OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Princezna a žebračka I.

24.01.2016 (09:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1232×

Kapitola první

Královský palác v Askéru znamenal pro mnohé past. Byl rozlehlý, plný dlouhých a nekonečných chodeb. Kdo se v něm nevyznal, lehko se ztratil. Byli tací, kteří se již nikdy nenalezli. Ať už zemřeli smrtí náhodnou, nebo úmyslnou, rychlou či bolestivou, nebylo jich málo. V nejhlídanějším sídle v zemi se vraždilo neustále. Pouze ten, kdo se moc nevyptával a uměl se v pravou chvíli ohlédnout, přežil.

Občas jsem přemýšlela o tom, jak musí vypadat podzemní katakomby, které se táhly hluboko pod hradem, nebo bahnité dno řeky Bruly protékající městem. Kolik těl bylo za ta léta vhozeno do lvince, aby se o ně šelmy popraly. Kdo z těch, kteří vstoupili do hradu, se již nevrátilo ke svým rodinám.  

Doba byla zlá. Západ Kormanského království neustále ohrožovaly hordy Vlérů, kteří netoužili po ničem jiném, než drancovat. Východ s malými přestávkami napadali Karhoni, v jejichž království už několik let vládl hladomor. Můj otec umíral a ti, kteří kdysi zradili, znovu začali spřádat své plány. Byla jsem jediným potomkem a byla jsem žena. Uvědomovala jsem si svou nevýhodu. Mou jedinou nadějí zůstal vévoda Taffer z Dorsie, můj strýc. Poslouchala jsem každou jeho radu.

„Nikdy nesmíš ukázat slabost,“ radil mi. „Nikdy nesmíš mít slitování s těmi, kdo ti odporují. Nesmíš se bát popravovat, nesmíš se bát trestat. Jen tak si udržíš korunu a jen tak tě bude lid milovat, Arvé. Lid nechce slabou vládkyni.“

Schvalovala jsem vše, co strýc navrhnul. Žalář královského paláce nabízel nepřeberné množství mučicích nástrojů i katů ochotných je okamžitě použít. Stačilo jen vydat příkaz, a ten se v Kormanském království vydával často. Soudci se mohli přetrhnout, aby vymysleli ty nejbolestivější způsoby smrti a zavděčili se tak mně nebo mému strýci. Často jsem slýchávala hlasitý jásot davu, když nějakého odsouzence upalovali na náměstí nebo přivazovali na mučidla. Stejně tak ke mně občas dolehl podmanivý hlas trubadúrů, kteří po celé zemi zpívali o mé kráse. Lid se mě bál, ale miloval mě. Přesto jsem ho nikdy na vlastní oči neviděla. Popravdě mě nezajímal. Nesnášela jsem zápach lidských těl. Nenáviděla jsem bláto pod svýma nohama. Štítila jsem se lidské bídy. Tam venku všechno smrdělo a lidé byli ohavní a špinaví. Bída nebyla nic pro mě. Byla jen jediná věc, která by mě donutila odsud odejít. Nedostatek zábavy. A poslední dobou jsem se nudila často. Ani návštěvy mého oblíbeného lvince mě už tolik neuspokojovaly. Svět za okny si čím dál víc získával mou pozornost. 

Kráčela jsem se svým průvodem dlouhou chodbou a pohledem opět sklouzla k jednomu z oken. Jak se snášela noc, stíny na zemi se prodlužovaly a ze zdí se ozývaly zvuky, které by člověk nejraději neslyšel. Gobelíny na stěnách se sem tam zachvěly. Ne, uvědomila jsem si. Mě tyto chodby neděsily, mě nudily.

„Uhni mi z cesty nebo tě nechám zmrskat!“ zasyčela jsem na vojáka, který se mi náhle připletl do cesty a donutil mě zastavit se.

I s tím svým nemožným brněním okamžitě padl na kolena a spustil: „Omlouvám se, Výsosti!“ koktal s rukou na srdci. Dokonce jsem v jeho tichém hlase zaslechla ozvěnu strachu, že by mohl být opravdu ztrestán.

Minula jsem ho, aniž jsem mu věnovala další pohled. Byl to jen obyčejný voják, muž pravděpodobně pocházející z vesnice, nevzdělaný, ušmudlaný, věčně opitý a plný chlípných myšlenek. Raději jsem zadržela dech, když jsem kolem něho procházela.

Jakmile jsem se svým otravným průvodem skládajícím se ze třech přestárlých hraběnek, dvou otravných vévodkyní a několika služebných zatočila za roh, zarazila jsem se a ztěžka vydechla. Před mými komnatami postávala mohutná postava vévody z Gorzu. Přešlapoval na místě, a když mě spatřil, mírně se poklonil.

„Má paní,“ zašeptal, ale cestu ke dveřím neuvolnil.

„Ještě nejsem vaše paní, vévodo,“ upozornila jsem ho a při tom si dávala pozor, aby se mi do hlasu nepřimíchal odpor a nenávist, kterou jsem k tomuto člověku cítila. Možná jsem měla mlčet. Možná jsem se měla jen krátce pousmát, vědoma si skutečnosti, že přede mnou stál nejnebezpečnější muž v království. Přesto jsem nedokázala odolat a tento malý detail mu připomenula.

Vévoda se ušklíbl a přistoupil ke mně tak blízko, že jsem se málem nosem dotýkala jeho brnění.

„Už brzy, má paní, už brzy,“ zachroptěl a naklonil se.

Zírala jsem na lesklý kov, od kterého mě bolely oči. Brnění bylo nové, bez šrámů z bitev, kterými vévoda prošel. Byla jsem si jistá, že se pod tím kovem skrývá pevné svalnaté tělo plné jizev. A rovněž jsem věděla, že je mnoho žen, které toto tělo vidělo nahé. Vévoda měl vše, co ženy u mužů obdivovaly. Byl mocný, bohatý, silný a mladý. Svým způsobem i pohledný. Jenomže já ho nesnášela od první chvíle, kdy jsem ho uviděla. Jeho černé oči byly až moc temné a pohled v nich příliš vypočítavý. Častý pobyt mezi vojáky z něho udělal surovce a touha po moci v něm zadupala jakýkoliv cit. Proslýchalo se o něm hodně věcí a žádná z nich nebyla lichotivá.

Opravdovou nenávist jsem ale k vévodovi s Gorzu pocítila, když mi strýc řekl, že právě on se stane mým mužem. Vztekala jsem se a bránila. Na několik dní jsem se zamkla ve svých komnatách a odmítala jídlo. To vše jen do té roby, než mi strýc vysvětlil důvod. Vévodova armáda byla silná. Daleko silnější než královská. Nebýt jeho, Kormanské království by už dávno napadli Vlérové nebo by se vzbouřila šlechta. Potřebovala jsem ho, pokud jsem si chtěla udržet trůn. Přesto jsem nedokázala s tímto mužem jednat jako se sobě rovným. Jakmile jednou budeme spojeni, svoji prostořekost budu muset hodně omezit. Teď ale ještě ne.

„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl a za mými zády se ozvalo zakašlání. Vévodovy černé oči zabloudily směrem k dámě, která se ho dovolila upozornit na večerní hodinu, a na okamžik se skryly za víčky. Kdyby žena nebyla urozeného původu, pravděpodobně by teď její krev potřísnila některý z mnoha gobelínů.

„Vy někam odjíždíte?“ předstírala jsem zájem. „Strýc mi u večeře nic nesdělil.“

„Posel dorazil teprve před hodinou.“ Vévoda se ke mně znovu naklonil a já si přála, aby mě už zbavil své přítomnosti. „Na západě vznikly nějaké nepokoje. Je potřeba je uklidnit,“ zachrčel mi do ucha jeho odporný smích.

„Tak buďte opatrný,“ hrála jsem svou roli a zahleděla se mu do očí. Plál mu v nich chtíč a ten typ mužské potřeby, které se jednou budu muset podrobit. „A brzy se vraťte, můj pane.“

Jakmile jsem vyslovila poslední slova, následovalo to, co jsem očekávala. Vévodův koutek úst se zaškubal a zdvihl se.

„Těším se na chvíli, až budu s nejkrásnější ženou v Kormanském království sdílet lože.“ Rty se mi otřel o ucho, aniž bral na vědomí všechny ty ženy postávající kolem nás.

Chvíli mě sledoval temným pohledem, který byl oproštěn od jakékoliv něhy, načež konečně ustoupil, hluboce se uklonil a odešel. Jakmile mi uhnul z cesty, dveře se přiotevřely a v nich se objevila drobná postava.

„Výsosti?“ zašeptala chvějícími se rty a rozhlížela se kolem.

Rázně jsem vykročila a na prahu se zarazila. „Dnes nebudu potřebovat vaše služby, dámy,“ sdělila jsem svému doprovodu přes rameno a chtěla vejít.

„Výsosti?“ Ostrý vysoký hlas hraběnky z Maldonu mě zarazil. Hraběnka se ozývala málokdy. Byla si vědoma, že je v paláci jen z milosti. Ale právě kvůli ní jsem si vždy uvědomovala, jak je moc křehká a co vše člověk musí obětovat, aby přežil.

Maldonové byli před mnoha lety vládnoucím rodem, ale nedokázali to, co mi radil strýc každý den. Neuměli pro svou moc přinášet oběti, neuměli být nemilosrdní a neuměli si vybírat ty správné spojence. V mém světě neexistovali přátelé. Byl to právě rod Maldonů, které mi strýc předhazoval jako slabochy.

„Nepřeji si být rušena,“ sdělila jsem jí úsečně a dala najevo, že já nejsem ta, která musí něco vysvětlovat.

Pak jsem vstoupila a nechala svůj urozený průvod na chodbě. Když se za mnou dveře zavřely, krátkým pohledem jsem přejela Evenu. Útlýma rukama si objímala tělo a třela si paže. Stejně jako ostatní, i ona se vévody bála.

„Jak dlouho tu stál?“ vyštěkla jsem.

Služebná se probrala, vysekla pukrle a krátce se mi podívala do očí.

„Skoro celou hodinu, má paní,“ odpověděla bez přemýšlení. „Chodil sem a tam a…“

„Funěl?“ vzdychla jsem otráveně.

Evena se začervenala a krátce pousmála. „Ano. A hodně.“

Přeběhla ke mně a začala mě zbavovat šatů. Hbitými prsty rozvazovala šněrování, aniž jsem cítila její dotyky na zádech. Žádná jiná služebná nebyla schopná takové rychlosti. Žádná z nich to nedělala tak jemně. Jenomže Evena nebyla jen tak nějaká služka.

Když mi bylo šest let, byla mi dána jako ochutnávačka. Jed byl v Kormanském království hojně oblíbenou zbraní. Otravovali se bratři, otcové, manželky, sluhové i otroci. A já, jakožto budoucí dědic trůnu, jsem byla cíl mnoha lidí. Když se Eveně podařilo přežít prvních pět let, darovala jsem jí svobodu. Ochutnávačky se za ta léta několikrát vyměnily. Dvě zemřely na otravu, jedna na mor. Možná měla Evena štěstí a možná ostatní supi kroužící kolem kormanského trůnu spoléhali na bílý mor, který několik let po sobě v království řádil, a doufali, že tu špinavou práci odvede za ně. Nestalo se tak. Obě jsem dětství přežily a já z Eveny udělala služebnou. A možná i svého jediného přítele.

Když jsem po koupeli seděla jen v noční košili před zrcadlem, sledovala jsem, jak Evena zručně rozčesává moje vlasy. Rychlými, přesto jemnými pohyby odepínala falešné prameny, které mi stříhala od dětství, aby mi je pak zlatými sponami připnula zpět. Stejně tak vyplétala zlaté nitě a odkládala na stolek přede mnou. Měla jsem krásné vlasy, ale díky Eveně se staly nejopěvovanějšími v království. O mých medových vlasech protkávaných zlatem bylo nazpíváno mnoho písní. I Evena si u česání vždycky prozpěvovala a vyprávěla mi, jak mé vlasy miluje. Jak je šťastná, že se o ně může starat. Jen ne dnes. Mračila se a ústa měla semknutá v tenkou čárku. 

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a otočila se k ní.

„Byla jsem dnes venku, má paní,“ oznámila mi a dál se prsty prodírala v mých zlatavých vlasech.

„Kde venku?“ zarazila jsem se. Neměla jsem ráda, když Evena vycházela mimo palác. Venku byla bída, chudoba a nemoci. Nechtěla jsem, aby něco přitáhla za zdi paláce.

„Na trhu, mezi lidmi,“ začala oparně.

Rukou jsem uhodila do stolu a postavila se. „A proč mi to říkáš?“

Evena zaváhala, přesto po chvíli odpověděla. „Slyšela jsem lidi, slyšela jsem, jak…“

Věděla jsem přesně, co mi chce říct. Tomuto rozhovoru jsem nečelila poprvé.

„Jak mě nemají rádi? Jak se mě bojí? Jak trpí hlady? To jsi mi zase chtěla říct?“

Evena přede mnou padla na kolena a sklopila hlavu. Nesnášela jsem tyto rozhovory a má služka poslední dobou často mluvila o tom, co se děje mimo palácové zdi. Jenomže ona byla služebná. Ač jsem se jí snažila vysvětlit, kým vlastně jsem, nechápala mě. 

„Ale já jsem zlá a lid mě přesně takovou miluje,“ upozornila jsem ji znovu a přešla pokoj tam a zpátky. „Jsem následnicí trůnu a až dovrším osmnáctého roku, převezmu korunu a vdám se za vévodu z Gorzu. Lidé nechtějí slabou vládkyni. Nemůžu ukázat strach. Jsem krásná, a proto mě lidé milují. Jestli jsi slyšela něco jiného, tak jsi buďto narazila na buřiče, nebo sis to špatně vysvětlila. Můj lid mě zbožňuje.“

„Váš lid vás ani nezná, má paní,“ oponovala mi drze. „Váš lid zná akorát popravy, bídu a strach. Neví, jak vypadáte. Tohle vás učí váš strýc…“

Takhle daleko nikdy nezašla. Naklonila jsem se a pleskla ji po hlavě.

„Vůbec nic nechápeš! Můj strýc mě učí, abych v tomhle světě přežila!“ Rozčílila jsem se a můj krok se zrychlil. „Království čelí vzpourám a na trůn si brousí zuby ostatní rody. Nesmím být slabá, nesmím mít slitování, nesmím váhat! Musím se starat o přežití svého rodu! A budu následovat rady svého strýce a rozhodně nebudu poslouchat rady služky!“

Zastavila jsem se a shlížela, jak se mi chvěje u nohou. Jenomže náhle zdvihla uslzenou tvář.

„Mám vás ráda, má paní, ale nemůžu vidět, jak se před vámi všichni třesou a jak vy si berete muže, kterého nemůžete ani vystát…“

„Vévoda z Gorzu udrží můj rod na trůně!“ zavřeštěla jsem, protože její slova přes to přese všechno byla tak pravdivá. A já nesnášela, když někdo jiný měl pravdu. „Jeho armáda zajišťuje v království klid…“

„Jeho armáda plení…“ pokračovala, i když jsem natahovala ruku k další ráně.

„To je úděl armády!“ zakřičela jsem a vztekle dupla nohou. „Vévoda je vlivný muž a já ho potřebuju!“

„Kdybyste se občas vydala mezi lidi a zjistila…“

Prudce jsem vydechla a nechala ruku klesnout. „Nemůžu opustit palác kvůli svému bezpečí. Nemůžu odsud odejít.“

„Nemůžete, protože nechcete, má paní.“ Užasle jsem zírala, jak vstává ze země a staví se proti mně. Proti své vládkyni. „Nemůžete, protože nesnášíte zápach lidských těl.“

Pravdou bylo, že jsem nechtěla zjišťovat, jak můj lid žije. Byl to můj lid. Měl se starat o to, abych se měla dobře já. Oni tu byli pro mě, ne já pro ně. Jejich povinností bylo mě milovat. Jenomže Evena nechtěla z toho nic pochopit. Já nebyla jako ona, obyčejný člověk. Já byla princezna, budoucí vládkyně. Za brány paláce jsem se chtěla podívat jen z pouhého rozmaru. Ne kvůli špinavému lidu.

„Stejně bych mohla vyjít akorát s gardou, a to bych nic nezjistila,“ vysvětlila jsem jí. „Tak nechápu, proč na mě tak naléháš.“

Evena pokorně sklonila hlavu a vypadalo to, že si uvědomila svou chybu. „Omlouvám se, má paní,“ zašeptala nakonec.

Pokývala jsem spokojeně hlavou a chtěla jí připomenout, kým je. Takový rozhovor se už nikdy nesmí opakovat, usmyslela jsem si. Už jsem se nadechovala, když se z vedlejšího pokoje ozval hluk. Něco spadlo.

Evena stála okamžitě u mě a obě jsme zíraly na přiotevřené dveře vedoucí do mé ložnice.

„Někdo tu je,“ zašeptala a postrkovala mě ke dveřím, za kterými stála stráž. Zadržela jsem ji. Chtěla jsem se nejdřív sama přesvědčit předtím, než vyvolám rozruch. Stráž u dveří by se tak zdvojnásobila.

Chytla jsem Evenu za ruku a táhla jí za sebou.

„Paní…“

„Nic to není, Eveno, uvidíš,“ utěšovala jsem ji i sebe.

Pootevřela jsem dveře a nahlédla dovnitř. Nikde se nic nehýbalo až na zlatý pohár na podlaze, který dosud opisoval kruh. Pozorně jsem obhlížela komnatu, až jsem se pohledem zasekla na těžkém závěsu, zpod kterého vykukovaly dvě bosé nohy. Špinavé nohy. Uchopila jsem svícen a vstoupila dovnitř.

„Mám v ruce meč a zapíchnu tě, tak koukej okamžitě vylézt!“ zvolala jsem roztřeseným hlasem.

Chvíli se nic nedělo, pak se závěs nepatrně pohnul a přede mnou se objevila hubená drobná postava mladé dívky v otrhaných hadrech. Evena za mým ramenem přidušeně vykřikla a já uskočila.

„Co tu děláš?“ vyjekla jsem a natáhla ruku se svícnem, abych si na zlodějku posvítila. „Tys chtěla něco ukrást, že ano?“

Dívka okamžitě padla na kolena a začala vzlykat. S nechutí jsem sledovala její špinavé vlasy, jak se dotýkají podlahy.

„Moc se omlouvám, já… já… já…“

„Co ty?“ vyštěkla jsem strachy i netrpělivostí.

„Já hledala něco k jídlu…“

„Tady?“ přerušila jsem ji a přemýšlela, jak se takový otrhanec mohl dostat do paláce a hlavně do mých komnat. Jak dlouho tu byla a co všechno slyšela? „Jak ses sem dostala?“

„Oknem.“ Dívka se mírně narovnala a ukázala na přivřenou okenici.

Přešla jsem k oknu a krátce vyhlédla ven. Přestože byla už dávno tma, věděla jsem, že mé okno bylo příliš vysoko. Vždyť se mohla zabít! Nikdy by mě nenapadlo lézt tak vysoko jen kvůli jídlu.

„Má paní,“ tahala mě Evena za rukáv. „Zavoláme stráže. Určitě je nebezpečná…“

Setřásla jsem ruku služky a přistoupila blíž k žebračce. Nemohla jsem si pomoct, ale něco na ní mi přišlo zvláštního a znepokojivého. Za jiných okolností bych okamžitě uposlechla Eveninu radu a zavolala stráž, ať zlodějku odvedou a useknout alespoň jednu její nenechavou ruku. Jenomže jsem se od ní nedokázala odvrátit. Ta umouněná tvář mi byla známá, přesto jsem věděla, že nikoho takového jsem zblízka nikdy neviděla.

„Prosim,“ škytla žebračka a přenesla svůj pohled na Evenu. „Nevolejte stráže. Já měla jen hlad. Už několik dní sem nejedla. Já vás nechtěla okrást, krásná pani. Prosim, buďte milosrdná.“

Přistoupila jsem až k ní a do nosu mě udeřil ten nejodpornější zápach, jaký jsem kdy ucítila. Nakrčila jsem nos, ale neodstoupila. Nemohla jsem.

„Já a milosrdná?“ ušklíbla jsem se a začala ji obcházet. Milosrdenství byla slabost. „Ty asi nevíš, kdo jsem a do čí komnaty ses vloupala, že?“ Dívka povinně zavrtěla hlavou. Narovnala jsem se a šlehla po žebračce pohledem. „Jsem princezna Arvé Roznherta. Jsem tvá budoucí vládkyně,“ sdělila jsem jí a následně sledovala strach v jejích očích. „V mých žilách koluje krev Saftese Barbaba, který jako první dobyl Kormanské království. Jsem vyvolená!“

Zlodějka sebou znovu plácla na zem ve snaze poklonit se mi a možná líbat zem, po které chodím, protože to přesně byl její úděl. Jen tak tak se mi podařilo uskočit před její špinavou rukou.

„Moje pani, omlouvám se. Nechtěla sem vás okrást. Vaše krása mi měla napovědět…“

„To měla,“ souhlasila jsem. O mé kráse zpívali pěvci a básníci skládali básně. O mých zlatých vlasech snil každý muž v království, a tahle žebrota si jich ani pořádně nevšimla. Kdežto já z ní nemohla spustit oči. „Eveno?“ zavolala jsem nakonec na svou služku, která po krátkém zaváhání ke mně popošla. „Nepřipadá ti na té žebračce něco zvláštního? Nemůžu na to přijít…“

Evena si ode mě vzala svícen a přiblížila ho ke tváři toho špinavého stvoření u našich nohou. Když jí problesklo poznání, prudce se narovnala a málem zakopla.

„Ten pohled…“ zašeptala.

„Co je s jejím pohledem?“ nechápala jsem.

„No…“ zaváhala. „Možná, kdybychom ji umyly…“

„Ty ji chceš vymáchat v mojí vaně?“ zděsila jsem se a otřásla se, když Evena přikývla. Nicméně jsem po chvíli přeci jenom nad jejím nápadem zauvažovala. Ta špína mi byla povědomá a já věděla, že neusnu, pokud nezjistím, kým je a kde jsem ji už viděla.

Nemohla to být šlechtična na útěku? přemýšlela jsem v duchu. Jedna z těch, kteří se museli ukrývat po nějakém neúspěšném pokusu o svrhnutí mého rodu? Každé dítě i stařec byli pronásledováni mým strýcem a vévodou, aby vymýtili jakýkoliv odpor proti mé budoucí vládě. Proč by ale chodila do paláce, když právě tady jí hrozilo největší nebezpečí?

„Kdo jsi?“ udeřila jsem na nebožačku tak ostře, až sebou znovu plácla na zem. „Řekni mi své jméno!“

„Sem M… M… Morla,“ vykoktala.

„A dál?“ útočila jsem v předklonu a držela si noční košili u těla.

„Je… je… jenom Morla. Jiný méno nemám.“

S nepříjemným pocitem kdesi hluboko ve mně jsem jí hleděla zblízka do očí a vnímala zápach, který kolem sebe šířila.

„Má paní,“ zarazila mě Evera. „Takhle jsem to nemyslela. Abyste to pochopila, musíme ji umýt.“

A tak jsem svolila. Žebračka se bez odporu nechala svléknout. Jakmile Evena vzala do ruky kartáč a ukázalo na káď, děvče se roztřáslo zimou i strachem, jako by vodu vidělo poprvé v životě. Věděla jsem jistojistě, že do téhle vany už nikdy nevlezu. S odporem jsem sledovala, jak se voda barví dohněda a jak ze žebračky odpadává zaschlá špína. Kňučela, když jí Evena opakovaně ponořovala hlavu pod vodu, a křečovitě se držela okrajů kádě z obavy, že se utopí. Když bylo dílo dokonáno a žebračka na sobě měla jednu z mých košil, Evena nás obě zavedla k velkému zrcadlu. V tu chvíli jsem pochopila, co má služebná viděla.

Vlasy žebračky byly o dost kratší a rozhodně ne tak husté. A už vůbec ne tak zlaté a lesklé, přesto jsem si nemohla nepovšimnout výrazné podoby v obličeji.

„Má paní,“ hlesla Evena a očima těkala mezi mnou a žebračkou. „Ona je jako vy.“

„Sem Morla,“ upozornila ji dívka. I v její tváři se mísil úžas se zděšením.

Uchopila jsem ji za ramena a prudce ji k sobě obrátila. „Kdo jsi?“

Žebračka se mi snažila vyškubnout, ale narazila zády na Evenu. „Morla! Už sem vám to řekla!“ bránila se dotčeně.

„Kdo jsou tvoji rodiče! Mluv!“ Náhle mě ovládl strach a ji udeřila do tváře. Tohle přece nemohla být náhoda! Jak to, že po tomhle světě chodila další dívka, která měla stejnou tvář?

„Nevim!“ házela hlavou ze strany na stranu. „Nikdy sem je neviděla. Přišla sem do Askéru z Vysoký skály!“

Vysoká skála bylo jedno z měst na severu Kormanského království. Sever byl skalnatý, neúrodný. Půda tam byla příliš tvrdá na to, aby na ní něco vyrostlo. Otec mi kdysi vypravoval o všech větších městech v království i o tom, co se kde pěstuje a které části mojí země jsou nejúrodnější. O ty se také nejvíc sváděly bitvy s okolními královstvími. Na severu byl klid. O toto území nikdo nebojoval. Lidé tam jen přežívali. Nebyla první, která odešla, aby našla lepší život, ale podle jejího vzhledu jsem usoudila, že si možná přihoršila. Hlavní město slibovalo naději, ale jen pro ty silné. A tou tahle ubožačka rozhodně nebyla.

„Jako dítě sem žila v sirotčinci,“ pokračovala.

„A kolik ti je let?“

„To nevim,“ krčila bezradně rameny.

Byla jsem zmatená. Byla jsem jedinou dcerou, kterou na svět má matka královna přivedla. Byla jsem jediným dítětem. Kdyby bylo více dětí, otec by to uvítal. Byl by vděčný i za další dceru, přestože celý život toužil po chlapci. Tohle musela být náhoda.

„Má paní,“ oslovila mě Evena potichu. „Co s ní uděláme?“

Ubožačka mi opět padla k nohám a silně je objala. „Prosim, pani, netrestejte mě. Já to nikomu neřeknu. Slibuju. Moc prosim, ušetřete můj život.“

Zadívala jsem se na Evenu a přemýšlela. Nebylo by dobré, kdyby se o této podobě někdo dověděl, a nebyla by ani dobré se s někým, třeba se strýcem, poradit. Ubožačka by nedožila dalšího večera a já bych její podoby nemohla využít. V hlavě se mi totiž začal rodit plán. Věděla jsem, jak Eveně dokážu, že to, co se mi snažila v posledních několika měsících vnutit, byl jen omyl. Já byla svým lidem milovaná. Vše, co mi strýc radil, a vše, co jsem dělala, bylo správné. Ale zatím…

„Dáme jí najíst,“ rozhodla jsem.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna a žebračka I.: