OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Králova krev - 2. kapitola

06.08.2015 (12:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1527×

Vyšla jsem z nemocnice a nastavila tvář chladnému vánku. Bylo chladno, prosinec se hned z kraje hlásil ostny chladu, který se zarýval do pokožky. Slunce zapadalo nad budovami a já cítila klid. Zamířila jsem ke svému autu a při pohledu na hodinky jsem se uklidnila. Ještě jsem měla dost času.   

Hodila jsem tašku na zadní sedadlo svého auta a potom usedla za volant. Zítra jsem měla odlétat do New Yorku, a přesto na mě na poslední chvíli stihli hodit návštěvu malého chlapce, jehož matka mě před pár týdny tolik rozrušila.

Zadala jsem do GPS navigace adresu a rozjela se někam směrem za město. Cestou jsem si broukala melodii, která hrála z rádia, a najednou se cesta přede mnou začala rozplývat. Moje vidění bylo rozostřené, zatřásla jsem hlavou a pokusila se soustředit.

Navigace hlásila, že bych měla být každou chvíli na místě. Krajina kolem byla pokrytá bělostnou přikrývkou a začalo sněžit. Vločky dopadaly na čelní sklo a měnily se v pouhou kapku vody.

Projela jsem mosaznou branou, zastavila před obrovským sídlem a zhluboka se nadechla. Na hrudi jako by mě tížila ocelová pěst. Bylo mi mdlo a cítila jsem návaly horka.

Zazvonil mi telefon, tak jsem zašátrala rukou v tašce a při pohledu na Davidovo číslo jsem se malinko uklidnila.

„Ano?“ ozvala jsem se do přístroje a vystoupila z auta.

„Co si dáme k večeři?“ zaševelil do telefonu a jeho hlas mi příjemně vibroval v uchu.

„Cokoliv vybereš, bude dobré. Musím, Davide, mám ještě návštěvu u pacienta,“ ztišila jsem hlas, protože dveře přede mnou se otevřely a v nich stál starší muž.

Schovala jsem telefon do kabelky a dala si ji přes rameno. Do impozantních schodů jsem stoupala s nepříjemným pocitem, který sílil, čím blíž jsem byla. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale jako by něco ve mně křičelo, abych se otočila a utekla.

„Dobrý den,“ uklonil se mi ten starý muž a uvolnil mi cestu, abych mohla projít.

Zdvořile jsem se usmála a vstoupila do obrovské haly. Nad tou krásou se mi zatočila hlava, což v poslední době nebylo neobvyklé. Ze stresu a přepracovanosti jsem měla tyhle stavy často.

„Už vás čekáme, Savannah!“ Ten hlas přicházel ze schodiště, kde stála Beth.

„Zdravím,“ usmála jsem se. „Kde máte syna?“

Ta otázka byla zbytečná, za mnou se ozvalo dětské brumlání a já se otočila. A v tu chvíli mi v hlavě explodovala bolest. Svezla jsem se na kolena a na všech čtyřech jsem lapala po dechu s pohledem upřeným na muže, který držel Wratha v náručí. Byl vysoký, urostlý a měl vlasy černé jako noc, přesně jako já. Panoramatické brýle mu zakrývaly tvář a já děkovala Bohu. Protože jsem měla dojem, že jediný pohled by mě spálil na uhel.

„Savannah!“

Ten výkřik jsem vnímala z dálky. Hučelo mi v uších a před očima se mi začaly míjet obrazy. Byly to záblesky vzpomínek, které nebyly moje. Žena, které patřily, stála s dítětem v náručí před tímto sídlem a z očí jí padaly slzy. Byla to moje matka! Viděla jsem, jak stahuje ruku z klepadla a odchází.

Další vzpomínka udeřila jako blesk. Vykřikla jsem a chytila se za spánky. Má matka stála v temné uličce a držela mě za ruku. Byly mi sotva dva roky. Sledovala boj, který se strhl v uličce před ní.

V uších mi vzdáleně rezonovala její slova, ale nevěděla jsem, co říká. Další a další vlny ke mně přicházely s ostny bolesti.

A najednou ta smršť skončila. Vysíleně jsem lapala po dechu a neodvážila se zdvihnout hlavu.

Místností blesklo jasně bílé světlo, a když se rozplynulo, stála vedle mě žena zahalená do bílého roucha.

„Přivedla jsem do tvého domu míšenku na pokraji přeměny, králi,“ zaševelila jemným hlasem.

Muž, který stále svíral Wratha, postoupil dopředu, ale nepromluvil. Jenom tiše vyčkával.

„Sám posuď, zda je darem či nikoliv.“

S těmi slovy zmizela. Jednoduše se vypařila. Ale muž přede mnou klopýtl vzad a podal dítě své ženě.

„Beth…“ Jeho hlas byl pro mě jako žhavá láva, stejně tak pálil.

Místnost se začala plnit rychlostí blesku, ale já vnímala jenom jeho. To, jak se dotýkal nevěřícně Beth, jak tiskl svého syna.

„Já vidím… Vidím vás!“ Výkřiky radosti se nesly vysoko do stropu.

Proto jsem ti zrak nenavrátila, králi… Ozvěna těch slov byla jenom letmá, přesto zřetelná. A upoutala jeho pozornost. Sundal si brýle a já překvapeně vydechla. Naše oči se střetly a bylo to, jako bych se dívala do zrcadla. Stejná barva, ten stejný, chladný výraz.

Vyčerpáním se mi podlomily ruce, na kterých jsem se držela. Věděla jsem to… Někde hluboko v sobě jsem věděla, že klečím na podlaze před mužem, který nesl zodpovědnost za moje zmařené dětství. Na muže, který se před třiadvaceti lety podílel na mém zplození. A vzedmula se ve mně ostrá vlna nenávisti.

Rychle jsem se postavila na nohy a obezřetně couvla o pár kroků dozadu. V krvi jako by mi začala pulzovat moc. Cítila jsem, jak bublá, vře a dere se na povrch. Nějaký instinkt, který byl hluboko ve mně, mi velel, abych vycenila zuby a zavrčela. Byla jsem zmatená, připadala jsem si jako zvíře lapené do pasti.

Přesto jsem si udržela masku netečnosti. Nepohnul se mi jediný sval ve tváři. Tělo jsem měla napnuté, ale poslušně se drželo vzpřímeně. Neuhnula jsem před jeho pohledem, právě naopak. Vyzývavě jsem se dívala do očí, které jsem každý den vídala v zrcadle.

„Nevěděl jsem o tobě.“

Ta prostá slova zněla napůl jako omluva. Když je vyslovil, bylo jasné, že věděl, koho má před sebou. Sjela jsem očima níž a zadívala se na chlapce, který mu teď spokojeně spal v náručí. Měl rodinu… Svoji rodinu, kterou miloval, chránil ji… A já byla vetřelec v domě muže, o kterém jsem nechtěla vědět víc.

„A mělo by to tak zůstat,“ řekla jsem klidně.

Muži kolem mě… Všichni do jednoho sklonili hlavy a na tváři se jim usadil stín. Jako bych řekla něco, co bylo nepřípustné a co je zabolelo.

„Sandra řekla, že potratila,“ prohlásil tiše.

Vyslovení jména mé matky na mě zapůsobilo víc, než bych si přála. V očích mě zaštípaly slzy a já rychle zamrkala, abych je skryla. Ať už měla jakýkoliv důvod, neřekla mi o něm. A i když měla spoustu chyb, v jednom jsem jí musela věřit. Nechtěla, abych ho poznala a musela jsem věřit, že to bylo odůvodněné.

„A zřejmě měla své důvody. Podívejte, neznám vás a nechci znát,“ pokývala jsem hlavou. „Můj život je skvělý takový, jaký je. Pošlu vám sem jiného doktora.“

Otočila jsem se a vykročila ke dveřím, když v tu chvíli z jedněch vyšel ten černooký muž a já mu skončila v náručí.

Svět se na chvíli zastavil, když se mě dotkl. Do vzduchu se vznesla vůně temného koření a já omámeně zamrkala. Jeho prsty na mé pokožce pálily. Měla jsem chuť uvěznit ty dokonale vykrojené rty mezi svými. Líbat každou část té dokonalé pokožky.

A při té myšlence mi tělem projela ostrá vlna bolesti. Vykřikla jsem a přikrčila se.

„Proměna začala, Wrathe.“

Nevěděla jsem, komu ten hlas patřil. A v tu chvíli mi to bylo jedno, chtěla jsem jediné. Zbavit se té křeče, která svírala každou část mě. 

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Králova krev - 2. kapitola: