OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Reality 5. kapitola - Prosím, Bože, zab mě

05.07.2011 (18:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1032×

Prosím, Bože, zab mě

Několik dní od minulé kapitoly

Všichni studenti a učitelé byli seřazeni jako pluk, napružení a čekající na další rozkazy diktátora jménem Carol Lockwoodová. Ječela rozkazy hlasem, který mi děsně připomínal požární poplach, a rukama máchala víc, než vyděšená slepice před lasičkou. Trávník před budovou školy se stal obrovskou, lidskou šachovnicí a hlavními soky byla naše švihlá starostka a ještě švihlejší ředitelka Tailorová. Každá z nich stála na opačné straně téhle partie a pomocí megafonu nám předávala rozkazy tím způsobem, že nám praskaly bubínky.

Z řady nikdo nevybočil – asi ze strachu, každý stál rovně a skoro nedýchal, celá řada od začátku do konce… až na mě. Já, jako vyvrhel společnosti, přenášena znuděně váhu z jedné nohy na druhou, zívala a ospale mžourala do slunečního světla, ze kterého jsem měla asi stejnou radost jako z dnešní matiky. Mimochodem, mám docela pěkný Dčko. Kdo mohl tušit, že mě vyvolá zrovna na Funkce? Zrovna, když to neumím. A zrovna, když jsem minulou hodinu prospala.

Naštvaně jsem zabručela a založila si ruce na prsou, dobře jsem viděla výhružný pohled učitele Markse, který mě má na biologii, ale otočila jsem hlavu na druhou stranu a dělala, že jsem si ničeho nevšimla. Nebudu se ani krčit, ani tu stát jako idiot. Nejradši bych skočila po madam Lockwoodové, vzala jí ten megafon a narvala jí ho do chřtánu. Naší ředitelku bych asi vlastnoručně rozpárala…

Nechápu, proč poslední dobou všechny mé myšlenky končí slovem „rozsekala“, „rozpárala“, „uškrtila“, nebo „vykuchala“. Mám ale silné podezření, že to má co dočinění s mými světélkujícími dlaněmi. I když si s nimi připadám trochu jako špatný vtip. Já celá jsem nějak špatná, to vím už od první třídy, ale tentokrát to myslím vážně.

„Třída pana Markse se posune o třicet metrů jižně!“ zakvílel mi povel u levého ucha. Moc ráda bych teď vzala něco ostrého a bodla jí to mezi oči. Bohužel jsem nedostala příležitost, musela jsem se „posunout o třicet metrů jižně“. Už mi z nich všech hrabe! Nasupeně jsem zdupávala trávník, a když jsem u toho byla, zlomyslně jsem sešlapávala boty klukovi, který šel, k jeho smůle, přede mnou. Měla jsem z toho přímo brutální uspokojení, protože mi přišlo, že ty boty jsou úplně nové. Jsem fakt magor.

Náhle mi na rameni přistála ruka, málem mi zaskočil vlastní jazyk. „Ahoj, Lio,“ usmál se na mě učitel Saltzman mile, načeš jsem mu jeho úsměv opětovala mnohem, mnohem jedovatěji.

„Nechci být sprostá… teda chci, ale nebudu. Tak to řeknu slušně – odpalte a to hned,“ ucedila jsem skrz zaťaté zuby. Jeho drzost snad nemá mezí. Myslím, že jsem jemu i ostatním dala dost jasně najevo, že s nimi nechci mít nic společného.

Viděla jsem, jak bezmocně sklopil oči. „Nikdo ti nechtěl nijak ublížit -“

„Ano, Damon na to vypadal,“ odsekla jsem s patřičnou dávkou ironie ve hlase a radši jsem obešla toho kluka se sešlapanými botami a prodrala se dopředu, co nejdál od něj. Měla jsem vztek, který se ve mně den co probouzel. Jako onehdy v Grillu, když jsem chtěla vykuchat toho chlápka. Je normální, aby člověk toužil po krvi takovým způsobem?

Ha, že se vůbec ptám!

###

Odpoledne téhož dne

Když škola konečně skončila – to mučení bylo za účelem dobročinné akce, kdy bude taneční zábava, studenti a jednotlivé třídy budou prodávat různé upomínkové předměty a půjde o věc prospěšnou pro místní sirotčinec – šla jsem se projít, dnes nepracuji. Vzala jsem si na pátek volno, abych mohla trochu ubrat plyn. Poslední dobou pracuji skoro pořád, docela jsem se začala učit (ta matika byla vážně výjimka) a hodně teď pomáhám doma. A to za jediným účelem.

Zapomenout.

Toužím po slastné nevědomosti ohledně Mystic Fallských upírů. Vážně mě to hodně vyděsila a jak by asi řekla má matka – narušilo to mou psychiku. Zní to blbě, co? Jasně, s podělanou lží o tom, že existují jen ve fantasy příbězích, už jsem se smířila, ale ještě jsem nepřijala fakt, že pijí krev. A ne z nějakého stupidního důvodu strachu, který by sice byl na místě, ale už ho bylo dost, bylo to jen logická, a trochu morbidní, zvědavost. A tu způsobuje přemíra informací – u mě zvláštní jev. Krev je přeci strašně nevýživná… surovina. Aby se nasytil jeden upír, musel by jí vypít kolem šedesáti litrů denně. Což je velice znepokojivá informace vzhledem k tomu, že ve městě jich sídlí hned několik a tolik vražd by neututlala ani Forbesová. A že je na to machr! Ne, za tím musí být něco jiného, něco dalšího, co nevím. To mě moc nepřekvapuje, protože toho o nich fakt vím tak akorát pendrek. Trochu mě to znepokojuje, ale jen trochu. Až mě posvačí a umřu, budu mít na dumání o způsobu jejich stravy docela hodně času.

Zaparkovala jsem auto u Wickey Bridge a šla opačným směrem, než je hřbitov. Dalo se tam přejít přes ten zchátrale vyhlížející most a pak cesta směřovala hlouběji do lesa. Je to hloupost; chodit do lesa, když se kolem prochází masoví vrazi se zalíbením v krvi. Jenže mně to bylo celkem putna, něco mi říkalo, že se během dne v lese promenádovat nebudou. Což je stejně blbý tvrzení, jako kdybych řekla, že se Stefan vypadá jako idiot. He… vypadá, ale to je fuk. Respekt bych asi mít měla, ale to nepatří do mých vrozených vlastností. Polovina zděděného genofondu jsou evidentně dost zmutované geny, nevraživost a nezkrotná touha po lidském mase, kterou se tu dnes budu snažit zahnat.

Prošla jsem kolem zčernalých rozvalin, které tvořily souvislý, kamenný kruh, dříve sloužící jako kaple. Myslím, že tenhle vzhled jim dodalo žhářství, které se tu prohnalo jako ničivá vlna v sedmdesátých letech minulého století. Naštěstí to policie utnula už v začátku, ale i během té krátké doby si stihli zatopit chráněnou památkou a použít jako vartu stařičkou lípu, která byla památním stromem. Nemluvě o chráněných dřevinách v parku, které posloužily jako topivo. Ach, zlí lidé, zlí.

Kdyby věděli, co jim s výsměchem tancuje přímo pod nosem, docela slušně by se podělali.

Ušklíbla jsem se své poslední myšlence a vykročila, jakmile mi ale pod levnými teniskami za tři dolary zakřupalo jehličí, zmocnil se mě tíživý pocit. Kde jinde by se Stefan schovával než v lese? Pochybuju, že je pětihvězdičkový hotel ve výběru možností. Tam mazlíčky neberou. Trochu jsem se otřásla, ale nakonec jsem si ale dodala přehnanou odvahu. Nakopala jsem mu prdel už minule, teď to zvládnu taky. A líp!

Konečně jsem se cítila dost nadutě, abych mohla projít kolem nízkých keřů a ponořila jsem se temného lesa. Jdu sem přeci pro uklidnění, ale zatím mi husté klestí přineslo jen roztrženou mikinu a nejistotu. Uklidni se, říkala jsem si, je jen to les, ten děti nežere. Ale to, co je v něm jo, varoval mě pud sebezáchovy kousavě. Protočila jsem oči a ignorovalo to. Žádné vnitřní monology, nebo si rovnou můžu ustlat v léčebně. A netroufám si tvrdit čeho.

Den byl dlouhý a má procházka nebrala konce. Bezcílně jsem bloudila po cestičkách a během cesty snad milionkrát zakopla – ty debilní kořeny bych nejradši vyrvala… jenže jsem po třech minutách úpěnlivého snažení zjistila, že to nelze. Pak jsem do nich kopla a kulhám ještě teď. Ale bohudíky jsem se aspoň vynadávala a pořádně si srovnala myšlenky v hlavě. Normální, morální hodnoty se vrátily na svou úroveň a racionální myšlení… a, tak to jsem nikdy neměla.

Bohužel mě stále hlodal pocit viny. Cítila jsem – kvůli tomu kreténovi Damonovi – zodpovědná za Stefana. Ten chlap mi nasadil brouka do hlavy takovým způsobem, že by na to nepomohl ani Raid. Ne snad tím co řekl, mezi vrčením a mručením není zas takový rozdíl, ale tím, jak se tvářil. Měl dokonale umučený výraz chlapečka v nouzi. A já jsem poslední stéblo, kterého se mohl chopit. Houby, mám trny a jsem smrtelně jedovatá. A pro něj speciálně i koušu.

Jenže… co čert nechtěl, a on vážně nechtěl, nutili ho, strašil mě ten pocit dál. Bylo trochu ponižující a samozřejmě naprosto nepřípustné pomyšlení, že teď půjdu k Damonovi prosit o odpuštění se slovy „pomohu, jak budu moct“. A to stejně nikdy neudělám, tak proč se trápit?

Protože ten jejich zatracenej zadek se může každou vteřinou objevit přímo přede mnou a ten můj chtít sežrat. Tak proto.

Jistě, byl v tom cit. A ne jeden, ale to většinou nechávám pro sebe, své city dokonce skrývám i před sebou. A věřte mi, jde to. Ale k téhle jsem se od začátku stavěla odmítavě, a tak to bylo správné. Správné pro přežití. Jenže i když mi vnímání Stefana jako člověka dělá problémy gigantických rozměrů, stejně mi v mozku okusuje čelní lalok šváb jménem Máš-v-tom-pracky. Mám tedy jen omezený výběr možností.

Buď to zavolám deratizátora, nebo se seberu a půjdu položit hlavu na špalek, jehož nadšeným vlastníkem jsou bratři Salvatorovi s všetečnou Elenou za pozadím.

Ani jedna z těch možností se mi nelíbila na tolik, abych se zvedla a provedla ji. Prostě jsem tam tak seděla v trávě vedle těch rozvaliny kaple, ke kterým jsem se během čtyřhodinového chození vrátila. Znechuceně jsem převalovala jazyk v ústech a cítila jsem žluč. Možná ji spolku, možná ne… Kdyby za mě rozhodoval někdo jiný, bylo by to snazší. Sice bych ho asi časem zabila, ale to je teď vedlejší.

Líně jsem se natáhla a zkřížila nohy v kotnících, přemítala jsem nad nesmrtelností upíra a dostala jsem strašnou chuť na tacos. Hm, cestou bych se možná mohla stavit v krevní bance, dát Stefovi přes zadek jako hodně zlobivému klukovi a ještě nakoupit, dumala jsem, až se mi krabatilo čelo. Stále jsem nechápala, přímo odmítala skutečnost, že bych mu měla pomoct. I když… v zájmu záchrany města bych si mohla zahrát na lidumila, vzít si postřik a jít na něj. To by bylo skvělý, za předpokladu, že by mi nežužlal krk.

Navíc, krom té viny, musím pro odpovědi. Nesmířím se s „my jsme upíři a žijeme tu, měj se“. Chci fakta a detaily, potřebuju se přiblížit k pravdě tak blízko, jak jen budu moct. Tak, až se jí budu moct dotknout a dozvědět se o nich víc. Chci tolik, abych byla znova schopná věřit, že příští ráno bude normální a že příští den bude hezkej.

Já se nebojím toho, že vyšplhám moc vysoko a spadnu. To ani náhodou.

Nakonec se mi z toho všeho myšlení udělalo nevolno a doploužila jsem se k autu a nasedla. Chvíli jsem nechala otevřené dveře a jen jsem zírala na karoserii jako čerstvý absolvent lobotomie. Za chvíli se zblázním určitě. Jestli budu mít v jedné ruce lízátko a v druhé sekáček na maso, můžu poděkovat jenom upírům. Co upírům, Damonovi. A to je horší… Je tu ještě možnost, že i kdybych přišla s omluvou – ale já nepřijdu! – rozcupoval by mě na kousíčky milimetr krát milimetr. Jeho mužství bylo asi velmi pošramoceno.

Nakopala jsem mu prdel, ha… kdo je lepší predátor teď?

Nakonec jsem rázně třískla dveřmi a vytočila číslo, bylo rozhodnuto. Ať jsem se bránila, seč jsem mohla a nenesu na tom vinu, je v mojí moci, abych ho uzdravila. Pomohla.

Pár vteřin mi do ucha pípal vytáčecí tón a pak se ozvalo klapnutí a spěšné: „Haló? Tady Viviana.“

„A… ahoj, mami,“ zaváhala jsem lehce, ale zase se mi vrátila rovnováha a odhodlání v hlase. „Dneska asi nepřijdu domů,“ řekla jsem, jakoby se nechumelilo. Teda, ono nechumelilo, ale byl to takový ten tón Jé-to-je-dneska-ale-vedro.

Nevěřícné ticho. „Jak to myslíš, Lio?“ zeptala se ostře. No jasně, sežer mě, když ti zachraňuju zadek. Jsem tak nevděčná dcera, která se vrhne k vrahovi do hnízda, aby si už z nikoho neudělal další lampičku. Zažalujte mě.

„Zůstanu, já zůstanu…“ No tako mozku, zapni se! „Budu u kamarádky… Eleny,“ vyhrkla jsem první jméno, které mě napadlo. Ta holka je možná trochu švihlá, když se s těma upírákama stýká a bůhvíco s nimi ještě dělá, ale momentálně je to docela přijatelný plán. Holka, kterou má matka nezná osobně, ale ví, že existuje. Zní to tak věrohodně, chci metál.

„Jasně, dobře se bavte,“ ozvalo se unaveně. Po chvíli mi to položila a já si oddechla. Jedna lež k té sbírce všude kolem mě. Když už jsem v hajzlu, tak jeden kýbl dalších sraček už nemůže uškodit. To vím na beton. Táhle jsem si povzdechla při představě programu na dalších pár hodin a vyjela z té pustiny. Nějak jsem tušila, kde hledat. Kdybych byla krvežíznivý psychopat, kde bych byla… No jasně, staré molo na St. Monroe Street. Tak nikdo nechodí už pár let, jak jsem slyšela. Od té doby, co se tam utopili studenti, kteří jeli z maturitního večírku. Momentálně mi to přijde v hod.

Sešlápla jsem plyn k podlaze a džíp se prudce rozjel po temné silnici směrem k jezeru, které bylo jen pár mil od města. Netušila jsem, kde se ve mně brala jistota, že tam Stefan bude – když ne, pošlu mu výhružný dopis –, ale bylo to příliš živé, než abych se zastavila, otočila to a jela domů.

Za oknem se míhaly tmavé stíny stromů, které vypadaly jako netvoři s pořádně dlouhými pařáty. Jen mi s nimi rozpárat hrdlo a vycucnout mě jako džus v kelímku s brčkem. Znechuceně jsem se nad tou představou zašklebila a ještě přidala plyn. Vím, jak je to nebezpečné, ale možná jsem doufala, že když pojedu dostatečně rychle, nabourám a nebudu tam muset jet. Protože kdybych tam musela i ze záhrobí, bylo by to už porušování osobní svobody a podle nás, pubertálních děcek, „voprus“.

Sjela jsem autem ke krajnici, která zrovna nebyla utržená, jelikož se dolů sjet nedá. Půjdu asi kus cesty pěšky. Moc jsem neváhala, nebylo proč, a vystoupila jsem. Jenže jakmile na mě auto bliklo, že je zamčené, zmocnil se mě zvláštní pocit. Obklopil mě chlad. Otočila jsem se dokolečka a pak jsem ho uviděla. Dobře, nebyl u mola, ale blízko. Vrčel jako banda psů a stál asi deset metrů ode mě. Držel se zpátky, ale ne na dlouho.

„Tak… čau, Stefe. Jak je? Dneska bylo docela chladno, co?“ pokusila jsem se o konverzaci se zvráceným upírem a šťourala do štěrku jednou nohou. Stefan zavrčel ještě víc a uslyšela jsem, jak se odštípla kůra od stromu, strašidelně to zapraskalo. Húú. Sepjala jsem ruce a udělala krok zpět. „Fandíš Yankees?“ zahuhlala jsem a už jsem se otočila a zdrhala pryč, směrem k jezeru. Mohl by mě dostat, ale sázím na potěšení z lovu a na to, že mě nechá doběhnout aspoň tam. Nechci, aby nás tu někdo viděl.

Za mnou se ozvalo vzteklé zasyčení a následná rána, kterou způsobila padající borovice.

„Tak jo… Yankees ne. Tak Texaským Rangers?“ hekla jsem přes rameno a pádila dál.

Musím přiznat, že z toho zájmu a komentů od Vás jsem až na měkko. Fakt. Tak tady máte další kapitolu. Snad se líbilo a jdeme na anketu! ;)

1. Rozhodli byste se stejně? Vybrali byste si Stefana, nebo dál žili a zkoušeli zapomenout?

2. Nezdá se Vám Lia poněkud „moc“ ostrá? =D

3. Co myslíte, co na to řekne Damon, jestli se o tom dozví? ;D

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Reality 5. kapitola - Prosím, Bože, zab mě :