OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 3

20.11.2023 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 246×

S naprosto ztraceným výrazem jsem stála mezi dvěma obrovskými železnými policemi, levačkou ohnutou do pravého úhlu jsem se objímala v pase, zatímco se o její zápěstí opírala loktem druhé ruky, s níž jsem si podpírala bradu, a kousala si nehet na malíčku.

Po hodném minutovém rozmýšlení jsem s beznadějným vzdychnutím sáhla pro dle desek slibně se jevící výtisk.

„Kruci, tohle je nadlidskej úkol! Máš něco?“ optala se značně otráveně Ino, živě jsem si k tomu tónu dokázala představit její doprovodné obličeje.

„Akorát Deset nejstatečnějších skutků jednoho shinobi,“ odvětila jsem začtená do obsahu vytažené knihy.

„No, výborně. Jsme tady dobrou půlhodinu a máme jednu detektivku. Netušila jsem, že vybrat nějaké slušné čtivo pro Sasukeho-kun bude tak těžký,“ hudrala si pod vousy na protější straně regálu dál.

„Hm, zkusím vzít i tuhle, vypadá zajímavě,“ sdělila jsem jí a zasunula si i Legendární souboje do podpaží.

„Jediný, co se zdá být zajímavý, jste vy tři. Pořád nad tím dumám a myslím, že jsem na to kápla.“

„Co? O čem to zase mluvíš?“ Skrz vzniknuvší mezeru ve vyskládaných knížkách jsem ji obdařila nechápavým pohledem. Malinko se přikrčila, aby na mne také viděla, a afektovaně protočila oči v sloup.

„Přece o faktu, že se Naruto chová divně od té doby, co jste byli společně navštívit Sasukeho-kun,“ připomněla mi s takovým důrazem, jako bych snad z hlavy vypustila debatu o nejnovější kolekci z časopisu Moderní kunoichi.

Aniž bych odpověděla, jala jsem se tlumeně pročítat názvy jednotlivých titulů a pomalinku se sunula uličkou. Z pravidelného pleskání sandálů jsem usoudila, že mě kamarádka následuje. Byla jsem jí vděčná, že se obětovala jít do knihovny a pomoct mi najít literaturu pro toho nejhůře odhadnutelného čtenáře. Bohužel jsem toho zanedlouho začala litovat, protože se vyptávala na pokroky ve znovunavázání vztahů v týmu sedm.

Sama jsem pořádně nevěděla, kam se jejich vývoj bude ubírat. Během tohoto týdne jsem se za Sasukem zastavila ještě dvakrát, v obou případech to bylo na žádost Tsunade-sama. Z jakéhosi náhlého popudu jsem mu navrhla, že mu pomůžeme dát dočasně přidělený byt trochu do pořádku a on kupodivu nebyl proti, ačkoli z vidiny naší dlouhodobější přítomnosti nadšením zrovna neskákal, i tak to vypadalo nadějně.

„Zmínila ses, že když jsi byla na ubytovně posledně, Naruto u něho obědval a po tvém příchodu podezřele rychle vyklidil pole,“ osvěžila mi paměť.

„Jo, to jsem říkala, nemusí to však absolutně nic znamenat,“ brzdila jsem její myšlenkové pochody a vyčlenila další svazek.

„Já tomu naopak přikládám hodně velkou váhu. Vezmi si, splnil slib a přivedl ti milovaného Sasukeho-kun zpět, zprostředkoval vám první setkání a pak se spěšně klidil z cesty. Možná pro tebe dělá i něco navíc…“ Její slova mě uzemnila, nehybně jsem čekala, až onu myšlenku rozvede.

„To víš, bonusová práce bez příplatku.“ Znovu jsem zaslechla kroky, nato se Inina blonďatá hlava vyloupla na konci uličky zpoza rohu police.

„Podle mýho se ti snaží umožnit získat svou vysněnou lásku,“ promluvila přesvědčivě. Natolik mě to šokovalo, že jsem na ni zůstala zírat s pootevřenými ústy. Ramenem se zapřela o rám, zkřížila ruce na prsou a zasněně se zahleděla vzhůru.

„Jo, asi bych se do něho dokázala zamilovat, ty jeho oči, jako by na mě shlíželo samo nebe. Dneska si o něm povídaly dvě holčiny v květinářství, až jsem se při některých výrocích musela červenat.“

Přistiženě jsem zavřela pusu a raději se zase stočila ke knihám, pokoušela jsem se na sobě nedat nic znát a mluvit normálně: „Prosím tě, Prasečino, nedělej z toho telenovelu, beztak je to všechno úplně jinak. A co se týče tebe, máš Choujiho, nebo se něco změnilo?“ odváděla jsem chvatně řeč bezpečnějším směrem.

Stalo se to pár týdnů po válce, po zrušení hlavního lékařského tábora a přesunutí do Konohy, Ino za mnou tenkrát přiběhla s horkou novinkou, že strávila s nyní hubeným tlouštíčkem krásný večer, jenž vyústil polibkem. Věděla jsem, že kamarádka již nějakou tu schůzku absolvovala, tehdy se ale zdála tak nadšená a unešená, že jsem si jejich nadcházejícím vztahem byla téměř jistá a moc mě to těšilo. Přála jsem jí to a snad i krapet záviděla. Vždy si šla pevně za tím, co chtěla, a to jsem na ni obdivovala…

„Chouji je miláček, chová se strašně pozorně a statečně toleruje můj nedostatek času. I Shikamaru mi s tím už přijde smířený, neslýcháme tolik pojem otrava, což je dobrý znamení. Zřejmě proto že momentálně nepůsobíme jako tým tak často, na mise se chodí spíš jednotlivě či v různorodém složení. A neboj se, Sakuro, chápu to odbíhání od tématu, nebudu tě s tím prudit.“

Přívětivě jsem se na ni usmála.

„Hele, ocenil by Sasuke-kun salátové vydání Jak si zachovat chladnou hlavu?“ nadhodila jsem s uličnickým úšklebkem.

„Myslím, že by podobné příručky mohl psát,“ odpověděla a rozverně na mě mrkla.

Vydržely jsme ve stejném duchu tlachat a hledat ještě dvacet minut, potom jsme se rozešly každá jinam. Ino pospíchala domů na večeři a já zamířila s nahromaděným materiálem za mladým Uchihou.

Cestou jsem, samozřejmě, přemítala nad její za vlasy přitaženou teorií, ačkoli čím dýl jsem ji rozebírala ze všech možných úhlů, tím méně bláznivější se mi jevila. Vážně to Naruto dělal s úmyslem dát mě a Sasukeho-kun dohromady? O to mu nikdo nestojí! durdila jsem se v duchu.

Copak, bojíš se, že to značí jeho nezájem o nás v milostném smyslu? přichvátala vnitřní Sakura se svou kapkou polívčičky.

Ne! Prostě se mi jen nelíbí, když někdo řeší věci za mě. Nejsem malá, odsekla jsem.

Ahá, takže by ti nevadilo, kdyby si vyšel třeba s jednou z těch, o kterých se bavila Ino?

Ani v nejmenším a zmiz už!

To bych nebyla já, abych si ho okamžitě nepředstavila po boku nějaké neznámé dívky. Co mě na tom znepokojovalo, byl úzkostlivý pocit rozlévající se při tom obrázku v útrobách. Prudce jsem zatřepala hlavou a soustředila se na lidi potulující se v ulicích. U stánku se zeleninou jsem zahlédla mistra Kurenai s batoletem v náručí doprovázené Hinatou. Rozhodla jsem se s nimi na chvilku zdržet.

„Zdravím, vydali jste se na nákupy? U objemných vnadů Páté, ty jsi teda vyrostl,“ pozastavila jsem se nad škvrnětem a pohladila ho po buclatých tvářičkách.

„Ahoj, Sakuro. Je to kus chlapa, viď?“ rozplývala se nad potomkem pohledná černovlasá žena. Uznale jsem přitakala.

„A-Ahoj, Sakuro. Byla jsi v knihovně?“ oslovila mě Hinata svým typicky stydlivým způsobem.

„No jo, nesu Sasukemu-kun něco na čtení. Je tam zavřený kdovíjak dlouho a nudí se,“ vysvětlila jsem, pozorujíc chlapečka, jak bezzubými ústy cumlá okurku.

„To není divu, nějaký čas byl vlastně úhlavním nepřítelem vesnice, za to musí přijmout příslušný trest. Někdy mi nejde na rozum, proč si ti chlapi touží neustále něco dokazovat, bez nich to však taky nejde, právě jsme si o tom s Hinatou povídaly,“ svěřila se svobodná matka lehce posmutněle. Obrátila jsem zrak na jmenovanou, jež se pod mým pohledem nervózně pousmála a nápadně zbledla. Už už jsem se chystala otázat, zda ji něco netrápí, když mě předběhla Kurenai: „Panečku, to je hodin. My se s tebou rozloučíme, malého čeká ještě koupání. Měj se a někdy se na nás přijď podívat.“

Zamávala jsem jim na pozdrav a celá zmatená pokračovala v chůzi.

Ubytovna působila obvyklým oprýskaným dojmem, i když jsem si na něj začínala pozvolna zvykat. Vyběhla jsem schody a zaťukala na správné dveře, ty se otevřely skoro ihned.

„Objednal jste si kulturní balíček?“ vypadlo ze mě spontánně. Sasuke si mě chvilku přeměřoval studenýma očima, zjevně uvažoval, jestli jsem se z toho vedra nepomátla. Pozvedla jsem ruku s taškou knížek a strčila mu ji do náruče.

„Díky, tyhle vtipy bych tipoval spíš na Naruta.“

„Ehm, nevím, co mě to napadlo. Jak jste se nakonec domluvili?“ zamlouvala jsem trapnou situaci.

„Na zítra. Hokage prý má kdesi ve skladě schovaný věci, který se podařilo zachránit z našeho sídla, tak je sem Naruto ráno dopraví,“ zodpověděl mou otázku poslušně.

„Dobře. Dopoledne mám službu v nemocnici, pak přijdu pomoct.“ Nastalé ticho vyplnilo táhlé zakručení mého žaludku, překvapeně jsem se chytila za břicho. Vzpomněla jsem si, že jsem jedla za dnešek akorát snídani, kvapem jsem se tedy rozloučila a mazala ukojit vlastní potřeby.

„Čtyři balení Hypnox Forte, souhlasí,“ mumlala jsem si pro sebe a odškrtla položku na seznamu. „Jedno balení… no tohle, co dělají léky na utlumení mezi prášky na spaní?“ Rozčileně jsem chňapla po medikamentu a založila ho do spodnějšího fochu. Zatracené nepozorné sestry, pravděpodobně si na ně budu muset posvítit…

„Áá, tady jsi, Aiko měla pravdu. Jak to jde, všechno v pořádku?“ vyrušil mě hlas Tsunade-sama ze spílání.

„Ano, nic, co bych nezvládla,“ utvrdila jsem ji a zvedla se z podřepu, abych si neukroutila hlavu.

„To ráda slyším. Mám na tebe prosbu, Sakuro. Hospitalizovala jsem mladou rodičku s bolestmi v podbřišku, prozatím je stabilizovaná, nicméně mohla by ses na ni zajít navečer podívat? Má přítomnost je vyžadována na setkání s feudálními pány, budeme projednávat Sasukeho vycházky, za každou cenu do toho chtějí kecat, už mi z nich začínají řídnout vlasy,“ stěžovala si s málem fanaticky staženým obočím. Soucitně jsem se na ni usmála a nechala si objasnit celkový pacientčin stav. Po jejím odchodu jsem dokončila inventuru a vypravila se za svými týmovými kolegy.

Již na úpatí schodů se ke mně otevřenými dveřmi donesl útržek hádky z útrob bytu: „Říkám ti, že tohle je chlapecký kimono!“ Rozeznávala jsem Sasukeho nabroušený tón.

„To ani náhodou, podívej se na ty volánky vespodu.“ Seznala jsem, že Narutova intonace je zkreslená díky potlačovanému smíchu. Stanula jsem na prahu, odkud se mi naskytl pohled k nezaplacení. Oba mladíci stáli nad papírovými krabicemi rozloženými po zemi, blonďák dřímal v rukou jakýsi dětský oděv a se mstivým šklebem ho přikládal k hrudníku tmavovlasého uživatele katonu, jehož obvyklý stoický klid byl tentam. Připomínalo mi to scénu, kdy matka přistrkuje oblečení k dítěti a odhadem měří, zda mu daný kus padne. Odkašlala jsem si, abych na sebe upozornila.

„Hej, Sakuro-chan, jak to vidíš ty, že je to oblek pro holky?“ využil mě hned Naruto.

„Mno, taky jsem takový kdysi měla, chodila jsem v tom spát,“ rozhodla jsem se odpovědět popravdě a nikomu nestranit. Zavřela jsem za sebou a všimla si, jak se na mě Sasuke s nehraným překvapením zahleděl, snad předpokládal, že se ho zastanu, jako tomu bývávalo dříve.

„Há, a máš to!“

„Okamžitě to polož, nebo ti vrazím!“

Nechala jsem je být, neboť jsem zaregistrovala evidentně nezúčastněnou osobu.

„Sai, co ty tady?“ ujelo mi poněkud netaktně.

Bledý malíř odtrhl zrak od bílé zdi, kterou si z neznámého důvodu prohlížel, a podal mi vysvětlení: „Vycházel jsem z kage budovy a zahlédl Narutovy klony vynášet tyhle bedny, tak mě přirozeně zajímalo, kam to harampádí táhne, a připojil jsem se. Jsem členem týmu, tak ochotně vypomůžu. Vlastně mě napadlo, že bych na tuhle holou stěnu něco namaloval...“

Netrvalo dlouho a každý jsme měli co na práci, kvůli příslušnosti k ženskému pohlaví jsem vyfasovala vymývání kuchyňské linky, když vtom Sai nečekaně prolomil nastalé ticho.

„Sakuro, slyšel jsem, že jsi dostala milostný dopis.“

Znenadání se ozval příšerný řinkot doprovázený nevybíravým klením, až jsem téměř spadla ze židle, na které jsem si ulehčovala přístup k horním skříňkám. Mechanicky jsem shlédla dolu ke zdroji hluku a setkala se s Narutovým vykuleným pohledem.

„Co to zas vyvádíš, ty pako?“ sjel ho Sasuke, jakmile uzřel hrnce provalivší se dnem krabice válet na podlaze.

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horká krev, přesto jsem spojení našich očí nepřerušila.

„No, já… jsem ho odmítla,“ kuňkla jsem, načež jsem, červená i za ušima, raději vrazila hlavu opět do skříně. Dle občasného plechového zadunění jsem hádala, že Naruto uklízí napáchané škody.

V životě bych nečekala, že v tak malém příbytku bude tolik dřiny. Skončili jsme v časných odpoledních hodinách a já už myslela, že umřu hlady. Naštěstí se můj ojedinělý milostný příběh nadále nerozebíral, tudíž panovala celkem pohodová atmosféra. Sasuke mě nepřestával udivovat, choval se… SKORO přátelsky a z vylepšené životní úrovně měl viditelnou, či špatně potlačovanou, radost.

„Lidi, nevím jak vy, ale já hlady šilhám. Co kdybych donesl pár porciček ramenu?“ navrhl Naruto rozvalující se v nyní prázdných rozřezaných kartonech. Všichni byli pro.

„Půjdu s tebou,“ nabídla jsem se, jelikož Sai se stále pachtil se svým dílem a Sasuke nikam nemohl. Naskytovala se vhodná příležitost si promluvit.

K činu jsem se odvážila až v Ichiraku restauraci, kde jsme trpělivě čekali na objednávku.

„Chci ti poděkovat, Naruto. Za všechno, co jsi pro mě udělal, že jsi přivedl Sasukeho-kun a znovu scelil náš tým. Znamená to pro mě strašně moc, ačkoli to tak možná navenek nepůsobí. Dlouho jsem se nenáviděla, že jsem tě k tomu slibu přinutila, nepřerušuj mě, prosím,“ napomenula jsem ho vehementně, když otevíral pusu, „ale pak mi došlo, že bys o to usiloval i bez něj. Taky dnes vím, že se vrátil jenom kvůli tobě, ne kvůli mně nebo někomu jinýmu… díky vašemu poutu… a já jsem šťastná. Naučila jsem se přemýšlet hlavou, neupínám se na zázraky a cítím se volnější…“

Prsty jsem si drtila kloubky druhé ruky, nevěděla jsem si rady, jak mu řádně sdělit, že v budoucnu se vztahem se Sasukem nepočítám. Zašvidrala jsem po něm koutkem oka a zachytila jeho vítězoslavný úsměv, což mohlo v dané situaci značit cokoli. Každopádně se mezi námi citelně uvolnilo ovzduší, metaforicky řečeno.

Obtěžkáni nádherně vonícím pokrmem jsme se loudali zpátky, povídali jsme si a smáli se představě Sasukeho v oné dívčí ´košilce´. Do dveří jsem se vecpala první, proto nejdříve mně spadla čelist, když jsem uviděla Saiovo vyobrazení týmu sedm přes celou protější stranu. Koukala jsem na sebe samu, jak stojím uprostřed, ze stran jsem byla obklopena Narutem a Sasukem, drželi jsme se kolem ramen, za námi stáli Sai a mistr Kakashi s neodmyslitelnou maskou a čelenkou přes oko.

„To je… nádherný, Sai, vážně se ti to povedlo,“ pronesla jsem uznale. Chvála mě nepřešla ani po jídle, kdy jsme byli rozsazeni na polštářkách a prohlíželi si shodou okolností objevené album.

„Tvoje maminka byla opravdu krásná,“ vydechla jsem úžasem nad svatební fotkou Sasukeho rodičů. Fotoalbum mi spočívalo v klíně, takže se zvědavý Naruto sedící vedle musel dost nahnout, aby mi pořídil juknout přes rameno, přitom se o něj omylem otřel, čímž v mžiku aktivoval husí kůži na zátylku.

„Ty jo, je fakt kočka, přestože dávám přednost světlovláskám,“ svěřil nám Jinchuuriki tajemství svého vkusu, což u jeho přítele vyvolalo jedno nechápavě vystřelené obočí.

„Co je? Ty nemáš žádný vyhraněný typ? Chystáš se obnovit klan, prozradím ti důležitou, nevynechatelnou fázi, musíš si k tomu najít partnerku, kámo.“ Svými chytrými řečmi si vysloužil dvojici nevraživě vržených hůlek špinavých od jídla, kterým se elegantně vyhnul, a spiklenecky se na mě zazubil. Neudržela jsem se a společně se Saiem propukla v hlasitý řehot.

Na přání Tsunade-sama jsem překontrolovala těhotnou ženu a s mírnými obavami se navracela zšeřelou Konohou domů, její neustávající křeče do břicha mi na čele vykreslily hlubokou vrásku. Zaúkolovala jsem jednu ze sester, aby mě v případě sebemenší změny, neprodleně informovala.

Vesničanů na ulicích podstatně ubylo, tak bylo jednoduché rozeznávat jednotlivé tváře. Většinou se jednalo o stánkaře a jiné pracovníky vydělávající si na živobytí až do setmění. Za účelem procházky jsem zvolila delší cestu přes park, zabočila jsem za roh budovy a přimrzla na místě, když jsem z aleje stromů spatřila vycházet známé postavy. Narutovy oranžové kalhoty se nedaly přehlédnout, dívka po jeho levici však působila nenápadně a patřičně ostýchavě, ačkoli by i nezasvěcenému bylo jasné, že po jiné společnosti neprahne. Zatím si mě nevšimli, jenže se nevyhnutelně přibližovali. Zčistajasna mi problesklo hlavou, že se jim musím vyhnout a zachvátil mě pocit paniky. Bezradně jsem se rozhlédla kolem sebe a zvažovala možnosti, nakonec jsem se rychle schovala za dřevěnou kárku naloženou nějakými pytli. Naštěstí se v tomto místě měsíční svit lámal o střechu a úkryt se nacházel v těžce proniknutelném stínu. Stěží dýchajíc, přečkala jsem, dokud nepřejdou a dostatečně se nevzdálí. Snažila jsem se neposlouchat, i tak se ke mně donesl Hinatin zvonivý smích a část rozhovoru týkající se zřejmě vtipné historky.

Zůstala jsem tam dřepět dlouho poté, co mě minuli. Zmítaly mnou rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se zoufale přesvědčovala, že jsme s Narutem pouze přátelé, že o mě dávno ztratil zájem a že má právo být šťastný s kýmkoli jiným, na druhou jsem si sobecky přála, aby tomu tak nebylo.

S pocitem hromady kamení v žaludku jsem doklopýtala domů, provedla nezbytnou hygienu a čekala na spánek, který nepřicházel.

Hinata… je tak milá a dobrosrdečná, koho lepšího by si mohl Naruto vybrat? Navíc ho oddaně milovala už na akademii… tvrdě dřela o jeho uznání… usilovala o to být mu blíž… Mohlo by… poradila jí snad mistr Kurenai, jak s Narutem navázat první kontakt? Vypadala tak spokojeně, zaslouží si opětovanou lásku. Oba si to zaslouží, opakovala jsem si v duchu, byla jsem vděčná, že vnitřní Sakura mlčela, protože jsem veškerou silou vůle zatlačovala slzy. 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 3: