OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovkyně - 4. kapitola

23.10.2016 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1386×

Zuby mi trnuly potřebou se napít, záda jsem měla v jednom ohni a ani po čtyřiadvaceti hodinách jsem se nehojila. Byla jsem téměř na pokraji svých sil, přesto jsem odstrkovala Butchovo zápěstí, které mi strkal k ústům, i když moje vnitřnosti se kroutily hladem.

„Musíš se napít, Taro,“ domlouval mi snad po sté a hladil mi přitom vlasy, které se mi potem lepily k tváři.

„Nechci krev, to raději zemřu,“ zasýpala jsem z posledních sil.

„Moc tě prosím, dovol mi, abych ti pomohl,“ šeptal konejšivě a hlas se mu třásl.

Byl stále otřesený z toho, co mi můj otec udělal, věděla jsem to. I když se ze mě snažil vysát magii, něco zbylo a já byla schopná přečíst paniku v Butchově hlavě. Trápilo ho, že mi nemohl pomoct, a stejně tak ho trápilo, že jsem odmítala jeho krev.

Bratrstvo stálo kolem mé postele jako černí bohové pomsty, jejich obrovská těla se tyčila jako nesmrtelná stráž a já v jejich očích viděla lítost. Litovali mě. Král si byl vědom, že jsem zaplatila vlastní krví, abych poskytla jeho muži čas se rozloučit s láskou svého života. Rhage to tak ale neviděl. Nemohl se přenést přes to, že ztratil svou shellan, a ani má vlastní daň nezmírnila jeho utrpení.

Žaludek se mi sevřel v křeči a já zasténala. Schoulila jsem se do klubíčka, abych ten hlad přemohla, ale pohlcoval mě jako choroba. Prostupoval každou buňkou mého těla, hlásil se s neutuchající vervou a každou minutou se to horšilo.

„Butchi,“ zasténala jsem.

Můj přítel se nade mnou sklonil, ucho přiblížil k mým popraskaným rtům, aby slyšel to, co jsem mu chtěla říct. Zašeptala jsem svou prosbu, ale pravděpodobně nebyla dost hlasitá, protože upír zavrtěl hlavou s lítostivým výrazem nepochopení.

„Dej mi čas, prosím tě,“ šeptala jsem. „Dej mi čas do západu slunce, já tohle vybojuju i bez krve. Nenuť mě k tomu, dokud mám ještě dost sil bojovat.“

Butch sklonil hlavu a otočil se ke svému králi. Wrath stál nehybně, zamyšleně hladil po hlavě svého psa a zrak upíral kamsi do dálky.

„Ať se ti to líbí, nebo ne, jsi od téhle chvíle příslušnicí mé rasy a já jsem tvým králem. Je mou povinností se o tebe postarat a tvou mě uposlechnout. A mým rozkazem je, aby ses napila!“

Jako by odpálil bombu. Vzduch v místnosti zapraskal a já se s bolestivým sykotem soukala z postele. Odstrčila jsem Butche, když mi nabízel rámě k podpoře, a postavila se na vratké nohy sama. Třásla jsem se po celém těle, ale statečně jsem se držela vzpřímeně. Oči mi metaly blesky, zlostně jsem vrčela, což jsem nenáviděla, a upírala zrak na slepého krále.

„Já nepřijímám ničí rozkazy! Nejsi mým králem o nic víc než člověk, který mě dostal do téhle pozice!“ syčela jsem vztekle a snažila se při tom vypadat hrdě.

Bratrstvo se výhružně napřímilo, ale já si toho nevšímala. Zaťala jsem pěsti a i přes palčivou bolest v zádech bych se rvala do posledního dechu. Dívala jsem se na Wratha s výzvou v očích a čekala, kdy dá povel k útoku.

„Jsi na pokraji sil, Lovkyně,“ vysmíval se mi. „Cítím to z tebe. Tu zoufalou snahu zůstat stát, bolest, kterou cítíš při každém nádechu, i zlobu v tvé krvi.“

„Mám dost sil!“

„Ne, nemáš,“ odporoval mi klidně. „A přes to všechno tady stojíš, hádáš se s mužem, který rozhodne o tvém osudu, a bojuješ jako lvice o právo vlastní volby. Dám ti nabídku, Lovkyně, a ty mi odpovíš ano, protože ti dám to, po čem toužíš.“

Pozorně jsem naklonila hlavu na stranu a klesla na lůžko za mnou, abych se neztrapnila tím, že bych přímo před vládcem upírů omdlela.

„Budeš bojovat za mě a můj… Náš rod… Každou noc staneš v řadách Bratrstva, pomůžeš mi s mojí vlastní válkou a dočkáš se tak pomsty. Protože Stvořitel mi dal nevědomky do rukou svoji nejmocnější zbraň. V slepé touze tě potrestat se vzdal smrtelně nebezpečného bojovníka a já ho chci do svých řad.“

Přivřela jsem oči a musela uznat, že král upírů má všech pět pohromadě. Místo aby mě zabil, rozhodl se vyhrát válku, kterou můj otec otevřel. A to svým vlastním způsobem. Ponížit ho tím nejhorším způsobem, totiž naprosto zničit jeho vůli. Otec chtěl, aby se ze mě stal psanec, vyděděnec, nikam nepatřící jedinec. A namísto toho jsem dostala šanci stát se jedním z králových lidí.

„Přijímám,“ kývla jsem rázně hlavou.

Bratrstvo, dokonce i sám Wrath překvapeně zamrkali. Nikdo zřejmě netušil, že se podvolím tak snadno. Já ale sledovala vlastní cíle, měla jsem vlastní plán, jak tohle celé skončím. Stvořitel zaplatí za to, co udělal, tím nejhorším způsobem. On mi vzal magii, která pro mě byla vším, je na čase, abych mu oplatila stejnou mincí a sebrala mu něco, pro co dýchá.  

Zaťala jsem zuby při vzpomínce na palčivou bolest, která mnou prostupovala, když mě nechal klečet ve vlastní krvi, když jsem trpěla fyzicky i duševně. Přinutil mě, abych se před ním sklonila, myslel si, že nade mnou vyhrál. Že se vrátím a budu prosit, aby mě přijal.

Butch mi znovu nabídl zápěstí. Podívala jsem se mu hluboko do očí a odhrnula rty. Věděla jsem, že se mi špičáky prodlužují, vrčela jsem a útroby mi svíral temný hlad. Toužila jsem po tom, co mi mohl nabídnout jenom muž upířího rodu. Prahla jsem po jejich krvi a chtěla jsem všechno, co mi ta životadárná tekutiny nabízela.

Můj instinkt byl rychlejší, než mé vlastní sebeovládání. Prudce jsem uchopila nabízenou ruku a zakousla se do měkké kůže. Do úst mi vytryskl hustý pramen a já zasténala blahem. Ta chuť byla tak božská. Předla jsem jako kočka a nevnímala, že v místnosti panovalo naprosté ticho.

Rozevřela jsem víčka a střetla se s pohledem Butchovy ženy. Vypadala bledě, rty se jí třásly a ruce držela zkřížené na břiše. Bodl mě osten svědomí a okamžitě jsem Butchovo zápěstí odstrčila. Rychlými pohyby jsem si ze rtů stírala poslední zbytky důkazů, že jsem si kdy vzala jeho krev.

„Tohle nemůžu dělat,“ zavrtěla jsem hlavou. „Chci nesvázaného muže, chci krev někoho, kdo mi ji dá dobrovolně.“

Zavřela jsem oči a zavětřila. Vzduch kolem praskal napětím, kůže mi brněla potlačovaným instinktem. Něco bylo špatně, vnímala jsem to, jako by to byla součást mě samotné. Naklonila jsem hlavu ke straně ve snaze něco zaslechnout, a opravdu se mi to podařilo. Uslyšela jsem srdce bijící sotva slyšitelně.

Podkasala jsem si sukni dlouhé bílé košile, která zcela odhalovala má záda, jež se už hojila, a vyběhla na chodbu. Kličkovala jsem mezi bratry rychlostí blesku, bosá chodidla vydávala tlumené zvuky, když jsem utíkala chodbou. Táhlo mě to na její konec, do míst, kde měl Rhage svou novou ložnici.

Neohlížela jsem se, když na mě Butch křičel, abych počkala.

Rozrazila jsem křídla dveří a do nosu mě uhodil pach čerstvé krve. V šeru místnosti jsem uviděla Rhage, jak leží na posteli a všude kolem něj je krev. Kapala mu z pravého předloktí, kde byly hluboké rány.

Jako ve zpomaleném filmu jsem vydechla a doběhla k němu. Klesla jsem na kolena a cítila, jak bílá tkanina pohlcuje kaluže krve a otírá se mi o kůži.

Přiložila jsem vlastní zápěstí k ústům a kousla. Okamžitě jsem ho nabídla Rhageovi, ale ten se bránil. Zmítal hlavou z posledních sil. Sevřela jsem ho, jak nejpevněji jsem uměla, a donutila jsem ho, aby polykal mou krev.

Když otevřel oči a já uviděla modrozelené hloubky jeho duše, věděla jsem, že toho budu litovat. V duhovkách se mu leskla nenávist a jeho silné tělo bylo ztuhlé hrozbou. Vykřikla jsem, když mi špičáky zajel do jemné kůže a surově si bral, co jsem mu nabízela. Trhal mě na kousky zvenku i zevnitř.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovkyně - 4. kapitola: