od něj.

„Ty máš strach?“ Jeden koutek mu vystřelil nahoru. Uměl to, věděl, co udělat, aby člověku nahnal pořádný strach. Byl jako lovec.

„Nemám,“ vyšlo z mých úst, aniž bych si byla vědoma toho, že něco říkám. Zvláštní bylo, že hlas byl pevný, nechvěl se.

„Buď jsi sebevrah, nebo to na mne hraješ,“ řekl tajemně a začal se ke mně přibližovat. Snažila jsem se od něj oddálit, ale byl moc rychlý a já moc pomalá. Nevím, co jsem komu udělala! Proč zrovna já?

Nad mou hlavou proletěla černá vrána, pokud vím, je to znamení smrti. Celé mé tělo se chvělo, tentokrát jsem narazila do stromu.

Damon se ke mně nahnul a vydal takový trochu vrčivý zvuk, zavřela jsem oči. Doufala jsem, že je to jenom sen, ze kterého se probudím. Rychle jsem oči otevřela. Stále stál přede mnou, jen se usmíval. Zhluboka jsem dýchala. Přála jsem si, aby to pominulo. Najednou se oddálil.

„Už se bojíš?“ nadzvedl jedno obočí, usmíval se lehce ironickým úsměvem.

Neodpověděla jsem, jen jsem na něj úpěnlivě zírala. Chtěla jsem se schovat pod zem, aby mne nešlo vidět, aby si mne nevšímal.

„Rád jsem tě poznal, Eleno,“ znovu nasadil lehký úsměv a odešel. Ještě chvíli jsem tam stála jako solný sloup. Po další chvíli jsem si sedla na zem. Tvář jsem si vložila do dlaní. Snažila jsem se zapomenout na to, co se stalo, na něj, ale stále jsem ho viděla před očima. Černé havraní vlasy, tvář, u které dominovaly modré hluboké oči a lehký sarkastický úsměv.

Postavila jsem se na nohy, musela jsem jít domů, Jenna má o mne jistě strach. Nechtěla bych dostat seřváno. Když jsem běžela domů, postřehla jsem znovu zakrákání. Možná to byla ta stejná, která mi dělala společnost, když jsem byla obklopená Damonem.

„Jenno, jsem doma!“ křikla jsem. Jenna seděla v kuchyni a popíjela kávu. Když mě zaregistrovala, usmála se.

„Zase běháš?“ optala se a nabídla mi kávu.

„Snažím se dostat do formy,“ přiznala jsem a lokla si z hrnečku.

Milý deníčku,

dnes jsem se snažila znovu zařadit do normálního života, zkoušela jsem se dostat do formy, a tak jsem si šla zaběhat. Neměla jsem to dělat. Znovu jsem se setkala s tím mužem, kterého jsem potkala na hřbitově. Ten, který mi tak naháněl hrůzu. Dokonce mi prozradil jméno… Damon! Zní jako Démon, myslím, že takový i je. Zlo, sice nevím, jak moc, ale cítím z něj… prostě zlo! Po dnešku, milý deníčku, mám vážné problémy s vyjadřováním. Tak raději končím, zítra ti to všechno do detailu popíšu…

Zavřela jsem deník a ukryla ho za škaredou mořskou pannu. Netuším, proč ho stále schovávám, když stejně každý obyvatel tohoto domu, vlastně i mé kamarádky, vědí, kde můj poklad schovávám. Když byl Jeremy mladší, rád si ho četl. Potom se posmíval, za jeden můj zápis… Popisovala jsem svůj první polibek s Mattem.

Šla jsem do sprchy, pustila jsem na sebe horkou vodu. Musela jsem znovu přemýšlet o Damonovi, vím, začínám být posedlá. Zřejmě se jenom nudil… Udělal si ze mne legraci a teď mě nechá být. Tím jsem si jistá.

„Eleno, zvonil poslíček s pizzou, vyzvedni ji, dělám salát,“ křikla na mne teta z kuchyně. Zrovna jsem se dívala na film. Se zabrbláním jsem se zvedla z gauče, vzala peněženku ze stolku a šla otevřít.

„Objednala sis pizzu?“ zeptal se Damon. Co tady dělá? Z toho šoku mi vypadla peněženka z rukou. Chtěla jsem zavřít dveře, ale byl rychlejší a odrazil je svou rukou.

„Jenom jsem přivezl tu pizzu,“ vrazil mi ji do ruky. Nahodil svůj běžný sarkastický úšklebek a elegantně odkráčel.

„Kde jsi s tou pizzou?“ zeptala se mne nedočkavě Jenna. Zvedla jsem peněženku ze země, zavřela jsem dveře a pomalu došla do kuchyně.  

Musím to říct Jenně, ten chlap mi vážně nahání hrůzu. Potřebuju si s ní o tom promluvit. Možná mě utěší, řekne, ať si ho nevšímám.

„Jenno, musím ti něco říct,“ začala jsem. Jenna se na mne starostlivě dívala, dokonce přestala krájet zeleninu.

„V poslední době mám pocit… pocit, mám pocit,“ chtěla jsem to vysvětlit, ale můj jazyk se zavázal. Teta ke mně přišla blíž.

„Co se děje, Eleno?“ zeptala se vážně. Tak to řekni, řekni to!

„Mám divný pocit… nejde to, mám prostě… Mám strach, že se nikdy nezařadím do běžného života,“ dokončila jsem to. Rychle ke mně přispěchala a objala mne.

„Bude to dobrý,“ zašeptala do mých vlasů. Co to, sakra, bylo? Proč jsem nemohla nic říct? Proč jsem jí nemohla říct o Damonovi?

Milý deníčku,

začínám bláznit. Něco je špatně. I když v mé blízkosti Damon není, stále na něj myslím. Na jeho úsměv, který mě nepopsatelně děsí. Nejsem schopná ani říct, jak moc mě děsí, Jenně. Mojí tetě, které vždy vše můžu říct. Nevím, co se to děje, kdybych nevěřila na čaroděje, tak bych se přiklonila k této teorii! Vidíš, co se mnou děje? Vždyť přirovnávám člověka k čarodějovi! Hrabe mi, dokonale mi přeskakuje!

Byla jsem nervní, tak moc, že jsem vzala svůj milovaný deníček a prohodila ho oknem. Až teď mi došlo, co jsem udělala. Já prohodila svůj deník oknem! Panebože, proč, co jsem komu udělala?

Venku byla tma jako v pytli, na sto procent si nikdo nemohl všimnout toho, že jsem vyhodila něco tak cenného, jako jsou mé myšlenky. Rychlým krokem jsem sešla schody.

„Kam se ženeš?“ zeptala se mne Jenna sledující televizi, na mou odpověď nečekala.

Otevřela jsem dveře a hnala se na naši zahradu, tedy, byl tam jeden strom a plot, nevím, jestli se to dá považovat za zahradu. Jelikož, já kráva blbá, si nevzala baterku, musela jsem hledat svůj deník hledat po hmatu. Gilbertová, jsi vážně třída! Ani nevíš, kam jsi ten deník hodila. Možná na strom… Jasně, na strom! Proč uvažuju nad takovými blbostmi? Zvedla jsem se, došlo mi, že ho takhle nenajdu. Musím jít pro baterku.

„Víš, že mi to hrozně ulehčuješ?“ ozval se někdo za mými zády. Ztuhla jsem, věděla jsem přesně, komu ten hlas patří. „Víš, už mě nazvali všelijak, ale čarodějem ne,“ uchechtl se. Ten zmetek četl můj deník. To už je osobní!

„Ty jsi četl můj deník?“ vyjela jsem na něj. Rozzlobeně jsem se na něj otočila.

„Ty mluvíš!“ rozzářil se. „Mimochodem, četl, ležel na zemi,“ řekl prostě.

„Na našem pozemku!“ odfrkla jsem si.

„Víš, zajímá mne, co podle tebe jsem. Můžeš mít víc teorií a já se celkem nudím. Chci se zasmát,“ upřesnil a přiblížil se ke mně. Tentokrát za mnou nebyl žádný strom, a tak jsem mohla od něj co nejrychleji ustupovat.

„Neutíkej, je to zbytečné, jsem silnější a rychlejší než ty,“ zasmál se. Dál se ke mně až nepřirozeně rychle dostával.

„Co ode mě chceš?“ zeptala jsem se pevně. Bez roztřeseného hlasu, což je divné, ale byla jsem za to hodně ráda.

Probudila jsem se, ale oči jsem měla stále zavřené. Nemohla jsem si ani za nic vzpomenout, co se včera stalo. Ač jsem své mozkové závity trápila jakkoliv, výsledek byl stejný – hustá tma.

Pomalu jsem rozlepila oči. První, co jsem zpozorovala, bylo to, že jsem se neprobudila ve své posteli. Ani ve svém pokoji. Co to, sakra, je? Jak jsem se tady dostala? Nikdo v té prostorné místnosti nebyl. Byla tu pouze postel, na které jsem spala. Díky Bohu oblečená, vedle byla knihovna, nějaké skříně. Všimla jsem si dveří, které byly zavřené. Slyšela jsem téct vodu. Uvědomila jsem si, že tady nejsem sama. V mém podvědomí se něco přiklánělo k tomu, že vím, kdo je ten člověk, co se sprchuje, a proto jsem ve vší tichosti opouštěla pokoj.

Už jsem brala za kliku, že opustím pokoj, když...

„Přece bys neodešla bez rozloučení,“ řekl někdo za mnou. Prudce jsem se otočila. Stál tam Damon, měl na sobě jenom černé kalhoty. „Už víš, kdo jsem… Počkat, nevíš. Zapomněla jsi, že?“ usmál se ďábelsky. Zapomněla, úplně všechno, ale jak to udělal? Proč to udělal?

„Trochu ti pomůžu, abych nebyl za úplného hajzla, jo? Když ti řeknu slovo krk.“ Má ruka k němu okamžitě vystřelila. „Tak si možná vzpomeneš,“ dodal. Na mém krku jsem nahmatala dvě drobné ranky. Nevěděla jsem, co je způsobilo. I když něco mi našeptávalo, že to vím. Byl to on.

„Co jsi zač?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Damon mne natlačil na dveře, co byly za mnou. Byl u mne nepopsatelně blízko.

„Myslím, že to víš,“ andělsky se usmál. „No tak, trochu představivosti. Nikdy si o mně neviděla film nebo nečetla knihu?“ nadzvedl obočí.

„To není možné, nic takového neexistuje,“ prohlásila jsem rázně a chtěla se z jeho sevření vymanit, to mi ale nebylo přáno. Přitlačil mne ještě víc.

„Tady určuju pravidla já,“ šeptl mi do vlasů. „A teď jsem ti nedovolil odejít,“ dodal. Hladově se přiblížil k mému krku. Věděla jsem, že není úniku, že zřejmě zemřu. Odhrnul mi vlasy. Jedním špičákem vytvořil miniaturní ranku. Z mých úst se vydralo lehké křiknutí, to samozřejmě nakoplo Damona ještě víc, ještě víc zabořil své špičáky do mého krku. Ztrácela jsem vědomí. Uvědomila jsem si, že čím jste blíž k smrti, nikdy se vám před očima nezjevuje váš život, jen máte potřebu uniknout. Váš tep se zrychluje a vy máte nutkání vymanit se z toho, chcete své srce uklidnit, ale to je většinou marné.

Pootevřela jsem oči, u mé postele seděla nějaká paní.

„Neměla by ses hýbat, ztratila jsi hodně krve, tady máš vodu, napíj se,“ oznámila mi a shovívavě se na mne usmála. „Pan Salvatore zde bude za okamžik,“ dodala a opustila místnost.

Cítila jsem se, jako by mě rozcupovalo auto, nemohla jsem se hnout, ne proto, že bych byla svázaná. Byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná. Moje hlava mě neuvěřitelně bolela.

Zavřela jsem oči, snažila jsem se vybavit si, co se mi vlastně stalo. Vzpomněla jsem si na Damona, který mě hladově napadl, rozkousl mi krk… Musím odtud zmizet. I když jsem neměla sílu, tak jsem se snažila. Dokonce jsem byla celkem úspěšná, dostala jsem se z postele.

„Co ti říkala tvá ošetřovatelka? Máš ležet, jsi slabá,“ prozradil mi můj lovec. Stál u dveří s potěšeným úšklebkem. „Zase se snažíš určit pravidla, od toho jsem tady já!“ zanotoval.

„Drž se ode mne dál,“ dostala jsem ze sebe. Znělo to, jako bych běžela maraton. To mě stálo zbytek sil, podlomila se mi kolena. Čekala jsem tvrdý náraz, ale někdo mě zachytil a odnesl zpátky do postele.

„Říkám to stále, komu není rady, tomu není pomoci,“ prolomil ticho ironicky. „Mohla ses uzdravit normální cestou, ale to by trvalo moc dlouho, já se chci bavit. Ne sledovat, jak mi vypustíš duši,“ prohodil věcně. Dívala jsem se, co dělá, chvíli jsem si myslela, že mám halucinace. Kousl se do zápěstí, které mi vložil do úst, musím přiznat, že jsem nevěděla, co dělá. Chtěl, abych se napila jeho krve. Když jsem okusila pár kapek, přišlo mi to odporné, ale potom, potom se něco ve mně zlomilo, chtěla jsem víc.

„No vidíš, jak si rozumíme, když posloucháš,“ usmál se.

Když ode mne dal pryč zápěstí, trochu jsem se zamračila. Damon si toho všiml, proto nasadil svou masku – Jsem hrdina.

„Co kdybychom si prohodili role,“ navrhl a poukázal na můj krk. Chytla jsem se za krk a trochu jsem si poposedla dozadu, dál od něj. Až teď jsem zaregistrovala, že můj krk je vyléčený. Nikde ani škrábnutí.

Lovec se ke mně naklonil blíž, už jsem neměla kam uhnout, jeho smrtící polibky byly tímto nevyhnutelné. Nadpřirozenou rychlostí mi odhrnul vlasy a znovu zabořil své zuby do mé krční tepny, tentokrát už to nebolelo tolik, zvykla jsem si na bolest. Chytil mne za pas, tím pádem si mne přitáhl ještě blíž a měl lepší zpřístupnění k mé krvi. Zavřela jsem oči, snažila jsem se nevnímat dění kolem mne. Vše to trvalo pár minut, mně to přišlo jako věčnost. Když se ode mne odtáhl, cítila jsem se lehčí, zřejmě to bylo způsobené tím, že jsem přišla o nějakou tu krev.  

„Už bych měla jít domů,“ šeptla jsem nebojácně. Lovec zakroutil hlavou.

„Zase určuješ pravidla, od toho jsem tady já, kolikrát ti to mám připomínat!“ zamračil se. „Odejdeš, až mě přestaneš bavit!“ usmál se.

„A to bude kdy?“ polkla jsem tato slova.

„Asi nikdy… Ještě se rozhoduju,“ upřesnil.

„Tak to mě raději zabij!“ navrhla jsem, po tváři mi stekla první slza.

„Ale, ale, beránek nám zkrotl, bohužel ti nemohu vyhovět. Příčilo by se to mým plánům,“ prozradil mi. Dál měl ten úsměv na rtu, který skrýval, čím vlastně je.

„Jaké jsou tvé ctěné plány?“ vyplivla jsem tato slova.

„Kdybych ti je prozradil, nebylo by to překvapení,“ zašeptal a zvedl se z postele. „Teď si něco musím zařídit. Můžeš použít koupelnu, rozhlédnout se po domě, ale neradil bych ti z něj vycházet. Nemuselo by to pro tebe dopadnout dobře. O smrt bys škemrala, ale tak milosrdný, abych tě zabil, bych nebyl… Mimochodem, nějaké oblečení najdeš v tašce,“ ušklíbl se a ukázal na sportovní tašku pod postelí. Rychlou chůzí odešel, zabouchl za sebou dveře.

Co to má znamenat? Musí to být sen, jinak si to nedokážu vysvětlit. Musí to být sen, noční můra. Rychlým krokem jsem vpadla do koupelny, za kterou by se nemusela stydět ani vévodkyně z Cambridge. Byla velká asi jako můj pokoj, což je trochu smutné. Zalezla jsem do sprchy a nechala na sebe téct teplou vodu. Až teď jsem si vzpomněla na Jennu, kamarády. Musí mít strach, kde jsem… Co když Damon umí zastavit čas? Ne, to upíří neumí, tím jsem si jistá. Buď se o mne všichni bojí, nebo žijí v přesvědčení, že jsem mrtvá, nebo jsem utekla. Jak znám Damona, a to ho znám krátce… Jsem pro ně mrtvá.

Vypnula jsem vodu a zabalila se do osušky. Přešla jsem k velkému zrcadlu, co bylo pověšeno nad umyvadlem. Uviděla jsem tam neznámou dívku. Měla pár podobných rysů jako já. Ale byla neskutečně bílá, její zorničky byly zvětšené a hrdlo poškozené. Stále z něho krvácela.

Povzdechla jsem si, zabalená v osušce jsem vyšla z koupelny a zamířila k tašce s oblečením. Jak vidno, nezapomněl ani na spodní prádlo. Bylo zvláštní, že se trefil i do mé velikosti. Gumičku, která mi do teď sloužila jako náramek jsem využila… jako gumičku. Říkal, že se můžu projít po domě. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Jsem od přírody zvědavá, a tím se netajím. Když říkal projít, tak projít. Otevřela jsem dveře od pokoje. Zarazilo mne, že jsem uviděla dlouhou úzkou chodbu, na které ležel červený koberec. Vypadalo to tu jako nějaký hotel – penzion. Penzion, kde je v Mystic Falls penzion, přemítala jsem. Za lesem je jeden, nevím, jestli je to on, ale pokud ano, znamená to, že nejsem až tak daleko od domova. Podél chodby bylo plno dveří, nepochybovala jsem o tom, že jsou všechny zařízené ve stejném stylu, jako ten Damonův. Když jsem došla na konec té úzké chodby, všimla jsem si schodů. Neváhala jsem a sešla jsem po nich. Dole byla další předsíň, ke které už byl připojený obývák. Byl v něm krb, ve kterém momentálně plápolal oheň. Naproti němu byla černá kožená sedačka. Okna byla zatažena těžkými vínovými závěsy. Až teď jsem si všimla domovních dveří, které se skrývaly v další chodbě. Nejsem blbá, chtěla jsem odtud zmizet. Přidala jsem do kroku, když už jsem chtěla vzít za kliku, ozval se za mnou hlas.

„Být tebou, tak to nedělám!“ Sakra, mohla jsem tušit, že mě pozoruje. Pak že nejsem blbá.

„Já nechtěla jít ven,“ zalhala jsem celkem přesvědčivě.

„To jsem rád, sice ti nevěřím, ale budu předstírat to, že jsi nechtěla utéct. Nemám náladu na to někoho mučit,“ usmál se. Nabrala jsem vzduch do plic a šla blíž k němu, vlastně jsem kolem něj chtěla projít. Jemně mě chytl za paži, pozoroval můj odhalený krk. Čekala jsem další bolest. Místo toho si jen prohlížel své dílo.

Znovu mě nechal napít se jeho krve. Bylo divné, že nechtěl nic na oplátku.

„Musím domů, co moje teta… určitě má strach…“

„Ta má teď starosti jen o to, jak ti uspořádat poslední rozloučení,“ prozradil mi. „Už tě nikdy nikdo nebude hledat,“ mrkl na mě. On mě zabil? Zařídil, abych byla pro celý svět mrtvá? Dřív, než můj mozek, zareagovala má pěst, která se vrhla k jeho obličeji. On, jak jsem čekala, ji zachytil a trochu stiskl. Aby mi ukázal, kdo je tady pánem.

„Musím přiznat, že bych si to trochu zasloužil, ale nejsi tady od toho, abys mě soudila,“ podotkl a pustil mou ruku.

„Jak jsi to mohl udělat?“ zeptala jsem se se slzami v očích.

„Chtěl jsem tě mít jen pro sebe, jsem ješitný už od přírody,“ pokrčil rameny.

„Moje teta ztratila sestru a zetě, já jsem unikla jenom o vlásek,“ začala jsem vzlykat.

„Díky mně jsi unikla o vlásek,“ podotknul. Zamračila jsem se, nové slzy se už nedostavily.

„Ty jsi mě zachránil?“ podivila jsem se. Damon lehce kývl. „Proč, chci říct, že jsi zlý, zabíjíš lidi, tak proč jsi mě zachránil?“

„To je jedno, otázek bylo na jeden den až moc. Běž si lehnout, za chvíli bude půlnoc,“ rozkázal. Něžně mě chytl za ruku a odvedl mne jako malé dítě. Málem mi i přečetl pohádku na dobrou noc. Místo toho mě něžně líbnul na čelo se zašeptáním: „Dobrou noc.“

Nemohla jsem usnout. Stále jsem se převalovala na posteli. Přemýšlela jsem o Jenně, Bonnie, Caroline, Jeremym, Mattovi… Tolik jmen, tolik osob, které miluju. A za jediný den je ztratím. Nechápu, jak mi něco takového mohl někdo udělat.

Usnula jsem, zdál se mi zvláštní sen. Seděla jsem na trávě u lesa. Slunce pálilo a mně to bylo neuvěřitelně nepříjemné. Po chvíli jsem se zvedla a chtěla odejít. Ale někdo mě svalil na trávu. Když jsem viděla jeho tvář, zeširoka jsem se usmála.

„Už jsem myslela, že nepřijdeš, Damone,“ řekla jsem a přitáhla si ho k vášnivému polibku.

S trhnutím jsem se probudila. To mě dostalo do sedu, když jsem si uvědomila, že to byl jen sen, chtěla jsem se vrátit. Ale místo toho, aby má hlava spočívala na polštáři, svalila jsem se na něčí hruď, lepe řečeno na Damonovu hruď.

„Dobré ráno,“ pozdravil mne s úsměvem.

„Jen ráno, rozhodně není dobré, když tu musím trčet,“ podotkla jsem. „Nevím proč, ale mám tušení, že za obsahem mého snu stojíš ty,“ prohodila jsem. Damon se ležérně pousmál, tím mi naznačil, že mám pravdu.

„Něco pro tebe mám,“ rozzářil se a ze země mi podal můj deník. Na chvíli jsem byla šťastná, ale potom mi to došlo.

„Nepočítáš s tím, že si do něj teď budu něco zapisovat, že? Vím, že se v noci určitě nudíš, ale můj deník ti jako knihu neposkytnu…“

„Nevím, jak ty, ale já v noci spím,“ podotknul. „Četl jsem tvůj deník, měl jsem co dělat, abych se nedostal do deprese! A to jsem upír.“ Poprvé řekl to slovo nahlas, to, že je upír. Mírně jsem ztuhla, ale nedala jsem na sobě nic znát. „Každopádně, poslední zápisy byly lepší! To, jak jsme se potkali na hřbitově, to, jak ti neseděl čas… Za vším jsem stál já. A ty jsi podezírala toho správného,“ ušklíbl se.

„Věřím, že ses musel bavit,“ řekla jsem otráveně.

„To rozhodně, mimochodem, věřím, že máš hlad. Až se převlékneš, tak běž do kuchyně.“ Rychle se zvedl a odešel z ložnice. Zamířila jsem do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu, lovec mi totiž obstaral i hygienické potřeby. Vyčistila jsem si zuby a převlékla se. Nechtěla jsem jít dolů, věděla jsem, že tam zase bude strašit. Nějak jsem tušila, že mu znovu budu muset darovat krev.

Klidným pomalým krokem jsem šla po schodech dolů. Damon v domě nebyl, ne, určitě byl. Jenom mě chtěl znovu zkoušet, určitě to tak je. Na stole ležel jogurt. S chutí jsem se do něj pustila. Dojedla jsem a uklidila po sobě. Co budu dělat teď? Včera jsem neměla tu možnost pořádně si tento dům prohlédnout. Až teď jsem si všimla, že je televize vedle krbu. Vedle sedačky byl stůl s alkoholem. Upřímně mě to nepřekvapilo. Dokázala jsem si tady Damona představit.

Něco mi chybělo, chtěla jsem něco napsat, něco málo do mého deníčku. Rychlostí blesku jsem utekla do pokoje, vzala si deník z postele a začala psát:

Milý deníčku,

jsem mrtvá, ano, čteš dobře. Damon mě zabil, naštěstí jenom teoreticky. Všichni moji blízcí žijí v přesvědčení, že už nejsem. Ani nevím, co jim řekl. Za poslední dny jsem toho zažila spoustu. Dozvěděla jsem se o nadpřirozenu, na které jsem nikdy předtím nevěřila. Lovec, tak jsem nazvala svého tajemného společníka Damona, mi pije krev. A tentokrát to nemyslím metaforicky. Každopádně, Damone, vím, že tady to čteš, co čekáš, že se tady dozvíš? Pokud to, jak moc tě nenávidím, tak to čekáš správně. Nenávidím tě! Počítám s tím, že mě asi zabiješ, až si to přečteš. Aspoň se tě zbavím…

Svalila jsem se na postel a hypnotizovala strop. Až teď jsem si všimla, že je bílý. Nevšimla jsem si Damona, dokud se nezhoupla postel.

„Mám pro tebe čtení na dobrou noc,“ poukázala jsem na deník. Damon se usmál.

„A nemáš pro mě i něco jiného?“ zeptal se váhavě a začal mi odhrnovat vlasy.

„Ne, nemám,“ odpověděla jsem ostře. Damon se pro sebe uchechtl. Snažila jsem se zvednout z postele, ale jeho železná paže mě zatlačila na postel.

„Zase se snažíš určovat pravidla, kolikrát jsem ti říkal, že tady od toho jsem já,“ pozvedl obočí. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Ocitl se nade mnou, srdce mi začalo bušit trochu rychleji. Jeho samolibý úsměv mi prozradil, že to zaznamenal. Opatrně mi odhrnul vlasy a dravě se do mne zakousnul. Teď to trvalo trochu kratší dobu, zato to víc bolelo. Když skončil, tak moje ruka okamžitě zamířila k mému hrdu. Pořádně jsem si stlačila ránu. Poprvé jsem viděla Damona s tesáky, musím přiznat, že mi nenahnal až takovou hrůzu, jak jsem si myslela, že mi nažene. Dokonce jsem se trochu uchechtla.

„Jsem ti k smíchu?“ nadzvedl obočí, tím se jeho zuby vrátily na správné místo.

„Jenom jsem si tě tak… nepřestavovala. Myslela jsem si, že budeš vypadat trochu strašidelněji,“ podotkla jsem. Damon si lehl vedle mě.

„Byla bys raději, kdybych vypadal hůř,“ začal se smát.

„Ne, proboha, to ne!“ řekla jsem dost vážně. Zvedla jsem se z postele, tentokrát mě už Damon nezadržel. Došla jsem do koupelny, kde jsem si snažila smýt tu krev z krku. Šlo to celkem těžko, výsledek byl takový, že jsem si ušpinila celé tričko. Takže jsem se musela znovu vrátit do ložnice. Z tašky jsem si vytáhla něco čistého. Zavřela jsem za sebou v koupelně dveře a převlékla se. Něco mě napadlo. Jak to jako bude celé probíhat dál. To tady budu celé dny zavřená, nebo…

„Musíme se promluvit,“ začala jsem, ale v pokoji nikdo nebyl. „Vím, že stojíš za mnou,“ podotkla jsem ztrápeně.

„Stojím.“ Otočila jsem se, na jeho tváři jsem viděla úsměv.

„Musíme si promluvit,“ zopakovala jsem to.

„Poslouchám.“ Posadila jsem se na postel a on mne následoval.

„Chci vědět, co bude dál, nemůžu tady přece do konce svého života být.“ Damon zřejmě čekal tuto otázku, proto ten úsměv na rtu.

„No, věř mi, že do konce svého života tady budeš, ale jen toho lidského,“ prozradil mi. Co to řekl? Lidského života, on chce… On chce, abych byla jako on? To ne!

„Na to zapomeň! Já nebudu to, co ty!“ rozkřičela jsem se. Damon se hrdelně zasmál.

„Já jsem řekl, že budeš. My dva si užijeme ještě spoustu legrace,“ podotkl a pohladil mě po vlasech. Rychle jsem se odtáhla.

„To nemůžeš myslet vážně. Jedna věc je, že mě zabiješ na veřejnosti, ale druhá, že mě zabiješ doopravdy a uděláš ze mě… tebe!“ křikla jsem.

„Mám chuť předvést ti všechno, čeho jsem schopen, třeba i to, že bych tě na místě zabil a udělal z tebe upíra, ale ještě se chci bavit před tím, než se budeme bavit spolu,“ mrkl na mne.

„Já se s tebou bavit nebudu!“ upozornila jsem ho.

„Vsadíme se? Stále trochu krvácíš, nechceš trochu mé krve?“ nabádal mne. „Ber to jako trénink,“ dodal.

„Děkuji, nechci, raději vykrvácím,“ odfrkla jsem si a odvrátila od něj svou tvář. Založila jsem si ruce na prsou.

„Trucuješ,“ podotkl. „Nechtěj vědět, jak trucuju já,“ řekl vážně. Mé oči se trochu rozšířily. Měla jsem strach, že by to mohlo znovu vést k pití mé krve, a jelikož by mohl trucovat, tak by to pro mne nemuselo úplně dopadnout dobře. Otočila jsem se na něj. Jeho rty se roztáhly do obřího úsměvu.

„No vidíš,“ pochválil mne. Znovu se kousl do zápěstí. Musela jsem opakovat znovu pití jeho krve. Už jsem na tu chuť byla zvyklá.

Když jsem přestala pít a on mi otřel rty od krve, napadla mě jedna celkem důležitá otázka.

„Jak se ze mě může stát upír?“ šeptla jsem.

„To se brzy dozvíš, můžu tě uklidnit, že těmi kousanci ne…“

„Kdybych věděl, že tě tak baví kreslené filmy, stavím se do videopůjčovny,“ nadzvedl jedno obočí.

„Nebaví, ale nic jiného tam není,“ podotkla jsem. Odnesla jsem si misku od snídaně a umyla ji. Chtěla jsem se otočit, ale narazila jsem do jeho hrudi. Pobaveně se usmál. Očima sledoval mé rty, přiblížil se ještě blíž, rychle jsem od něho odskočila.

„Co to děláš?“ Srdce mi začalo rychleji bušit.

„Co myslíš?“ pobaveně se usmál a naši vzdálenost zkrátil. Chytil mě za boky a políbil mne.

„No to není možné, já si na sto padesát let odejdu a on už si má za mě náhradu,“ řekl hlas za mnou. S leknutím jsem se otočila. Stála tam, stála… stála tam holka, co vypadala úplně jako já!

Vytřeštila jsem na ni své oči.

„Ještě jsme se nepotkaly, jsem Katherine,“ jedovatě se usmála. Ač to bylo zvláštní, schovávala jsem se za Damona. Ano, za toho, který mě dennodenně obtěžoval tím, že pil mou krev.

„Damone, kde je Stefan?“ usmála se nadřazeně.

„Rozhodně není tady,“ odfrkl si. Stála jsem neschopná slova, přála jsem si, aby si mne ta holka, co vypadala jako já, nevšimla. Chtěla jsem být neviditelná.

„Zlato, co kdybychom si my dvě promluvily?“ podívala se zájmem na mne.

„Nemyslím si,“ skočil jí do toho Damon. Damon, který mne chrání, tak to tady ještě nebylo. Nejdříve mě málem zabije, a teď mě ochraňuje. Zřejmě nechce, aby mne zabil někdo jiný než on. A ten polibek, který mi věnoval předtím? Zřejmě se nudil.

„Neptala jsem se tebe,“ upozornila ho a kočičí chůzí se k nám blížila. Damon k ní přišel blíž. Katherine se na něj zářivě usmála, jednou jsem mrkla a už tam nebyla. Mrkla jsem podruhé a já nebyla za Damonem. Nýbrž v jednom z pokojů, kde jsem ještě nebyla. Mé dvojče – upíří dvojče zamklo pokoj.

„Ty jsi Elena, že? Trochu jsem si tě proklepla,“ přiznala. „Každopádně jsem ti nedala povolení obmotat si kolem prstu Damona,“ zamračila se.

„Já se o jeho přízeň neprosila,“ zamračila jsem se. Na její tváři byl lehký úsměv, osobně bych takový nikdy nevytvořila.

„Jistě, nevím, proč mám pocit, že mi lžeš,“ zakroutila hlavou.

„Nelžu, každopádně mně to může být celkem jedno, jestli mi věříš nebo ne,“ odfrkla jsem si.

„Víš o tom, že bych tě mohla na místě zabít, že ano,“ ujasnila situaci. Lehce jsem přikývla. Od té doby, co se znám s Damonem trochu blíž, se už smrti nebojím. Když přijde, tak přijde. Nic s tím neudělám. Jak jsem čekala, Damon už rozrazil dveře.

„Damone! Chtěla jsem si jenom trochu pokecat!“ vřískla na něj upírka.

„Vypadni, Katherine, třeba za Stefanem, mně je to jedno!“ řekl jí Damon klidným vyrovnaným tónem.

„Kde se to v tobě bere? Vždycky jsi udělal vše, co jsi mi na očích uviděl!“ usmála se.

„Tento Damon je dávno mrtvý,“ podotkl znuděně.

„To je dobře, byl nudný. Mimochodem, Eleno, jak se o tebe stará?“ zajímala se. Mlčela jsem.

„Ale no tak! Já nekoušu, tedy, když zrovna nemám hlad, a teď momentálně ne, tak mi prozraď, jaký je,“ usmála se a mířila si to blíž ke mně.

„Drzý, zlý a na rozdíl od tebe kouše,“ vysypala jsem to ze sebe. Damon se na mne podíval s úsměvem. Připadalo mi to, ne, jak bych řekla, že je hrozný, ale jako bych ho vychválila do nebes. Málem se červenal.

„No toto,“ zakroutila hlavou. „Damone, víš o tom, že je ze Stefana zase vegetarián? Raději bych ho tady nepozívala. Nemuselo by to pro ni dopadnout dobře,“ zamračila se.

„Katherine, děkujeme za tvou návštěvu, a teď vypadni,“ ukázal na dveře černovlasý upír. Když se snažil být zlý na mne, vždycky mu v očích plápolal ohýnek. Teď jsem viděla jenom krutost…

„Dobrá, už jdu, ale Damone, kryjte si záda,“ mrkla na nás a vypadla z místnosti.

Gratuluji, pokud jste došli až sem. Chcete další část? Pokud ano, tak napište. :)

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Sbírka Deleny povídek - My Hunter - 1. část: