OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Reality 6. kapitola - In flagranti

08.07.2011 (12:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 11× • zobrazeno 1304×

In flagranti

Pokračování minulé kapitoly

Když jsem zjistila, že Stefan není fanda do baseballu a na image si taky moc nezakládá – krev rozmazaná všude a větvička ve vlasech fakt nejsou hity letošního roku – došla mi témata. Stefan je možná starší, než jsem si myslela. Někdo by mu měl ale konečně říct, že doba ledová už skončila. Chápu, je to matoucí. Bohužel se Stef zdál jako hladový kluk a já se evidentně zdála jako vhodná sváča.

Víte, že když běžíte kondiční běh, měli byste mít takové tempo, abyste mohli z pusy vypustit souvislou větu? Jak se charakterizuje běh o život? Běžte, dokud nechcípnete?

Pak jsem najednou ležela na zemi, navlhlá silnice mě studila do zad a na hrudi jsem cítila nepříjemný tlak, jak na mě dopadl Stefan. V tu chvíli jsem mu byla tváří v tvář, jen pár milimetrů dělilo naše tváře od sebe. Hele, sorry, Steph Meyerová, ale žádný vzrušení jsem fakt necítila. Přerývavě a mělce jsem sice dýchala, ale pochybuju, že toho byl příčinou právě zabahněný a špinavý Stefan.

„Ty seš asi hodně vyšinutej magor, co?“  ucedila jsem se takový tím tónem Já-to-nebyla-nevím-o-čem-mluvíte. „Nemáš bejt někde na sezení a objímat lidi, co smrdí?“ nahodila jsem. Hlavou mi ale prolétla myšlenka „Co to tu, krucinál, děláš? Chceš se nechat zabít?“. Jo, to se mi rozhodně dařilo, ale ne, chci mu pomoct.

Vztekle mi zavrčel do obličeje a chytil mě pod krkem a třísknul mi hlavou o zem. Zavřískla jsem a na chvíli se mi setmělo před očima, ale přežila jsem to, zatím. Viděla jsem, jak se mu prodloužily tesáky a už se oblizoval nad mou krční tepnou. Ale já nejsem svačina, nejsem zabalená v ubrousku ani v krabičce s přílohou. Zatímco na mě zíral (a slintal), mírně jsem se pod ním zavrtěla a velice jemně mu vsunula koleno do břicha a řádně promasírovala žaludek. Stefan vyjekl a já využila chvilku překvapení a skopla ho ze sebe. Adrenalin v žilách mi dával celkem slušnou sílu. Navíc mám ten dojem, že nebyl jediný. Ruce jsem totiž měla v jednom ohni.

„Jasně, Nemluvo, jasně,“ hekla jsem a rychle vyskočila na nohy. „Tak pomalu, já-nejsem-k-jídlu, ano?“ vysvětlila jsem mu polopaticky, ale on to zřejmě moc nebral. Nebo nechápal, to je fuk, výsledek byl stejný. Rozzuřený upír po mně vystartoval s takovou vervou, že by prorazil zeď. Ani jsem mu nestačila zamávat a už jsem byla v prachu. Doslova jsem po té silnici letěla, dokud jsem neuviděla mírný svah nalevo ode mě. Vlítla jsem do roští, které bylo všude kolem, a spadla. Kutálela jsem se dolů jako sud a pořádně jsem se odřela, naštěstí jen to. Dole jsem se hbitě zvedla a ohlédla se.

Najednou bylo takové ticho, že bych slyšela spadnout jehlu na zem. Stefan si hraje na velkého predátora. Tak jo, dopřeju mu to potěšení a budu utíkat. Ale jekotu se nedočká. Zafuněla jsem, protože už byla na pokraji sil a rozeběhla se znovu pryč. A zanedlouho jsem se vážně dostala k jezeru, staré molo bylo na dohled. Asi si říkáte „Co ta holka blbne? Utíkat k vodě, kam ani noha nepáchne“. Ale to je můj cíl. Všimla jsem si totiž jedné věci. Kdykoliv se mé ruce rozzářily, byla poblíž voda. Tu noc, co mě Stefan pokousal, bylo hrozné vlhko a na silnici byly louže od deště. Večer v Grillu byly zase všude sklenice s vodou, jednu jsem sama nesla.

Doufala jsem, že by mi jezero dodalo takovou sílu, abych se mohla vyhnout pohřebnímu ústavu. Za mnou zašustilo křoví a já vrhla vpřed. Znovu. Už sotva popadala dech a ten idiot se určitě ani nezadýchal. Nadávala jsem jako špaček a zdrhala před pološíleným bláznem k vodě. V tu chvíli, kdy jsem vypouštěla duši z těla, mi zazvonil mobil. Chtěla jsem ho hodit do vody vzteky, ale nakonec jsem to neudělala. Zvedla jsem ho a pomalu couvala na molo, Stefana jsem neviděla.

„Co je?“ křikla jsem zadýchaně do mobilu a trhala hlavou za každým šustnutím.

Ozval se rychlý nádech. „Kde jsi, Lio?“ promluvil na mě hlas, který jsem momentálně ráda slyšela, přesto kdybych ho měla na dohled, tak bych asi přetrhla vejpůl.

„Kdes‘ vzal moje číslo, Damone?“ zalkla jsem se a jedno prkno se pode mnou nepříjemně zhouplo a zavrzalo.

„Mám své způsoby,“ zněla samolibá odpověď. „A teď – kde jsi?“ zaléhal znovu. Zdálo se, že je trochu vytočený. Ale kdo by nebyl. Už jste se něčeho doprošovali člověka, který vás přirazil na zeď a poslal vás do háje? Tak víte, jak je to nepříjemný.

Jenže jsem zahlédla, jak se Stefan jako temná hrozba vynořil z opodál stojící budovy. Starý sklad rybářů, myslím. Malá, zchátralá budova, ale Stefan ji použil jako jeviště. A já byla v první řadě, ksakru. Já potřebuju do lóže, nebo v lepším případě na jinou planetu, zatraceně.

„Stevenovo jezero. St. Monroe Street. Molo,“ sdělila jsem mu rychlostí blesku informace a rychle to položila. Stefan se přibližoval pomalu, ale nedalo se odhadnout, kdy ho to přestane bavit. I když to vypadalo, že styl hry Na-kočku-a-myš se mu líbí až příliš, tak nevím, jak dlouho mu to vydrží. Žízeň je žízeň. Ani jsem nezvažovala možnosti. Nebylo třeba. Stála jsem na molu uprostřed jezera a jedinou cestu pryč blokoval hladovej upír. Game over.

Pomalu jsem si otřela zpocené čelo. „Tak jo. Tady terapie nepomůže,“ zamumlala jsem si pro sebe a oči stočila ke Stefanovi, zrovna našlápl na shnilé dřevo. „Tak… chceš si o tom promluvit? Trauma z dětství?“ Ruce mi doutnaly, zoufale jsem se snažila, aby se v nich oheň rozhořel, ale nešlo to. Když jsem nechtěla, stalo se to samo. Teď, když to potřebuju, to nejde. Co jsem komu udělala?

Zavrčel, ale koutky se mu zvedly do dravčího úsměvu. Jsem tam, kde mě chtěl mít. Odříznutá, bezbranná a nasraná sama na sebe. Začala jsem ho nenávidět, v puse jsem měla hořkou chuť žluči a v ten moment jsme to nevydrželi ani jeden. Stefanova žízeň se prodrala skrz tenké sebeovládání a moje zuřivost si našla cestičku z nitra na povrch. Bylo to rychlé, téměř jsem nevnímala, co dělám.

Stefan se po mně vrhnul a hrubě mě popadl za paži, ale to už jsem mu vrazila takovou ránu do obličeje, že zavrávoral a strašlivě zařval. Jeho tvář byla stále stejná, ani známka po ráně, ale jeho výraz byl plný děsu. Muselo ho to bolet, aniž jsem chtěla. Měla jsem ho praštit, ale místo toho jsem ublížila jako Damonovi. Ale teď to tak být nemělo.

Začalo druhé kolo. Stefan mě nepostřehnutelným pohybem opět chtěl srazit k zemi, ale nepovedlo se. Prohnala se kolem nás šedá čára. Já zahučela do vody, která byla mimochodem strašně studená, a praštila se do hlavy. Naštěstí mě to neomráčilo, ale dost mě to zabolelo. Ovšem to nikoho nezajímalo. Vztekle jsem praštila do pilíře, který držel molo pohromadě, a vyškrábala se nahoru. Damon se snažil Stefana zpacifikovat do klidu, ale neúspěšně. Co byste od něj chtěli?

S naštvaným výrazem ve tváři jsem ulomila kus prkna a s bojovým pokřikem jej vrazila do Stefana. Teda, já si myslela, že je to Stefan, ale ten uhnul a já jsem dřevo zabodla Damonovi do krku. Damon se mi za křiku tygra ussurijského složil k nohám a Stefan vzal kramle. Zase.

„Co to, do hajzlu, děláš?“ zasípal Damon a vytáhl si ten kus zrádného dřeva z krční tepny.

„Zachraňuju tě,“ obořila jsem se na něj se samozřejmostí v hlase a uraženě potřásla hlavou.

Rozzuřeně zamumlal: „Utekl.“ Jako by to snad bylo moje chyba!

Otočila jsem se na něj s jízlivým úsměvem. „Tak, proč ho pouštíš z klece, Damone? Ošklivej Stef,“ zamumlala jsem stále jedovatě a pozorovala, jak ze mě teče voda a smáčí i jeho. Pak se ozval řev motoru a oba nás oslnily světla auta. A hádejte, kdo řídil. Můžete třikrát. Ale to bylo snad jasný… kdo by se sem tak horečnatě hnal? Jedno jméno na pět písmen. Z auta vyskočila Elena a jako laňka přeskákala keříky i šutry a běžela k nám.

Otočila jsem se na Damona. „Ty máš hodně mazlíčků, viď?“ pozvedla jsem obočí, on mě ale obdařil jen nenávistným pohledem a pak bezradným a zařval na Elenu.

„Běž tam odtud! Hned!“ křičel na ni a postavil se na nohy. Pak jsem pochopila, proč tak vyváděl. Bráška Stefan se vrátil. Stále hladový a rozrušený. Hledal něco, co by mohl cumlat místo palce. A myslím, že už to našel.

Probrala jsem se, ale to už vedle mě Damon nestál. „Mizerná situace, roztleskávačka, tupej upír a sociopat,“ bručela jsem po cestě a pohyb mi znemožňovaly mokré džíny. Měla jsem chuť je spráskat všechny. Pak mi ale došlo, že nejdřív zachráním situaci. Jako vždy. Jen já. A proč?

No protože mám o jednu mozkovou buňku víc než Damon, který má hlavě vakuum.

Damonovi se podařil Stefana povalit, tak jsem toho využila a nakopla Damona do boku, ten se odvalil a já se vrhla na Stefana místo něj. Okamžitě jsem mu položila ruce na tvář a to jsem dělat neměla… V žádném případě neměla. Ne. Bylo to strašný. Topit se v někom.

Jako bych oslepla, moje oči, ty, které viděly věci venku, vypověděly službu a já najednou, naprosto mimo, nebyla ve svém těle. Jako bych teď byla Stefanem. Putovala jsem po linii jeho vzpomínek, jeho myšlenek, přání, pocitů a žízně. Cítila jsem vše, co kdy cítil on. Lásku i zklamání a bolest. Na chvíli jsem byla jím. Pohltilo mě to, ale jen na okamžik. No tak, Lio, vrčela jsem na sebe, hledej exit nebo tlačítko lidskost. Nenašla jsem ani jedno. Došlo mi ale, že dokud budu sama sebou, nezvládnu to. Ponořila jsem se pod hladinu jeho nitra a našla jeho srdce.

A pak to šlo ráz na ráz… Zpomalit jeho tep, zmírnit pocit bolesti a celkově restartovat systém. Když jsem si byla jistá, že je to v pořádku oddělila jsem se. Bylo to jako splynout v jednu bytost pak se docela pracně dostávat zpátky na zem. Tohle byla nejhorší jízda v mém životě. A to už jsem opilá byla. Něco mi říká, že po tomhle mít opici budu. A pořádnou, možná trvalou. Zatraceně, prožila jsem právě život bůhví kolikaletého přecitlivělého upíra trpícího chorobným hladem. Jsem v troubě.

A pak se to ve mně zvedlo jako vlna a já se nadechla. Ruce mi ochably a já se pomalinku složila vedle něj. Zhluboka jsem dýchala, měla jsem v jednu chvilku pocit, že se topím. Topím v něm. Nade mnou se náhle něco pohnulo a ticho proťala sotva slyšitelná slova.

„Děkuji ti,“ zachraptěl Stefan a pak upadl do bezvědomí.

Zasténala jsem, začala mě bolet hlava. Sežeru tylenol i s pixlou. „Ty, kamaráde, mi dlužíš velký, velký prachy,“ zakuckala jsem. Po chvíli se mi nad hlavou zjevil Damon. Bože, ještě toho trochu.

„Asi bych ti měl taky poděkovat,“ řekl smířlivě a lehce se na mě pousmál.

Jenže já si nemohla pomoct, i když jsem byla k smrti vyčerpaná. „Ve vašem krčku vám zůstala tříska, madam,“ chechtla jsem se s naprosto drzým úsměvem, který se odrážel v jeho očích.

Přidušeně zasyčel. „Ty malá -“

„Sklapni,“ utnula jsem ho a pak jsem se propadla do sladkého, bezesného spánku… a stejně je to vůl!

Díky za krásné komenty, jste úžasní. =) Jsem moc ráda za vaše názory a za podporu. =)

Anketa k 6. kapitole zní:

1. Myslíte si, že se Lia díky společným vzpomínkám sblíží se Stefanem? Bude konkurovat Eleně? ;)

2. In flagranti znamená 'Při činu'. Jaký čin to byl? =D

3. Líbila se Vám kapitola? Výtky, či otázky? =)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Reality 6. kapitola - In flagranti :