OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Elena, přemožitelka upírů - 11. kapitola

19.01.2013 (08:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1136×

                                                         11. kapitola – Masquerade II.

„Tak promiň, jenom chci říct, že Stefan není nejlepší partie…“

„Damone, co myslíš, že jsem s ním probírala? Víš, celkem by mne to zajímalo,“ zadržovala jsem smích.

„To… sice nevím, ale až se to dozvím, tak uvidíš,“ lezlo z něj jako z chlupaté deky.

„Damone, pevně věřím, že si mezi sebou ty vztahy urovnáte, teď mě do toho, prosím, netahejte,“ usmála jsem se a odešla. Věřím tomu, že tam Damon stále stál s otevřenou pusou.

„Eleno,“ křikl za mnou. Už jsem se neotočila.

Chvíli jsem si povídala s Tylerem, který mě očividně balil. Doufám, že si někdy najde holku, které nebude vadit, že tolik žvatlá… o sobě.

Caroline ani Matta jsem nezahlédla, zřejmě odešli, jak jen to bylo možné…

„Eleno,“ oslovila mne paní Lockwoodová.

„Dobrý den, máte úžasný večírek,“ pochválila jsem jí.

„Oh, děkuji,“ červenala se. „Je tady dnes Damon? Víš, je v takové městské radě, kde se určuje, kam půjdou peníze a tak dále… Máme sraz v pracovně, tak kdybys ho viděla, tak ho tam pošli… A ještě jedna věc, tvá máma tě přihlásila na Miss Mystic Falls, za pár týdnů bude zkouška, ještě ti dám vědět kdy,“ vychrlila a odešla. Cože? Ona mě přihlásila na Miss Mystic Falls? Zbláznila se?

Uslyšela jsem mírné uchechtnutí, otočila jsem se. Stál tam Stefan.

„Bylo zábavné vidět tvůj výraz, když ti řekla, že jsi přihlášená do té soutěže,“ uchechtl se.

„Vážně k popukání,“ řekla jsem kysele. „Kde je Damon?“ zeptala jsem se zatrpkle. Jeho výraz se okamžitě změnil, byl velice naštvaný.

„Nevím,“ odsekl. „Proč ho chceš najít?“ pokračoval.

„Protože s ním chci být, mít děti a zestárnout,“ odpověděla jsem ironicky. „Tak kde je?“ zopakovala jsem otázku.

„Řekl bych, že u baru,“ usoudil. Nečekala jsem ani chvíli a šla za ním. Jak jsem čekala, seděl tam a popíjel nějaký alkohol.

„Navštívila jsi zoufalce?“ zeptal se, aniž by mne viděl.

„Ne, zkus znovu… Carol Lockwoodová tě hledá,“ objasnila jsem situaci.

„Hmm, teď raději ne. Řekněme, že bych tam nemusel dojít,“ vyšlo z něho celkem zamotaně. Pozvedl při tom skleničku.

„Nepřehnal jsi to trochu? Máš štěstí, že jsem nic nepila. Odvezu tě domů,“ oznámila jsem mu. „Zvládneš to po svých?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Tak na šrot ještě nejsem,“ řekl a snažil se postavit. No, kdybych ho nechytla, tak se tady skácí.

Naštěstí se vzpamatoval a do mého auta nastoupil skoro sám.

„Zavezu tě do penzionu,“ rozhodla jsem a sundala si škrabošku. Damon tu svoji už dávno neměl. Bůhví, kde skončila.

Rozjela jsem se rychle, i když to nepomohlo, protože Damon stejně usnul. Super! Vážně super, takže přemožitelka upírů tahající opilé upíry do postele. Tak to vyznělo vážně hodně hloupě.

Zaparkovala jsem, rozhodovala jsem, co mám dělat teď. Co mám ksakru dělat s opilým upírem v autě?

Vystoupila jsem a obešla jsem auto. Otevřela jsem dveře na straně spolujezdce. Naklonila jsem se nad něj. Mírně jsem ho poplácala po tváři.

„Damone,“ šeptla jsem. „Damone, už jsi doma,“ přidala jsem na důraznosti svého hlasu. Damon mírně otevřel oči.

„Anděl,“ vydechl.

„Spíš tvá noční můra, tak vstávej. Nemám na to celou noc,“ napomenula jsem ho.

„Chceš pomoct?“ ozval se za mnou hodně známý hlas… Stefan. Jak nepředpověditelné!

„Kdybys byl tak hodný,“ pobídla jsem ho.

Stefan se ho ujal, nesl skoro celou jeho váhu.

„Díky,“ šeptla jsem. Proč jsem řekla díky? Co mi je po Damonovi?

Stefan se ohlédl a zamračil se.

Rychle jsem nasedla do auta, dnes už to na hlídku nevidím, byla jsem šíleně unavená, ani nevím proč. Kdy jsem byla naposledy tak unavená? Vím, když jsem se dozvěděla, že byl Damon pozvaný do našeho domu. Nechápu to! Kdykoliv jsem blízko něj, tak trochu zeslábnu, nemůžu mu ublížit! Jen když o tom uvažuju, tak se mi chce spát! Co to, sakra, je? Vím, co to je, paranoia… Hnusná paranoia!

„Kde jsi byla?“ zeptal se naštvaný John u nás doma.

„Venku,“ odcházela jsem po schodišti do svého pokoje.

„A kam jdeš teď?“ pokusil se o mírnější tón.

„Uvažovala jsem, že půjdu spát do svého pokoje, ale teď se mi chce jít zase ven, daleko od tebe!“ mrkla jsem na něho s jedovatým úsměvem.

„Tebe ta drzost přejde, stále jsem tvůj otec,“ křikl. Zastavila jsem se v pohybu a sešla rychlostí světla schody. Jelikož v domě nebyla Jenna, tak jsem veškerou svou silou přitlačila Johna na stěnu.

„Jak tady to můžeš říct? Jak můžeš vypustit z pusy takovou lež?“ řvala jsem na něj. Nedala jsem mu prostor k nějaké odpovědi.

„Nejsi můj otec! Rozumíš? Nikdy nebudeš a nikdy jsi nebyl,“ málem jsem si odplivla. Pustila jsem ho a otočila se k němu zády.

Odešla jsem nahoru a pořádně třískla dveřmi. Tentokrát už praskl i druhý pant, super! Jsem bez dveří! Měla jsem chuť sebrat se a odjet.

Jak mohl říct, že je můj otec? Už jen role strýce mu dvakrát nešla! Co si myslí, že udělám? Začnu mu odteď říkat tati? Nebo papá?

Zalezla jsem do koupelny. Sundala jsem ze sebe všechny šperky a sundala jsem si šaty. Vlezla jsem do sprchy. Teplou vodou jsem chtěla smýt všechny starosti. Když jsem otevřela oči, tak se můj zrak stočil k mému tělu. Byla jsem jedna velká modřina. Asi bych měla víc cvičit. Pár upírů se mnou třískne na zem a vypadám, jako by mě doma týrali. I když to není tak daleko od pravdy, pokud se počítá psychická tyranie…

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Elena, přemožitelka upírů - 11. kapitola: