Města Prastarých - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Adía potkává velitele...

19.08.2019 (10:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 920×

Dvě věci mi pomohly, abych se odhodlala k akci.

Rozhodla jsem se nestát sexuální otrokyní. Ne, že bych měla možnost svobodné volby, nicméně i tak jsem se rozhodla takhle neskončit. Včerejší krutost mého pána mnou otřásla. Po utnutí Demetriho hlavy mě donutil uklízet krvavě zašpiněnou podlahu a přitom hledět na Demetriho mrtvé tělo. Vybíjel si svou zlost především za to, co se stalo, ale také kvůli tomu, že Calix se úspěšně ztratil mezi ulicemi Nimisu a nebyl nikde k nalezení. Tahle eskapáda mi pomohla se rozhodnout uprchnout. V té době jsem neměla přesnou představu, jak to provedu. Neměla jsem moc dobré vyhlídky ohledně přežití tam venku za hradbami.

Když mě vzal můj pán s sebou ven, byla jsem překvapená. Nejspíš mě chtěl mít na očích a kontrolovat mě, abych zase něco nevyvedla.

Nevím, jestli tomu náhoda chtěla, abych se dostala sem. No, nicméně jsem tu stála. Asi tři metry ode mě se nacházel velitel oné zvláštní skupiny vojáků. Byli jsme v hostinci U Zlatého lva, stranou v nějaké místnosti, abychom měli soukromí. Můj pán něco řešil s velitelem skupiny, ale o čem se bavili, to jsem moc nevnímala. Stála jsem u dveří místnosti a vedle mě stál jeden z jejich vojáků.

Polila mě vlna vzrušení nad šancí, která se mi naskytla. Situace byla taková - měla jsem znalosti, které vedly k dopadení vraha jejich druha, a oni měli možnosti, zkušenosti a volný pohyb po městě. Byla jsem rozhodnuta nabídnout výměnný obchod. Mé informace za to, že mě odsud dostanou, co nejdál to půjde.

Mrkla jsem okem na vojáka stojícího vedle mě. Sledoval mě s mírným úsměvem. Netušila jsem, co mu přišlo tak zábavný, ale věděla jsem, že ho smích přejde, až mu ukážu tu minci. Vylovila jsem minci z rukávu a zhluboka se nadechla. Vzala jsem ji do prstů a významným pohledem vojáka pobídla, aby se mi podíval na ruce. Jeho úsměv se vytratil. Strnul, ale zachoval klid. Podíval se mi do obličeje a já si přiložila prst na rty, aby mlčel. Jeho postoj se vrátil do předcházejícího módu, kdy se lehce usmíval a ledabyle jen tak vedle mě stál. Úplně popřel svou reakci na tu minci, ale určitě mu docvaklo, co tím chci říct.

Můj pán se najednou zvedl a pokynul veliteli hlavou. „Zboží pošlu po svém věrném sluhovi." Zboží? Asi jsem měla dávat pozor. Většinou jsem byla více vnímavá.

„Pošli tuhle holku," mávl ke mně velitel rukou, „budu vědět, že je od tebe."

Zadržela jsem dech a čekala, co na to řekne. Řekni ano… Pán na mě upřel zrak a povytáhl obočí. „Ji?"

„Ano, budu vědět, že je od tebe. Nebo ty jí nevěříš? Myslel jsem, že ti vaši otroci jsou vám neochvějně oddaní," pronesl sarkasticky. Velitel na mě upřel svůj zrak. Zdálo se mi, že se mi snaží něco říct.

Pán přimhouřil oči, jako by zvažoval, zda se na něj utrhnout za jeho drzost, ale rozhodně byl v nevýhodě. Nedovolil si proti takovému člověku. Pokud byla jenom špetka pravdy na tom, jací jsou to dobří bojovníci, tak neměl nejmenší šanci. Nakonec se nuceně usmál. „Dobře tedy, pošlu ji. Děkuji za tvé služby, veliteli."

Velitel kývl hlavou a obešel mého pána. Když procházel kolem mě, tvářil se vážně a naléhavě, jako by chtěl čapnout a dostat ze mě všechny informace. Což jsem nechápala, nemohl vědět, co jsem jeho vojákovi ukázala. Jeho pohled mi proto nedával žádný smysl, ale nehodlala jsem to řešit. Voják stojící vedle mě kolem prošel taky a přitom si pískal.

Divná sebranka.

„Dělalas na něj oči?" Můj pán mě najednou přirazil ke zdi. „Proč si řekl o tebe, hm?"

Snažila jsem se tvářit zmateně. „Ne, pane, já nevím, proč…“

„Zmrvíš to a nic tě nezachrání. Rozumíš?"

Přikývla jsem, že rozumím. Pak mě pustil a vydal se pryč. Rychle jsem ho následovala a v duchu jsem se radovala nad malou výhrou. Doufala jsem, že tato výhra povede k mnohem větší výhře a já odsud uprchnu.

Venku pršelo, to bylo oproti předchozím dnům příjemnou změnou. Vzduch se pročistil, takže se lépe dýchalo. Zbytek dne jsem opět pracovala všude po domě. Všude bylo poněkud pusto. Obyčejně tu bylo i několik stráží, ale ty byly venku a hledaly Calixe. Netušila jsem, jak jim utekl, ani kde se skrýval, ale čím dýl byl pryč, tím víc byl pán naštvaný. Nemohl uvěřit tomu, že Calix je tak schopný se skrývat. Proto nás měl pod dohledem. Podezříval nás, že mu pomáháme, ačkoliv to nebylo možné.

Už bylo pozdní odpoledne, když mě odchytla Carissa, že potřebuje zeleninu z trhu. Dala mi několik drachem a vyslala mě ven. Můj pán to věděl, protože mě sledoval, jak vybíhám z domu. Bylo divné, že pustil zrovna mě, ale nezabývala jsem se tím.

Pozdní odpoledne na trhu bylo již znát. Stánků tu bylo ještě dost, ale nebylo tu tolik lidí jako před obědem. Bylo tu liduprázdno. Nebyl problém rychle nakoupit zeleninu a vypadnout z trhu pryč. Při cestě do domu jsem to vzala delší cestou, protože se mi ještě nechtělo zpět.

Až když jsem stanula před chrámem Poseidona, jsem si uvědomila, kam mě moje mysl zavedla. Po rudé skvrně od krve tu nebylo ani památky. Služebníci v chrámu to nejspíš vydrhli dočista.

Nikdo tu nebyl, tak jsem si troufla jít k místu, kde zemřel, aniž bych vypadala nápadně a podezřele. Přejela jsem prsty po místě, kde bylo jeho tělo. „Omlouvám se," slyšela jsem se říkat. „Omlouvám se, že jsem čekala tak dlouho, než jsem kontaktovala tvého velitele. Ale musím tě upozornit, že sis vybral špatně. Jsem otrok. Jako otrok musím být opatrná na to, co říkám nebo co dělám. Tím, že jsem ti slíbila, co jsem slíbila, jsem se vystavila nebezpečí. Kdyby mě tu někdo zahlídl, jak s tebou mluvím." Uchechtla jsem se. Připadala jsem si jako blázen. Zvedla jsem se a zavrtěla hlavou. „Pravděpodobně bych byla mrtvá ihned. Ale ne od tvých vrahů, ale od svého pána. Nicméně… moje slovo platí, i přes současný stav. Půjdu za tvým velitelem." Odkašlala jsem si a rozhlédla se kolem. „Jen doufám, že je to čestný muž a ne řezník, jak ho mnozí označují. Odpočívej v pokoji, pane."

Uklonila jsem se a utíkala skrz uličky zpět do domu pána. Nejraději bych utekla pryč hned, ale věděla jsem, že bych se do dalšího města nedostala živá. Musela jsem být trpělivá.

S tou myšlenkou jsem vstoupila do uličky, která byla zkratkou k domu mého pána. Když vtom mě někdo zatáhl stranou do slepé uličky. Srdce mi vyskočilo do krku a mysl začala produkovat všemožné děsivé scénáře. Přes zloděje po vraha. Najednou jsem byla přitisknutá ke zdi domu a na sobě měla přitisknuté tělo. Tělo muže. Dost pevně mě držel, takže jsem neměla žádnou šanci se dostat z toho sevření. Až když jsem zvedla hlavu, jsem toho dotyčného poznala.

Velitel toho mrtvého vojáka. Kruci. Mohl mě vidět před chrámem? A slyšet mě? Zatajila jsem dech, když chytil mou tvář do dlaně a držel mě pevně, abych se nevykroutila z jeho pohledu. „Takže mi říkají řezník? To je hezké."

A kruci. Poslouchal mě. Polkla jsem. „Někteří se k tomuto označení uchylují. Těžko říct, proč to tak je."

Velitel na mě chvíli v šoku zíral, než se rozesmál. „Kousavá. To se mi líbí." A jeje, možná bych měla držet jazyk za zuby.

Po obou mých stranách jsem viděla další dva vojáky. Jeden z nich byl ten, kterému jsem ukázala tu minci. Toho dalšího jsem znala pouze z dálky.

Najednou jsem na svém pase ucítila jeho ruku. „Co to děláte?" Chtěla jsem ho nakopnout, ale pohotově můj pokus vykryl.

„Chci tu minci," vycenil na mě zuby.

Zamračila jsem se na něj. „Stačilo říct."

Vyslal ke mně obří úsměv. „To už by nebyla taková sranda." Párkrát jsem zamrkala, abych se vymanila z jeho hypnotizujícího pohledu. Pak mi došlo, co řekl. Vojáci se přidušeně zasmáli.

Přimhouřila jsem nakvašeně oči, ale nutkání mu plivnout do tváře jsem odolala. Raději jsem zajela rukou do podšívky rukávu, kde jsem měla schovanou minci. Div mi ji nevyrve z ruky. Chvíli si ji prohlíží. V jeho pohledu spatřím mnoho pocitů - zoufalství, štěstí, smutek a vztek. Bylo mi jasné, že toto byl jeho přítel. A byl zabit.

Pozornost obrátí opět na mě. „Co se stalo?"

Odkašlu si. Cítím se trochu nepříjemně, jak je na mě přitisknutý. Snažím se to nevnímat. „Nejspíš to začalo hádkou mezi vaším vojákem a dalšími dvěma. Váš přítel nakonec rezignoval a chtěl odejít, ale jeden z vojáků vytáhl nůž a vrazil ho vašemu příteli do zad. Všechno se stalo hrozně rychle. Oni utekli a já běžela k němu, ale nemohla jsem mu pomoci. Než umřel, slíbila jsem mu, že vás kontaktuju a řeknu vám, co se stalo a kdo ho zabil."

„Kdo ho zabil?" Jeho stisk na tváři byl najednou naléhavější.

„Ty mi věříš?" Vážně to je tak snadný? Ta mince má takovou moc, že mi uvěří vše, co řeknu?

Jeho obočí se stáhne. „Ano, věřím. Kdo ho zabil?"

„Proč?" Nechápu to.

„Protože kdyby to sám nechtěl, tak by nikdy nedovolil ti získat tu minci. Proto vím, že mluvíš pravdu. A teď mi řekni, kdo ho zabil."

Už to nešlo dál zdržovat. Jde se vyjednávat.

„Řeknu vám to. Pod jednou podmínkou."

Jeho ruka se velmi rychle přesunula z mé tváře na můj krk a stiskla ho. „Snažíš se mě vydírat," zasyčel vztekle.

„Ne," zašeptala jsem. „Vyjednávat."

Vycení na mě zuby. „Takhle tomu říkáš."

„Zní to lépe než vydírání," procedím skrz zuby. Krk mi začínal tuhnout. „Když mě zabiješ, nic se nedozvíš." Jeho ruka mě okamžitě pustí, jako bych byla horká brambora.

Vztekle na mě hleděl. Všimla jsem si, že ti vojáci se uculují. Nevěděla jsem, co jim přijde tak vtipného.

„Co chceš?" pronesl hrubě.

Polkla jsem. „Řeknu ti, kdo zabil tvého přítele, když mě dostaneš pryč z tohoto města. Od mého pána."

Hledí na mě. Viděla jsem, jak usilovně přemýšlí a rozmýšlí se, co mi na to říct. Chci se podívat na ostatní vojáky, abych zjistila, co si o mém návrhu myslí, ale nedovolil mi to. Pořád mě drží pohledem. Skoro jsem se v jeho pohledu ztratila. Nevím, jestli si to uvědomoval, ale celou tu dobu, co mi koukal do očí, mě hladil palcem ruky po mé čelisti. A bohové, mně to bylo příjemné.

„Dobře." Trhla jsem před jeho hlasem, jak mě vytrhnul z toho uhranutí. „Dostanu tě z tohoto města. Eskortuju tě do jednoho vzdáleného města. Ale nejdřív mi řekneš, kdo zabil mého přítele."

„Ne to…“

„Nejdřív mi řekneš, kdo ho zabil. Nebudu tě eskortovat do města na druhé straně Řecka, jenom proto, abys mi tam řekla jména vrahů, a potom se zase vracel zpět, abych je mohl zabít."

Mělo to svou logiku, ale jakou jsem měla jistotu, že mě odsud opravdu dostane, až mu řeknu ty jména? „Mám ti věřit, že mi pomůžeš i potom, co pomůžu já tobě? Pokud ti to řeknu hned, nebudeš mít motivaci mi pomoci."

„Snažíš se mě obvinit ze lži?" Zase byl rozčílený. „Chceš říct, že nedodržím své slovo? Že nejsem čestný?"

Zhluboka jsem se nadechla, abych se obrnila před jeho hněvem. „Neber to zle, ale budu mít pouze tvé slovo, že mi pomůžeš. Můžeš mě považovat za drzou a hloupou, ale já jsem pouze ostražitá. Mluví ze mě zkušenost, že sliby nemají žádnou moc."

Velitel kývl hlavou a pak se pousmál. „Je mi líto, že máš takovou zkušenost, ale mýlíš se. Sliby mají obrovskou moc. Zničí tě, pokud je nedodržíš. Já své sliby vždycky dodržím. A dodržím i tento."

Bylo hezké poslouchat, že pro někoho slib ještě něco znamená. Opravdu jsem mu mohla věřit? Já mu vážně věřila, a buď mě to dovede ke zkáze, nebo ke spáse.

„Dobře," slyšela jsem se říkat. „Řeknu vám to, ale teď se už musím vrátit."

Nepustil mě, i když jsem chtěla proklouznout. „Řekni mi to teď."

Zavrtěla jsem hlavou. „Zítra. Přinesu vám zboží, ne?"

Mračil se. Pravděpodobně mě nechtěl pustit z očí ani na minutu, ale já se musela vrátit. Už teď budu mít problém, že jsem přišla pozdě. Nakonec mě velmi neochotně pustí.

Ustoupila jsem od něho, ale pořád ho sledovala. „Tak tedy zítra, můj pane." Uklonila jsem se mu, otočila jsem se a utíkala pryč. Cestou jsem na svých zádech stále cítila jeho pohled a přemýšlela, jak to vlastně všechno dopadne.

Dnešní den mi přinesl alespoň malou útěchu, malou naději, že moje budoucnost jednou bude světlá.

Tak jste se dostali na konec této kapitoly. Omlouvám se, že přidávám po dlouhé době, ale můj notebook bohužel skončil v opravě a je v ní již tři měsíce, takže jsem nemohla přidávat. Nakonec jsem jeden funkční notebook přece jen našla a mohla přidat tuto kapitolu.

Moc děkuju za přečtení a za zanechání nějaké pochvaly (:D), kritiky, či připomínky.

Mějte se,

Denisa

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction