OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Kruvalská princezna - 9. kapitola

Stále ten den, který není až tak obyčejný. A Is čeká ještě jedno překvapení, jaké? :) Další kapitola, třebaže netuším, zda ji na této stránce někdo vůbec čte, zda se všichni nepřesunuli na můj blog, kde je povídka přeci jen o kousek dál, ale co vím, že. :)

09.10.2013 (12:00) • ElizG • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1054×

Stoupala do kopce, zatímco slunce pozvolna vycházelo a osvětlovalo celou krajinu. Bylo časné ráno a pozemky liduprázdné, kdy si mohla užívat sama jejich krásu a ticho, narušované jen pěním ptáků. Šla pomalu, a tak to trvalo notnou chvíli, než se ocitla na vršku před kamennou cestou vedoucí k hlavní bráně hradu. Ale ještě než se rozhodla po ní jít, rozhlédla se po krajině. Slunce se již téměř vyhouplo nad vzdálené lesy a jezero se postupně barvilo do oranžova, zatímco stromy začaly vrhat první lehké stíny a loď se stala temným ostrůvkem na břehu vody. Neviděla nikoho, kdo by byl stejně jako ona vzhůru. Tušila, že někde u jezera stojí Hermiona, skrytá za stromy a keři. Možná se i někdo z její školy vydal na procházku po palubě, ale ona nikoho nezahlédla. Byla sama, ale nevadilo jí to, ne teď. Samota jí přinášela sladký klid, tak vzácný a výjimečný.

 

Stála tam ještě chvíli, pak se otočila a zamířila k hradu. Prošla okolo dvou kamenných kanců po cestě až k bráně. Byla zavřená, ale stačilo zaklepat na zdobené kovové držadlo, aby se otevřela. Ne dokořán, ale jen tak akorát, aby se Isabel zvládla protáhnout dovnitř. Vstupní síň byla tichá a opuštěná, naprostý kontrast včerejšího večera, kdy tudy procházelo neuvěřitelné množství lidí. Teď tu jen na zdech plápolalo několik pochodní a vysokými okno pronikaly dovnitř první sluneční paprsky.

 

Netušila, kam jít, co dělat. I když tu strávila dětství, teď si tu připadalo jako cizinka. Jako někdo, kdo tu nemá co dělat, někdo, kdo tu nemá domov. Neměla ho tu, možná jen kdysi jako malé dítě, kdy běhala po chodbách a různí profesoři ji vodili do svých hodin, když ji měli hlídat, protože její otec nikdy nechtěl riskovat, že by se jí mohlo něco stát, pokud by nějaký jeho student zvládl zpackat lektvar a způsobit výbuch.

 

Jen tak stála, ale po chvíli se přeci jen rozhodla jít jednou z vedlejších chodeb vedoucí do nitra hradu. I v rušné dny to bylo klidné místo, a teď, když hrad spal, jako by to jen přidalo na jeho tichosti. Dříve aspoň člověk mohl tu a tam zaslechnout ruch z jiných chodeb, či v některých místech i hlas profesora přednášející studentům. Teď nezaslechla ani zašramocení. Občas se i nějaký úsek utápěl ve tmě, kdy ji vedl pouhý instinkt. A tak se jen bezcílně toulala, zatímco venku svítalo a hrad se probouzel. Užívala si té sladké samoty, že ani nevnímala ubíhající čas. Překvapilo ji, když konečně zamířila k rušnější chodbě vedoucí zpátky do síně a ta již byla plná rozespalých studentů.

 

Připojila se k davu, dobře vědoma si zvídavých očí, ale nevnímala je. Tušila, že možná vypadá zvláštně, když se jako kruvalská šampionka toulá chodbami Bradavic, které neznají ani všichni zdejší studenti, ale nevadilo jí to. Prošla vstupní síní, teď již světlou a přívětivou, a pak rovnou do Velké síně. Už z dálky spatřila, že se její spolužáci již dostavili. Přešla přes síň až ke zmijozelskému stolu, rovnou k volnému místu vedle Viktora.

 

„Dobré ráno," pozdravila, dobře si vědoma pohledů, které ji doprovázely celou cestou od dveří. Normální člověk by ranní procházkou pozornost asi nevzbudil, ale jako jediná osoba ženského pohlaví z Kruvalu byla poněkud nepřehlédnutelná.

„Dobré," ujal se slova Viktor, třebaže si nemohla nevšimnout toho, že pár dalších osob se také nadechovalo. Tušila, co by jí řekli, a tak mu za to byla vděčná, že ji alespoň nechal v klidu posadit a nabrat si snídani.

 

„Ráno tě hledal otec," řekl jí po chvilce. Překvapeně vzhlédla. Netušila, proč ji hledal, i když vlastně ano, bylo to poněkud logické. Jenže celá tahle situace, to, že je vlastně v Bradavicích pod dozorem, byla pro ni tak nová, že na některé věci prostě zapomínala.

 

„Nezmínil se o tom, co mi chtěl?" Viktor zavrtěl hlavou. To se dalo čekat, ale zeptat se mohla. Poslední dobou se stalo tolik podivných věcí, že by už uvěřila snad všemu.

Pohlédla k profesorskému stolu, ale místo jejího otce bylo prázdné. Nerada by se dočkala nějakého veřejného představení, a tak rychle dojedla snídani a chvatným krokem opustila síň. Cesta do sklepení jí teď trvala mnohem kratší dobu, než když ji absolvovala s Moodym. Spěšný krok a využití méně známých chodeb udělalo své, a tak jen o několik minut později klepala na dveře.

 

K jejímu překvapení se samy otevřely a ona potichu vklouzla do místnosti. Vypadalo to tu stejně jako tehdy večer, ale dovnitř pronikalo mnohem více světla. Jako by tím celý prostor ztratil na děsu, kdy člověk netuší, zda na něj z temného rohu něco nevyskočí.

 

Rozhlédla se po místnosti, ale svého otce nikde neviděla. Až při druhém prohlížení si povšimla pootevřených dveří vedoucí do učebny. Opatrně nakoukla. Ozvala se skřípavé zavrzaná pantů. Její otec při tom zvuku zvedl hlavu od nějakých pergamenů, které měl vyskládané na katedře. Potichu vklouzla do místnosti celá a nechala za sebou zaklapnout dveře.

 

„Dobré ráno," pozdravil ji a ona mu to oplatila, zatímco přecházela ke katedře. Otevřenými okny, která byla schované kdesi u stropu, proudil do učebny čerstvý vzduch. Ale i tak tu byla stále cítit vůně všemožných bylinek a jiných přísad, které byly pečlivě vyskládané v prosklených skříních, táhnoucí se podél tří stěn místnosti. Většinu prostoru v ní ale zabíraly lavice, a tak celkově působila poněkud stísněným dojmem.

 

„Viktor říkal, že jsi mě hledal." Přitáhla si ke stolu jednu ze židlí a posadila se na ni, čekajíc, až její otec vzhlédne od pergamenu, do kterého něco červeným inkoustem vpisoval.

„To ano, ale už mi to objasňovat nemusíš." Ticho, narušované jen škrábáním brku. Navzdory tomu, co jí říkal, nebyla v jeho hlase ani špetka podráždění, kterou by čekala.

 

„Nemusím?"

„Slečna Grangerová se o to již postarala." Poprvé za celý rozhovor vzhlédl a zadíval se na ni, zatímco ona vnitřně začala panikařit. Celou dobu uvažovala o tom, že by to Hermiona mohla říci Harrymu, ale v životě by ji nenapadlo to, že by to místo toho pověděla jejímu otci.

Čekala, netušíc, co na to odpovědět. Chvíle ticha, kdy si ji prohlížel a ona měla co dělat, aby neuhnula pohledem. Po ani ne minutě, která jí připadala jako věčnost, vstal. Přešel ke skříním a cosi v nich hledal. Za chvilku se otočil zpět a podával jí jakýsi balíček. Nechápavě se na něj podívala, ale přesto si ho od něho vzala.

„Bezesný spánek," vysvětlil jí. Vděčně se na něj usmála. „Jestli chceš, můžeš si ho tady rovnou uvařit." Přikývla a vstala. Židli vrátila zpátky a mezitím přešla k lavici v rohu, která byla poněkud skrytá od ostatních. Začala si připravovat přísady. Většinu z nich nalezla v balíčku, ale některé chyběly. Rychle je ale našla ve skříních, a tak ještě před tím, než zazvonilo, měla vše připravené.

 

„Isabello?" Vzhlédla. Její otec stál jen kousek od ní a upřeně ji pozoroval. „Harrymu se nic nestane. O to se neboj."

Autor: ElizG (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Kruvalská princezna - 9. kapitola:

Jůůůůůů, prosím pokračuj

Mmmm ... Krásny opis rána pokračuje . Takéto lyrické vložky o prírode vskutku zbožňujem . Obdivujem Isabel ako dokáže ignorovať zvedavé pohľady . A ešte viac obdivujem že neuhla Snapeovmu pohľadu . Ale nejak mi nedochádza ako vedel že potrebuje bezsenný spánok ...

pěkný. ale mě by víc bavilo kdyby to bylo z jejího pohledu :)) ale jinak dobrý. oprabdu máš talent

Přidat komentář:

Nick:

Text: