Elena, přemožitelka upírů - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Elena bude mít vážný rozhovor se svou "mámou". Prosím o nějaké komentáře, děkuji moc. TerryBells...

24.01.2013 (09:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1078×

14. kapitola – Comeback

Probudila jsem se. Neuvědomovala jsem si, co se stalo, dokud jsem vedle sebe neviděla Damona. Spícího Damona. Nevím, co jsem měla v tu chvíli dělat… Utéct? Nadávat si… Ani jedno se mi nelíbí.

Pozorovala jsem Damona, byl tak… nevinný! Až moc.

„Divím se, že jsi neutekla,“ řekl najednou. Stále se zavřenýma očima.

„Měla bych?“ zajímala jsem se. Přitom jsem přimhouřila oči. To už Damon ty svoje otevřel.

„Ne, to bych potom nemohl tady to,“ šeptl a vrhl se na mé rty. Odtáhla jsem se a sledovala jeho oči.

„Máš tak pěkné oči,“ vydechla jsem.

„Ani nevíš, kolik jsem na ně sbalil holek,“ prozradil. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Dokážu si to živě představit,“ usoudila jsem. „Panebože! Kolik je hodin?“ křikla jsem.

Damon se podíval na noční stolek. „Za pět devět,“ oznámil. „Proč? Kam spěcháš?“

„No, nevím, jestli se ti to doneslo, ale stále chodím na střední, kde nejsem, řekněme zrovna dobrý student…“

„Co jsi provedla?“ zajímal se, aby mě zdržel.

„Omylem jsem vypálila tělocvičnu, ale na mou obranu! Já za to nemohla, bylo tam až moc upírů, nestačila jsem na všechny,“ vysvětlila jsem.

„Jistě, moc upírů,“ uchechtl se.

„Teď už vážně musím jít. Jenna by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem nešla do školy,“ řekla jsem vážně. Damon chvíli přemýšlel.

„A kdybych ji ovládl…“

„Tak na to ani nemysli! Žádné ovlivňování nebude,“ křikla jsem. Damon si mne k sobě přitáhl a držel mě v pevném objetí.

„Co to děláš?“ zajímala jsem se.

„Když nemůžu ovlivňovat, tak tě nikam nepustím, a jelikož mám krapet větší sílu, tak se z toho nedostaneš,“ odpověděl.

„Ano, to je asi pravda, ale já znám pár dobrých hmatů, kterýma tě zpacifikuju,“ sladce jsem se usmála.

„To vím, zažil jsem to v noci,“ rozchechtal se. Udělala jsem pár dobrých pohybů, které mě naučil Ric, když vás upír drží v sevření. V ten moment jsem byla nad Damonem.

„Varovala jsem tě,“ šeptla jsem mu do ucha.

Nakonec mě konečně nechal jít. Oblékla jsem si oblečení, tady alespoň to, co z něj zbylo. Rozhodla jsem se, že do školy už dnes nepůjdu. Jelikož by mě určitě chytil ředitel. A to by zase bylo: „Gilbertová! Můžete mi nějak vyjasnit, jak to, že jste přišla pozdě? Byl jsem k vám už hodně dlouho tolerantní…“ Ne, děkuji pěkně. To se raději hodím marod!

Došla jsem domů, na příjezdové cestě jsem už viděla auto svých rodičů. Netušících rodičů. Jennino auto už u našeho domu nestrašila, což znamená, že před vážným rozhovorem normálně utekla!

S vrznutím se otevřely dveře, máma byla v kuchyni a vařila. Po Jeremym a tátovi nebylo ani vidu, ani slechu.

„Eleno, co tady děláš? Jak to, že nejsi ve škole?“ zamračila se.

„Řekněme, že jsem měla nějaké upíří problémy.“ No co, byl to upíří problém, sice jiného rázu, ale byl!

„Aha,“ vydechla a dál krájela kořenovou zeleninu. Neměla o ničem potuchy, tvářila se jako vždy. Její skoro černé vlasy jí sahaly po ramena, její tvář zdobil úsměv, který jsem milovala.

„Musíme si promluvit,“ dostala jsem ze sebe nakonec. Máma se na mne podívala a znovu přestala krájet.

„Něco tě trápí,“ vydedukovala. Bingo! Trápí, a tebe by mělo taky.

„Jsem adoptovaná,“ oznamovací věta zněla spíš jako tázací.

Přestala dýchat, viděla jsem, jak se její rty spojily do úzké linky. Nejtenčí, kterou jsem kdy viděla.

„Posaď se,“ řekla šeptem a přitom nožem ukázala na židli před sebou. Mám si sednout? Nebo na truc stát a mračit se? Nakonec jsem se s mírným zamračením posadila.

„Jak ses to dozvěděla?“ začala.

„Já budu dávat otázky,“ zpražila jsem ji pohledem. „Proč jste mi to nikdy neřekli?“ napadla mě jedna z milionu otázek.

„Nechtěli jsme, aby sis myslela, že jsi cizí, považovali jsme tě za vlastní…“

„Ale já bych to pochopila, a navíc, to vám to nevadilo, že bych žila v nevědomí?“ zeptala jsem se zahořkle. „Ještě jedna věc, ty víš, kdo je má matka?“ zeptala jsem se vážně.

Žádná odpověď, mlčení znamená souhlas! Jistě, jak jsem předpokládala. Pomalu jsme se zvedla ze židle.

„Počkej…“ vydechla. „Co chceš dělat?“ zvážněla.

„Nevím, vážně nevím. V první řadě tady dneska nebudu.“

„A kam půjdeš?“ zakoktala se. Dívala jsem se do její tváře, bylo jí to tak moc líto, ale v ten moment mi to bylo naprosto ukradené, vážně. Jediná já tady mám teď právo být naštvaná.

„Možná k Bonnie,“ přecedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Vždyť není doma,“ připomněla. Chvíli jsem se zamýšlela.

„Tak do nějaké upíří hroby,“ řekla jsem zatrpkle. No, nebyla jsem tak daleko od pravdy. Sice to není hrobka, ale hodně velká vila, ale žijí tam upíři.

„To jsem ti tak chyběl?“ usmál se Damon, když mi otvíral dveře.

„Můžu tady pár dní zůstat?“ prosila jsem.

„No, v mém pokoji je místa dost,“ jeho obličej se změnil v pobavenou grimasu. S ní mě pustil dál.

„Díky,“ vydechla jsem a tašku, kterou jsem měla hozenou přes rameno, jsem sundala.