Necessary evil 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Knihovna, záhada a další divný sen... Prosím o ´komentáře. Stačí smajlík!

20.03.2014 (17:00) • Safira • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1268×

Niké:

Malá dívenka vyhlíží z okna a netrpělivě hledá očima svého otce. Nemůže ho najít a tak se zoufale otáčí na maminku. Ta jen znepokojeně zavrtí hlavou. Holčička se smutně otáčí zpět k oknu. Až do jara žila poklidně se svým bratrem ve srubu stojícím na kraji malé vesničky, ve které se narodila. Ve které se narodili i její bratr a sestra, matka a otec… Náhle zaslechne vyděšené zaječení. Přišel, problesklo jí hlavou. Běží k matce a chytá se jí za ruku. Má veliký strach a něco jí napovídá, že tohle je špatně. Nemají být v domě, měli se schovat někde jinde… Ale je pozdě. Všude zavládá chaos, domy se utápějí v plamenech, které někdo neopatrně vyvolal. Hloupé na tom je, že se je nikdo nepokouší uhasit. Ale není na to čas. Všichni jsou zděšeni, všichni se snaží zachránit sebe a svou rodinu. Avšak přes všechen ten zmatek, přes hluk a vřavu, která nastala, slyší holčička zděšené zalapání po dechu. Ani ji nenapadlo, že obyčejný člověk by nic neslyšel. Má strach, má veliký strach o dívku s modrýma očima a o chlapce, který jí drží za ruku. Jsou to sourozenci. Její sourozenci.

„Katherin, Cale!” křičí a rozbíhá se k nim. Žádný z nich ji chvilku nevnímá, ale pak si s hrůzou uvědomují, kterým že směrem se to vydala, jakou rychlostí. Náhle na ni něco zaútočilo. Obrovský černý vlk. Jejich sestřička bude ztracená, pokud…

Chlapec skáče do cesty zvířeti, které se na jeho setru vrhlo. Poskytuje tak malý náskok svému dvojčeti a mladší sestře. Vlk s ním chviličku zápasí, ale zakrátko je po Calovi. Pak se vydává za utíkajícími dívkami. Starší z nich zahýbá za roh a tiskne se i s malou ke zdi. Vlk jde jejich směrem. Starší dívka tiše sestře šeptá:

„Buď zticha a nehýbej se.”

A pak se rozbíhá opačným směrem od dívenky. Vlk běží za ní. Za chvilku slyší maličká dívčí výkřik. Zamrká a je v šoku, protože pochopila, co se stalo, proč se sestra nevrátí. Rozhlíží se a běží se schovat. Tuší, že nebezpečí pominulo. A v tichém, tmavém koutku se rozpláče žalem a zakrývá si obličej dlaněmi. Pak ji něco zaštípá na kůži. Překvapeně do dlaně pohlédne. Přes ni se táhnou tři hluboké rýhy. Dívka zalapala po dechu.

Pak omdlela.

Loki:

Palácem se rozlehl výkřik a stěnami vibroval. Okamžitě jsem trhnul hlavou po směru, odkud se ozval. A najednou mi to došlo. To ta dívka, Niké… Má, co chtěla. Tak bojuj, děvče, bojuj! pomyslel jsem si škodolibě. Přesto se něco ve mně pralo s touhou vyskočit z trůnu a běžet tam, hmátnout po ní a vytáhnout ji odtamtud. Potřásl jsem hlavou a říkal si:

Je to jenom pocit. Chvilková slabost pro hezkou tvářičku. Chtěla tě zabít, tak ji nelituj!

Přesto jsem vstal a šel do knihovny. Veškeré vědění Asgardu obsáhnuté na jednom místě. Cesta trvala jen krátkou dobu, přestože palác byl obrovský. A zlatý. A úchvatný. A byl můj. Chtěl jsem pokračovat v cestě a dál obdivovat svou zatím dokonalou a bezchybnou vládu nad Asgardem, přičemž se mi podařilo zadržet velice zajímavou dívku a ani jednou neškobrtnout o svůj plášť, ale byl jsem neurvale vyrušen. Nastala chvíle napětí - někdo přede mnou stanul. V hlavě jsem zasténal. Co tenhle tady dělá?

Tenhle se ve skutečnosti nejmenoval tenhle, nýbrž Heimdall. V duchu jsem si říkal, že neexistuje nikdo, kdo by mě dokázal porazit, ale tenhle ten tady (a už je to tu zas) by to dokázal. Možná. S trochou lstivosti, obratnosti a důmyslnosti. A se smyslem pro logiku. A s pořádnou dávkou štěstí. Jo jo, jsem zkrátka neporazitelný! pochválil jsem se a pousmál se, samozřejmě jenom v hlavě. Tenhle ten tady se na mě krátce zadíval a potom promluvil:

„Můj králi, Thor se rozhodnul vydat se zpět na Asgard.”

„Proč, zapomněl si tu snad něco?” zeptal jsem se a na chvilku jsem zněl jako Loki. Heimdall se na mě podezíravě zahleděl. Rychle jsem smazal ze své tváře zvědavost a nasadil typický Odinův výraz Jsem-král-Asgardu-všichni-mě-uctívejte-a-dejte-mi-pokoj.

„Ne, můj králi. Chtěl by si s vámi znovu promluvit. Ve věci nejvyšší důležitosti,” řekl.

„Dobrá. Děkuji, že jsi mě na to upozornil.”

Díval jsem se za ním, jak odchází, a pak jsem obezřetně, tiše vstoupil do knihovny. Započal jsem hledání, které bude jistě dlouhé a náročné. S obrovskou rozlohou místnosti se zkrátka budu muset vypořádat sám. Nikdo nesmí vědět, co hledám a hlavně ne z jakého důvodu!

Hledání trvalo kratičkou dobu, a i když mě to potěšilo, zakrátko jsem byl oproti tomu naštvaný. Proč se ta kniha, kterou jsem hledal a nutně potřeboval neporušenou, nejlépe neprožranou moly a “neopravenou" šotky, proč se, u všech všudy, sakra, válí na zemi, otevřená asi tak v půlce?! Netušil jsem, ale rychle jsem ji země sebral a začal v ní listovat. Musel jsem to najít… Napadlo mě se podívat, jestli snad nemá cosi jako rejstřík. Kupodivu (a nad tou skutečností mi div nevypadly oči z důlků), měla rejstřík. Když jsem v něm našel to, co jsem hledal, začal jsem listovat stránku v tlusté knize. V místě, kde byla předtím rozevřená, byl malinko ohnutý pravý roh. Chtěl jsem ho narovnat, když v tom mi to došlo. Ten roh skrýval číslo stránky. A ta strana, zrovna ta konkrétní strana byla označená číslem 652. Kniha byla otevřená na straně, kterou jsem hledal…

Otázka zněla: Proč?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Safira, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction