OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Reality 7. kapitola - Tíživé svědomí

21.07.2011 (13:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1042×

Tíživé svědomí

Už jste někdy zažili nějakou bouračku?

Já taky ne. Jen se ptám, tak ze zvědavosti. Protože by mě fakt docela zajímalo, jak to bolí, když po Vás poskakuje tunové auto. Po mně sice dosud poskakoval jen jeden upír, ale ono to tak nějak stačí, abych pravdu řekla. Taky bych celkem ráda věděla, jestli by mělo stejný účinek, kdybych se nechala srazit upírem nebo vlakem. To by vyšlo na stejno, ne? Asi.

Otevřela jsem oči a okamžitě je zavřela, potlačila jsem zařvání a přetočila se na druhou stranu. Sluníčko do mě pralo jako vzteklý a moje migréna se taky vesele usmívala a nehodlala vypadnout. Nevím sice, kde přesně jsem ležela, ale hrubý náčrt bych měla. Upíří kutloch. A podle té černé košile u mých nohou – Damonův pokoj. Pocit, že mě sem donesl, ve mně nechával jakousi pachuť nenávisti a znechucenosti.

Zprudka jsem se posadila a mžourala do obrovského, tabulkového okna. Když jsem si trochu nespokojeně zamlaskala, klesla jsem na lokty a porozhlédla se kolem. Damonův pokoj byl stejnej jako on. Starej, neuklizenej a trpěl existenční krizí. Fakt, kdyby sem pozval uklízečku, dostala by totální hysterický záchvat a zdrhla by takovou rychlostí, že by předehnala i Stefana a jeho chodítko. Trochu jsem se té představě ušklíbla a odhrnula sněhově bílou peřinu. Všude se tu povalovaly stovky starých knih, po nábytku bylo poházené oblečení a vzduchem se vznášel těžký puch zatuchliny. No, ale ten evidentně neprodukoval jen tenhle pokoj. Chtěla bych vidět Stefanův. Nepochybně tam bude mít dobový kostýmy a zkameněliny. Nedivila bych se tomu. On na to vypadal… vypadal… no, předtím, než mu ruplo v kouli a začal vraždit lidi.

Zašklebila jsem se na protější zeď a s přehnanou energií seskočila z postele, nic mě nebolelo. Nebyla jsem vyčerpaná. Jen… včera jsem během pár vteřin prožila sto šedesát dva let v těle sedmnáctiletého upíra, něco takového na Vás nechá následky. Proto jsem se snažila rozptýlit, čím víc jsem na to myslela, tím víc mě bolela hlava. Navíc mě pořád štvalo, že si nepamatuju nic, co se stalo po tom mém léčení.

Dál už jsem se tím nezaobírala a vyšla na chodbu. Nijak mě nepřekvapil vzhled ostatních částí domu, dokonce ani atmosféra – připadalo mi to jako bych právě podstupovala poučný výlet do mauzolea. A nepřekvapil mě ani rozhovor, který vedla Elena s Damonem. Oba tak zapálení, že si mě ani nevšimli. Využila jsem toho a sedla si na zábradlí, vesele jsem komíhala nohama ve vzduchu a užívala si ten čerstvý příval nenávisti a citových výlevů… ach, těžký život pubertální dívky v zajetí temného netvora s křehkým srdcem. Dychtivě jsem se vyklonila a snažila být se zticha.

„Je úplně zničený. Před tím se z toho dostal.“ Tak, ono už se to stalo? Jo, vlastně to vím. „A já si nejsem jistá tím, že se to stane znovu,“ šeptala polohlasem – polohlasem, zatraceně! Ať mluví víc nahlas! – Elena, zatímco si zajížděla rukama do vlasů a rázovala po místnosti. V tu chvíli jsem zahlédla Damona. Měl tak empatickou tvář, až bych mu dala Oskara. Té holce asi nikdy nedojde, že si s ní hraje. Hraje si se všemi.

Náhle se zachmuřil – jak dojemné. „Vím, že je to pro něj těžké. Ale budeme dělat všechno, co v našich silách, abychom mu pomohli -“

„Kecy!“ prohlásila jsem nezúčastněně a znuděně jsem si prohlížela stop. Ovšem moje periferní vidění moc dobře zaznamenalo ten udivený a zároveň zlobný pohled, který mi oba dva věnovali.

Elena si promnula kořen nosu. „Ty, už jsi vzhůru.“ Zněla dost zklamaně, abych pravdu řekla. Docela mě to uráželo. Se vzteklým mumláním jsem se zhoupla po zábradlí zpátky do patra.

Když jsem vešla do obýváku, střelila jsem po ní pohledem a naprosto ignorovala Damona a jeho popuzený pohled. „Za to, co jsem udělala, by ses mi měla klanět, ne?“ pozvedla jsem obočí. „Na kolenou zrovna neklečíš.“ Samozřejmě, že jsem tak chovala. Nenáviděla jsem city a všechny ty věci, které se mnou provádějí. Celý život se je snažím blokovat. Soucit není na mém dnešním seznamu a ani na žádném jiném.

„Mohla by ses na chvíli přestat chovat jako rozmazlenej fracek?“ zavrčel na mě varovně Damon.

Uchechtla jsem se a naprosto klidně odpověděla: „Tolik práce? Pro vás? Za koho mě máte.“ Musela jsem se v tu chvíli tvářit fakt nepřípustně, když tak zavrčel a Elena s jejím rádoby dospělým pohledem mě naprosto očně zavraždila. „My rozmazlení fracci naneštěstí vaše přestupky tolerujeme a staráme se o mini mozečky vašich mladších bratříčků, ó velký Damone,“ pokračovala jsem kousavě. Měla jsem na to náladu, navíc jsem se stále nevypořádala se Stefanovými myšlenkami. Odmlouvání a zapírání je jediná cesta přežití. A trochu toho sarkasmu taky nikoho nezabila… zatím.

„Nikdo tě nenutil,“ vyštěkl naprosto ztrácející kontrolu. Vsadím se, že kdybych vzala lupu, viděla bych, jak se mu protahují špičáky. Hrdelní zasmání, které jsem právě předvedla, se nikomu asi moc nelíbilo. Ale to není můj problém.

„Jasně, v tom Grillu to byla pouhá přátelská nabídka s trochou násilí místo polevy, co?“ prskla jsem po něm. „Dej si pohov, maniaku. Nebylo to kvůli vám, ale kvůli mně a mým milovaným. Neměla jsem zájem nechat je napospas tomu psychotickému monstru,“ vysvětlovala jsem s horlivostí v hlase.

Elena vystrčila bojovně bradu. „Mohla bys aspoň přestat lhát?“ sykla.

„Kdo lže?“ zaculila jsem se na ni. Vztekle na mě vykřikla, že jsem beznadějný případ a odešla z místnosti. Měla jsem sto chutí ječet „a je klid“, ale nechtěla jsem skončit umlácená tím křeslem, které Damon tak křečovitě svíral. „Kde je bráška teď?“ chtěla jsem vědět.

„Proč bych ti měl něco říkat?“ procedil skrze zaťatou čelist.

Pokrčila jsem rameny. „Třeba mi konečně řekne, jestli fandí Red Sox.“  Obdařil mě nenávistným pohledem, ale dál už se se mnou nebavil. Jen mě zavedl do sklepa. V úzké, kamenné uličce s jedním upírem se člověk zrovna v bezpečí necítil, ale lepší než hladový upír a opuštěná silnice. Damon mi velice galantně podržel dveře vedoucí do kobky a pak je za mnou i nadšeně zavřel, až mě prásky do zad.

Přes mříže jsem náhle ucítila jeho dech a uslyšela cvakání zámku. „Má pořád docela hlad.“ Zaklapl páčku. „Bav se,“ zatrylkoval už z dálky. Kdyby teď stál vedle mě, umučila bych ho k smrti, hajzla. Vztekle jsem praštila pěstí do dveří a zjišťovala, jak moc velkou akustiku má Salvatorovic sklepení. Zlostné ‚ty parchante!‘ se ozývalo ještě dlouho potom, co jsem jej zařvala.

Po chvíli jsem se otočila. Stefan spal, ležel na posteli a klidně oddechoval. Nebýt strnulého zkroucení jeho těla a škubavých pohybů, řekla bych, že je v pořádku. Tentokrát jsem si vlasy prohrábla já, ale nakonec jsem roztála. Obezřetně jsem k němu přišla a položila mu dlaň na horké čelo. Okamžitě otevřel oči a rozhlížel se kolem sebe.

„Nazdar,“ zazubila jsem na něj. „Jak se vede?“

Nasucho polkl a rozkašlal se. „Ne zrovna dobře… co… Co tu děláš? Kde je Damon? Musíš pryč, pryč ode mě,“ mumlal a zoufale se mě snažil odstrčit. Jo, kde je Damon. To bych taky ráda věděla!

„Damon mě tu nechal. Myslím, že jsem tu jako tvoje dnešní snídaně. Byl by na vrcholu blaha, kdybys mě vysál,“ bručela jsem a přitáhla si nohy pod bradu.

Ztěžka se nadechl. „Jdi pryč.“

„To bych taky ráda!“ zavřískla jsem, přišla ke dveřím a demonstrativně zalomcovala s klikou. „Vidíš? Zamknul mě tady.“ Ještě jednou jsem do dveří udeřila a nakonec jsem se po nich svezla. V jeho přítomnosti jsem se cítila nesvá. Znala jsem ho důvěrněji, než bych chtěla. Nesnášela jsem pocit, který mě nutil se o někoho bát. Neměla jsem to v povaze. Navíc to byl Stefan, nic horšího mě potkat nemohlo. Kruci, ani mě nepřitahoval.

„Včera jsem ti poděkoval. Dnes nevím… jestli bych měl,“ zasípal a jeho hlas byl hrubý jako šmirgl papír. Pořád byl chycený někde mezi bděním a bezvědomím.

Zvrátila jsem hlavu dozadu. „Co se nažít říct, Walcotte*?“ zabručela jsem a zavřela oči. To možná byl v dané situaci velice nebezpečné, ale já do tváře smrti hledět nemusím. Já fakt ne.

Myslím, že podle zvuku toho chřestění se chtěl zasmát. „Jsi zvláštní dívka… Damon říkal, že se jmenuješ Lia,“ zachroptěl a mně došlo, co bude následovat. Ty o mně víš všechno, teď jsem na řadě, mrmlala jsem v duchu s nelibostí.

„Jo. Lia Melinte k vašim službám,“ broukla jsem. „Taky ti měl Damon říct, že jsem nebezpečná a jestli se mě pokusíš -“

„Víš toho o mně zrovna tolik jako on. Možná víc. A oba dva víte, že nejsem ani z poloviny tak silný, abych vůbec dokázal zvednout,“ přerušil mě a s dobráckým tónem mi vysvětlil, že z něj stala oživlá mrtvola. „Jinak by tě sem Damon asi nezavřel.“ Nebo ‚asi‘ jo.

„Všimla jsem si, že voníš po sporýši, nebo jak se ta kytka jmenuje,“ podotkla jsem tiše.

Další mírné zasmání, které skřípělo jako sklo. „Je pro upíry toxický. Po jeho požití jsem naprosto mimo.“

„Takže…“ podrbala jsem se na hlavě, „ti ho Damon dal kýbl?“ podívala jsem se na něj. Setkala jsem se s trochu pohoršeným pohledem. Sakra, to fakt každýmu lezu na nervy?

Tím okamžikem pro mě začal zdlouhavý rozhovor o mém životě, upírech a dalších věcech. Stefan byl v minulosti v takových chvílích vážně děsivě melodramatický, proto mě překvapilo, že je tak klidný a vyrovnaný. Během rozhovoru se ukázalo, že je mimo víc, než by sám chtěl. Těžko se mu mluvilo. Dozvěděla jsem se toho spoustu, ale jen pár věcí mě potěšilo. Zjištění, že je Tyler Lockwood vlkodlak, mezi ně nepatřilo.

Stefan mi vlastně věci jen potvrzoval, všechno jsem věděla, ale potřebovala jsem manuál. Nevěděla jsem, jak s tím vším zacházet. Nepamatovala jsem si úplně všechno, ale většinu. A Stefan byl víc, než nápomocný. Pomohl mi utřídit si myšlenky. Sice to neměnilo fakt, že je to starej a otravnej páprda, co má rozumu stejně jako kmenový stařešina a do všeho se míchá (tyhle povahy vážně miluju), ale momentálně pomáhal. A pomáhal mně. Víc jsem nemohla chtít. A stejně, jednou přijde doba, kdy ho do toho jeho zadku nakopu.

Myslím, že bylo poledne, když se ozvala rána a jekot. „Lio? Jsi tu?! Není ti nic?“ Samozřejmě se hned po té salvě otázek rozevřely dveře a v nich stála udýchaná Elena. Já jsem spořádaně seděla obkročmo na židli a bradu jsem měla opřenou o opěradlo. Skoro jsem se jí lekla, přihrnula se tam jako velká voda.

„Ne, nejsem,“ zamračila jsem se na ni a utnula rozhovor. „Mám hlad a potřebuju sprchu. A vůbec – co ti tam dlouho trvalo? Páčit odpovědi z Damona zas není tak těžký. Má jen jeden závit a ten není ani umístěný v hlavě,“ peskovala jsem ji cestou ke dveřím, ona ale vypadala, že jí každou chvíli vypadnou oči z důlků. Asi jsem řekla něco nepatřičného… i když mně to nepřišlo! Nakonec se otočila na Stefana.

„Díky,“ ušklíbla jsem se na něj a vypadla. Ani jsem se neotočila a pádila odsud pryč. Co nejdál, měla v plánu, že přinejhorším zdrhnu na Aljašku. No, jestli tohle zjistí ten Klaus, tak jsem mrtvá a Stefan taky. Krucinál, celý tohle město jev prdeli. Venku naštěstí stálo moje autíčko. Potřebovala jsem jen klíče. Chvíli jsem prohledávala botník, když mi přeběhl mráz po zádech.

„Potřebuju klíče, Damone,“ zavrčela jsem a otočila se. Damon měl na tváři velice veselý výraz, až to nebylo hezký. Nenuceně se opíral o zeď a v ruce držel skleničku whisky. Vážně jsem odolávala pokušení, mu tu sklenici zarvat do příslušných míst.

Pobaveně si odfrkl. „Já toho potřebuju,“ usmál se, načež mě polil vztek. „Kouzelné slovíčko,“ našpulil rty a dlouze se napil.

„Dej sem ty klíče, kurva drát!“ zařvala jsem naprosto vzteky bez sebe. Už jen ten jeho škleb mě pěkně nasral. Zuřivě jsem sevřela ruce v pěst.

Otočil se a vyzunknul zbytek zlatavé tekutiny. „Tohle neznělo jako kouzelné slovíčko.“ A na jednou tam nebyl. Mohla jsem se pominout. Ten parchant. Já ho zabiju!

Tohle bude dlouhý den…

###

Ten den jsem celý strávila u nich v domě. Nejen, že jsem nemohla odjet, ale navíc jsem ani moc nechtěla. Stefan byl sice dole a s ním tam byla Elena, ale kdyby se něco stalo, byla jsem nablízku. Tak ochotná a mírumilovná. Doufám, že dostanu Nobelovku. Během dne jsem naštěstí zjistila, kde je kuchyň a celou dobu jsem u sebe nosila vařečku, kterou jsem plánovala použít na Damona. Bohužel se nikdy neukázal na víc, než dvě vteřiny. Nesnáším ho skoro stejně jako Stefan. Což je sice velice rozporuplné tvrzení, ale lepší nemám. No, když zabil jeho kamarádku Lexi, nenáviděl ho. Věřte mi, že díky své povaze k tomu nemám daleko.

A není to jenom kvůli klíčkům od auta, sakra. To jeho chování mě tak vytáčí. Je to bezcharakterní idiot se sklonem k alkoholismu, navíc má nevymáchanou hubu.

Seděla jsem v obýváku na zemi a koukala do ohně, jenž praskal ve starém krbu. Bůhvíproč mě to uklidňovalo, cítila jsem teplo sálající ze žhavých plamenů. Přesto bylo rozdílné, než to, které vycházelo z mých dlaní. Nerozuměla jsem tomu, nevěděla jsem, jak s tím zacházet. Každá situace, kdy jsem tuhle ‚věc‘ použila, byla podivně vyhrocená. Trochu jsem sebou cukla a podívala se dolů. Mé ruce vypadaly nepřirozeně bledě. I já jsem byla poslední dobou bledá, studená… jako mrtvola.

Dokonce jediné vodítko – spojitost s vodou, jsem vyloučila. Ta schopnost neměla s žádnou tekutinou nic společného. Možná, že to prostě záleželo jen na mě a na tom, jak se cítím.

Znovu jsem pohledem bloudila po kůži na dlaních a pokusila se o to, co jsem dneska zkoušela snad milionkrát. O to, aby se rozzářily. Po každé jsem ale nevěděla, jak na to. Neměla jsem nic, co by to zpustilo. Dřív se to stalo samo, teď jsem chtěla a nešlo to. Přesto jsem nepřestala věřit a paličatě jsem to zkoušela dál. Jako vždycky. Jednou to půjde.

Zašimralo mě v žaludku a pak jsem dostala bolestivou křeč, ale nakonec skrze dlaně prosvitlo pár paprsků, které měly barvu jantaru. Bolelo mě to, vyčerpávalo… nepřestala jsem. Ne teď. Už už jsem cítila, jak se mi příjemné teplo rozlévá po těle a intenzita záření se zvětšovala, když na mě někdo promluvil a všechno to šlo do háje.

„Super. To vypadá dobře. Jen tak dál – ušetříme za elektřinu,“ sděloval mi vesele Damon, zatímco se hrnul k minibaru. Samozřejmě, že jsem se ho lekla a moje snažení přišlo v niveč. Tak to je přesně důvod, proč ho nenávidím – další z milionu. Protože všechno zkazí!

„Debile,“ šlehla jsem po něm nenávistně pohledem. „Nemáš něco na práci?“ vyštěkla jsem a pak v zápětí (když mě napadlo něco, čím bych ho mohla naštvat) jsem převesele dodala: „No ne, Elena ti dala košem? To mě mrzí,“ pitvořila jsem se, „soucítím s tebou, příteli.“ Jako vrchol svého přesvědčení jsem si položila ruku na srdce. Damon do mě zavrtal vzteklý pohled.

„A co ty? Nechceš si znovu zahopsat na mém bratříčkovi? O ne… počkej, už vím. To ty jsi ta běhna, co se vyspala s celým fotbalovým týmem?“ vysmál se mi do očí jízlivě a bylo vidět, že má radost. Třískla jsem knihou, která mi do teď klidně ležela na nohou, o zem.

„Fotbalový tým?!“ ječela jsem na něj jako smyslů zbavená. „Byli to dva kluci a jak ty o tom, krucinál, víš?“

Obdařil mě tak vědoucným pohledem až mi zatrnulo. „O tvé divokosti se traduje po městě ledacos,“ objasnil mi s patřičnou dávkou opovržení.

„O mé?!“ vykřikla jsem posměšně. „A co ty, Casanovo? Štěkáš do boudy celýmu městu a teď se snažíš uhnat i tu největší chudinku, která o tebe – jen tak mimochodem – vůbec nestojí!“ Trefa do černého. Damonova sklenice s vodkou letěla proti zdi a Damon mě vzápětí chytil pod krkem, ozvala se hlasitá rána a já ležela na zemi. Přirozeně jsem křičela, ale Damon mi svými prsty velice rychle znemožnil přísun vzduchu.

„Strefovat se do mě? Špatná volba. Hrát si se mnou? Špatná volba. Něco mi říká, že máš špatný den, Lio,“ vrčel mi nebezpečně do ucha. Dusil mě a mám dojem, že by jen tak nepřestal. Ale tu hezkou vařečku jsem vážně nedala z ruky, dokonce jsem ji trochu naostřila. Jen jsem rychlostí blesku hrábla do zadní kapsy džínů a už se ozval jeho řev. Přímo do… sakra, těsně vedle. Kus dřeva mu trčelo ze stehna. Velice rychle se ode mě vzdálil. Přerývavě jsem dýchala, neměla jsem daleko od toho, abych sebou práskla a už se nezvedla, ale situace si žádala akci. Hbitě jsem přeběhla místnost a vzala do ruky pohrabáč.

„Tak… už… máš dost?“ hekala jsem a snažila se ignorovat mžitky, které se mi dělaly před očima.

Damon se na mě podíval a za hrozného vrčení si vyndal vařečku z nohy, odkud prýštila krev. „Mezi námi dvěma je rozdíl. Ty nemáš smysl pro humor.“ Zkrvavený kus nádobí odletěl do útrob domu.

„Vrať klíče, chci jet domů,“ řekla jsem neoblomným hlasem.

Nevím odkud, ale najednou je po mně hodil. „Momentálně bych ti snad půjčil i svoje auto. Vypadni odsud,“ syčel jako had.

Usmála jsem se, ale pohrabáč jsem nepouštěla. „S největší radostí,“ zazubila jsem se, ale na prahu jsem se ještě zastavila. „Kde je vlastně tvoje Elena?“ Když se mi za zády ozvalo zlostné mručení a následná rána, radši jsem se zdekovala. Ale jakmile jsem přešla do chodby, zamrazilo mě. Hned jsem se podívala k oknu, ale nic tam nebylo. Všechno bylo normální, až moc normální…

Být zamilován

Pošetilost, pomyslel jsem si uštěpačně, když jsem ho uviděl, jak se nemotorně ztrácel ve změti slov, která ji měla urážet. Krásná jako růže a přesto smrtící stejně jako mor, nepostrádá vznešenost a lehkost, přesto má v sobě sílu, jež dokáže zastavit svět a pohnout vesmírem. Je dokonalá a přesto přirozená, je jako anděl s ďáblem v nitru. Mnohem nádhernější, než jak jsem ji viděl kdy dřív. Její schopnosti… ach, tolik mocné a ničivé, ale v jejích rukou dokáží zázraky. Ona je dokáže. Cokoli chce, dostane a ani si to neuvědomuje.

Půvabná.

Nevinná.

Dokonalá.

A moje… jen moje.

Bezděčně jsem sevřel kmen stromu, až hrozilo, že jej přeštípnu v půl. Otravný a zbytečný bastard, jemuž jsem dal svou vlastní krev, teď drze ubližuje tomu, čemu říkám svůj důvod bytí. Dívka pro níž jsem riskoval svůj život. Kvůli níž jsem se přeměnil v… pousmál jsem se. Jen ona mi dala sílu získat zase zpátky svou pravou tvář. Pouhá vidina jejích rtů, které by mi věnovaly úsměv, mě přinutila urychlit proces. I přes všechen risk.

Znovu jsem se na ni podíval. Stála za oknem a zrovna brala do rukou jeden z řady pohrabáčů stojících u krbu a namířila jej proti Damonovi. Tvářila se přitom jako sto čertů… mladá, nerozvážná a roztomilá. Přesto byl každý její pohyb proveden s grácií a úžasnou jemností. Chtě nechtě jsem pozvedl koutky úst do úsměvu a vztek mě na chvíli opustil.

Myslí mi blesklo, že ji miluji víc, než jsem kdy vůbec miloval. Jsem šílený z pocitu, že ji nemohu mít hned teď. Ale den, kdy mi bude patřit, se nemilostně blíží. Je dobře, že nakonec Stefanovi pomohla. Aspoň si potom budeme oba dva moct užít o to víc.

Vražda je svým způsobem velmi zábavná.

Věnoval jsem jí úsměv, o němž nevěděla, ale přesto se otočila k oknu. Cítila mou přítomnost, je se mnou propojená. Patříme k sobě, jsme stvořeni jeden pro druhého. Dcera Eugenie, krev její krve. Mnohem krásnější a silnější, než kdy byla ona. Má první a tehdy jsem si myslel, že poslední. A pak jsem uviděl ji. Lianelu.

Jsem zavřený v kleci, od které má klíč jenom ona. Drží mě při životě, připoutala si mě k sobě. Žízním po ní, toužím a šílím zuřivostí, kdykoli se jí někdo dotkne.

Ovládá mě. A já chci být ovládán. Jí.

*Derek Walcott – básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu

Po delší době nová kapitola. Moc vám děkuji za komentáře u té minulé. =) A teď už k anketě! =D

1. Myslíte si, že Lia opravdu chová hrozně, nebo je chyba na obou stranách?

2. Bitka s Damonem? Jakému tým fandíte? =D

3. A na závěr – já vím, že je to jasné, ale já prostě musím =D – kdo byl onen tichý pozorovatel?

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Reality 7. kapitola - Tíživé svědomí: