OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Death potion 35. kapitola

29.10.2015 (16:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 997×

Kapitola 35

Za tvými zády

Ze všech stran se ozývalo tlumené šuškání, jak se žáci všech kolejí vraceli z oběda na další odpolední hodiny.

Každý ihned přestal švitořit a klidil se napjatému obličeji profesora Snapea z cesty, jakmile se objevil v chodbě vedoucí na ošetřovnu.

Nejednoho druháka cestou peprně počastoval nesouhlasným zamračením a několika slovy, na které budou celý den vzpomínat.

Dnes to byl vskutku náročný den, ne že by se Severus nudil, ale chvíli klidu by opravdu rád uvítal.

Byl doslova a do písmene v jednom kole. Ráno si ho Pán k sobě zavolal a dal mu nečekaný dárek na krk. Sám věděl, co bude muset se Sinistrovou udělat. Výčitky ho nijak netrápily, za ty roky už byl značně na takové citové projevy imunní.

Projevit něco jako lítost se ve Voldemortově okruhu považovalo za slabost, a tedy trest.

Nebylo vyhnutí. Věděl, co je profesorka zač, a i kdyby ne, hned jak se dostali z Raddlova sídla, mu o všem pověděla.

Stejně jako on si uvědomovala následky a nesla to dost špatně.

Měl možnost zabít ji hned na místě, u Zapovězeného lesa, nikdo by se o ní nedozvěděl, jen on by nesl vinu její smrti, ale pro něho každé další tělo bylo jen jako zářez do dřeva, další z mnoha jizev na paži. Nezabíjel rád, ale měl na svědomí už mnoho lidí, a kdesi hluboko v sobě se za to styděl.

Ne, zachoval si chladnou hlavu, bylo tu ještě něco, co mohla před svou smrtí udělat a pomoci tak všem, kteří věřili v konec téhle mizerné války.

Poté, co ji vyslechl, Sinistrovou doprovodil na ošetřovnu, nyní se tam vracel ukončit nevyhnutelné.

I tak dal ženě velkorysý čas, aby s nadcházejícím časem několika hodin naložila, jak nejlépe mohla. Poslední slova příbuzným, mohla napsat nějaký dopis, což se každému také nepoštěstilo, ale každý také nevěděl, kdy nastane jeho konec.

Severus osobně dával přednost padnout v bitvě, pokud možno rychle a bezbolestně, než takovýmto nedůstojným způsobem, proto s sebou nesl lahvičku Bílé smrti.

Jediný doušek stačí, aby člověk zavřel oči a už se neprobudil, na rozdíl od doušku Živé smrti, kdy člověk nevykazuje žádnou funkci a jen hluboce spí.

Nevěděl, kterému způsobu bude chtít dát profesorka astronomie přednost, a proto jí chtěl nabídnout i tento bezbolestný způsob.

Nejraději by tuhle záležitost s potěšením přenechal Brumbálovi, než si ještě více špinit vlastní ruce, ale náhoda zařídila, že on je jediný, kdo to momentálně může udělat, jelikož pochyboval o odvaze všech v tomhle velkém hradě.

S ještě zachmuřenějším výrazem rozrazil dveře ošetřovny a jen na půl vteřiny si dovolil vydechnout, když stěny ozářilo známé smaragdově světlo a kletba, kterou až moc věrně znal.

Nedal na sobě znát překvapení a byl jen zvědav, kdo vykonal jeho práci, za což by mu měl být vděčný.

Než světlo smrti pohaslo, došel až ke svému cíli, tedy za plentu, za záda ženy s rudými kadeřemi.

Severus se zastavil dva kroky od ní. Nic neříkal a jen čekal.

Tímhle si každý musel projít sám.

To, že byla Lily v šoku, očekával. Dalo se to pochopit u každého. Ramena se jí lehce třásla, jak skláněla hůlku k zemi, byla tak zaskočená vlastní vinou, že ho ani neslyšela přicházet. Vůbec o něm nevěděla, přihlédneme-li k tomu, že se svým příchodem se nijak netajil.

Jak tam tak Snape stál, vzpomněl si trpce na svou první oběť, tenkrát to bylo ale jiné, Lily to udělala z milosrdenství. Jistě ji Sinistrová přesvědčila, stejně jako se snažila přesvědčit jeho. To bylo jediné možné vysvětlení.

Severus se myšlenkami zatoulal na svou úplně první misi pod korunkou temného Pána.

Byl tehdy mladý, moc mladý na všechna ta zvěrstva, jež ho zocelila i znechutila, jenže bez této tvrdé školy by se z něho nestal ani génius v lektvarech, ani dobrý bojovník, což je důkaz, že stále žije a dýchá.

Ano, být Voldemortovím smrtijedem znamenalo, že vás život naučí mnoha věcem, jak se o sebe postarat, pokud jste nechtěli skončit jako krmení pro ryby nebo poslední hračka Pánova hněvu, což se mohlo stát prakticky kdykoliv. To bylo to kouzlo ostražitosti, vůbec první věc, co jste se mezi těmi přízraky v maskách museli naučit.

Viděl mnoho zatvrzelých odvážných mužů i žen zlomených, klečících u jeho nohou, prosících o život, to mu vždy dodalo nezlomnou odvahu takto neskončit.

Severusova první akce přišla náhle a bez varování.

Byl u temné strany teprve pár týdnů a Pán s několika dalšími ho chtěl patřičně vyzkoušet, to ale nevěděl, že to změní celý jeho život.

Zlomová chvíle jeho rozhodnutí.

Rozkaz z Voldemortovích hadích úst zněl jasně: Najít rodinu Parkerových v Goldcoal a ty, co odmítnou věrnost bez milosti zabít, a zapálit dům.

Tehdy byly tyto vyhlazující akce na denním pořádku, Pán se snažil znásobit své síly a k tomu potřeboval množství schopných čarodějů, ti, co odmítli, měli prostě smůlu, druhou příležitost už nedostali.

Tehdy určil vedením Snapea staršího Luciuse, za což byl zprvu vděčný, později toho ale litoval.

Ten večer, jakmile padla černá noc, všech sedm stínů si nasadilo své stříbrné masky, pod kterou ukryli jak svou identitu, tak všechny špatnosti.

Malfoy, jemuž téměř bělostné pramínky vlasů vykukovaly zpoza černé kápě, stanul před ostatními, aby rozdal patřičné úkoly.

„Macnaire, ty půjdeš první spolu s Wilkesem. Vrazíte dovnitř, to bude moment překvapení, nebudou to čekat, dost možná budou v tuhle hodinu spát,“ obrátil se ke dvěma mužům po své pravé straně, oba přikývli bez odmlouvání. „Já, Severus a Rodolfus půjdeme hned za vámi, budeme vás krýt v případě odporu, ale nezapomeňte, že Parkera má na starost Snape. Je to výslovně Pánův rozkaz. Avery s Dolohovem zůstanou venku, po skončení akce má Avery na starosti znamení zla. Nějaké otázky?“

Bylo to jasné a stručné.

Nikdo si nedovolil nic namítnout, jen se kdosi uchechtnul a kruh temných postav se rozestoupil.     

Severus neměl strach, věděl, co se od něho očekává, a hodlal všechno splnit do posledního puntíku. Uvědomoval si dost dobře, že to jednou bude muset přijít, nemělo cenu to oddalovat. Nedal tedy na sobě znát žádné obavy a odhodlaně se s celou skupinou přemístil do liduprázdné ulice nevelkého městečka s blyštivým názvem Goldcoal.

Ihned Snapa ovanul chladný vzduch provoněný blížícím se deštěm. Mraky se od západu kupily jeden přes druhý, jako by věděly, že se schyluje k tragédii.

Koutkem oka zjistil, že se v okolních domech nikde nesvítilo, nikdo neměl tušení, co se zanedlouho nastane u jejich sousedů.

Jakmile stál mladík podrážkami na tvrdém betonu, vše probíhalo velice rychle.

Malfoy vpředu ukázal hůlkou na jeden starý, poměrně velký dům. „Víte, co máte dělat.“

Rychle se k němu všichni přiblížili, nevypadalo to na žádné nečekané hosty z ministerstva, což jim hrálo do karet.

V této době musel člověk myslet na všechno a nechat si zadní vrátka otevřená pro možnost úniku.

Dva muži se od skupinky oddělili, zatímco jeden se postavil před dům, druhý zamířil jako had strategicky za něho, k zadním dveřím.

To už ale dovnitř vrazili dva další smrtijedi následováni záložní trojicí.

Snape věděl, že Macnair a Wilkes jsou dobří a tak trochu až moc horliví, nemluvě o jejich slabost k mučení, proto je Malfoy vybral jako první, ti se postarají o vše nutné.   

Mladý Snape se nemýlil.

Z prvního patra se ozval výbuch, jak Macnair vyrazil dveře, a pak výkřik a několik kleteb. To už jejich velitel, Severus a Rodolfus běželi po schodech za svými druhy, kteří jim už umetli cestičku.

Jakmile vpadli do ložnice, naskytl se jim pohled ženy choulící se v posteli, kterou právě Wilkes vytáhnul na nohy, držíc nebožačku pevně za vlasy. 

Byla bezbranná a vlastně ani neprotestovala, spíše se žalostně krčila a vzlykala, prosíc o slitování.

Severus pak svůj pohled přesunul na statného muže ve středních letech, toho už dávno odzbrojili a jeho hůlku třímal Macnair ve své mohutné ruce.

Čaroděj tam stál s odhodlaným výrazem ve tváři a neztratil ho ani poté, co Waiden jeho hůlku zlomil a hodil mu ji k nohám.

„Tak, Williame Parkere, asi víš, proč jsme tady,“ Malfoyův sarkasmus se rozlehl ztmavlou místností a bodal do muže jako ostré jehly. „Pánovi se nelíbí tvé názory v Denním věštci, co o něm píšeš, mohlo tě to napadnout, že to nenechá jen tak. I když musíš být vážně dost hloupý, když jsi na to předtím nepřišel. A mým potěšením bylo, že mi přidělil právě tuto akci, jelikož trousíš pomluvy i o mně, a nejen o mně,“ zasmál se zle a žena padla na kolena, jak jí Wilkes podkopnul nohy. Ten chlap se nebál použít síly, a tak přidal i jeden cruciatus jako bonus, jelikož mu to dělalo dobře mít nad někým převahu, ať to byl muž, žena nebo dítě, bylo mu to vesměs jedno.   

Čaroděj v pyžamu se pohnul ze svého místa, nesnesl, když jeho žena takto trpěla, nyní se mu na čele vytvořila starostlivá vráska a kapičky studeného potu. „Nechte moji ženu být, jedná se tu jen o mě!“ Jeho kroky zastavil s pobaveným zamlaskáním Macnair, každý si mohl všimnout zoufalství v jeho očích, když hleděl na tělo své ženy, jak se kroutí v křečích na podlaze a křičí, jako by jí rvali všechny kosti z těla ven.

Ničilo ho to.

Doslova.

Nejraději by jim od plic řekl, co si o tom myslí, ale bál se, že Květě způsobí ještě větší bolesti.

Severus to pozoroval se směsicí odporu a povinnosti.

Měl pocit, že on jako jediný se v takových kratochvílích nevyžívá, ale nijak ženě nepomohl, jinak by ho čekal trest, dost možná od Luciuse a pak i od Pána.

Zde mezi smrtijedy nebylo místo pro shovívavost nebo empatii.

Všichni se tu vyžívali v mučení, způsobovat ostatním bolest, ponižovat je a nakonec zabít. To od nich Mistr čekával.

„Ano, jde tu o tebe, tvá milá mudlovská ženuška je pro nás jen takový malý bonus,“ uchechtl se mohutný Macnair, držíc pisálka těch hnusných lží v šachu.

Stejně neměl Parker jinou možnost, bez hůlky proti pěti byla sebevražda.

„Snad nám nemůžeš upřít, když se s ní trochu pobavíme,“ Wilkes odklonil svou hůlku od kroutící se oběti a znovu ji vytáhl vzhůru na kolena za vlasy, až vyjekla.

Redaktor věděl, že to smrtijedi myslí zatraceně vážně, a chtěl tomu jakkoliv zabránit, proto strhl veškerou pozornost na sebe.

„Co ode mne chcete?!“

„K mé velké nelibosti ti náš Pán nabízí jedinečnou možnost, buď se k nám přidáš, nebo na místě zemřeš, je to tak prosté,“ rozhodil rukama Malfoy a zasmál se tím slizkým, podlézavým hlasem, na který byl Severus tak háklivý.

„Cože? Přidat?“ Parker vypadal neskutečně překvapen, ale i tak se odhodlaně svému rozhodnutí postavil. „Nikdy nebudu sloužit temné straně, vy špinaví psi! Všichni jste jen banda vrahů a měli byste zkončit v Azkabanu, do jednoho! Vždy se najde někdo, kdo proti vám bude bojovat, a jednou se najde někdo, kdo se vám postaví a zlikviduje! Stejně jste jen Voldemortovi poskoci, nic víc!“

Nyní Snape věděl, co ho čeká, víceméně to předpokládal, nebylo mnoho čarodějů, kterým bylo nabídnuto místo čestného smrtijeda, a ještě méně těch, kteří pod strachem odmítli, musel až muže před sebou obdivovat za jeho hloupost.

Muselo mu přeci dojít, že pokud odmítne, čeká ho smrt.

„Ale, snad nejste jasnovidec, pane Parkere. Myslím ale, že to už by stačilo, strávili jsme tu s vámi dost drahocenného času,“ posmíval se Lucius jeho urážkám. Snape by přísahal, že měla nyní Luciusova maska zlý škleb dodávající situaci na vážnosti, energicky máchnul hůlkou přímo k Severusovi, netečně stojícího jako kat, opodál.

Černovlasý mladík udělal několik rázných kroků, až stál čaroději tváří v tvář.

Ač se oba dva měřili pohledy, Severus doufal, že si jeho obličej nebude pamatovat, a věrně doufal, že ani tuhle noc. Choval se však tak, jak se od něho očekávalo.

Jakmile pozvedal hůlku, zaslechl nepříjemné trhání látky, pláč a zvuk marného boje, jak se žena bránila nadrženému Wilkesovi, jenž jí právě roztrhl celou košilku odshora až dolů.

Snape si toho nevšímal, nebyla to jeho starost, plnil svůj úkol, kde ho na konci čeká buď pochvala a přízeň, nebo potrestání a cruciatus.

On nezklame, ve vlastním zájmu, ač s jistými metodami ostatních smrtijedů nesouhlasil, nebyl však ještě v pozici, kdy by jim mohl něco nařizovat nebo je krotit.

Snape se nadechl, tuto kletbu smrti ještě nikdy na nikom nevyzkoušel, tohle byla jeho slavná premiéra, jediné, co mu alespoň trochu ulehčovalo situaci bylo, že panu Parkerovi ušetří pohled na znásilnění vlastní ženy.

„Avada kedavra!“ vyštěkl Severus a redaktor se v zeleném paprsku ihned odporoučel k zemi.

Malfoy ho za takový bezchybný výkon málem poplácal po zádech, ale mladík na to nebyl hrdý. Jistě, měl tu převahu, ale vzít někomu život je ten nejhorší zločin, a on udělal hned dva.

Nechal si od Mistra už navždy dát to prokleté znamení zla a teď tohle, nyní je z něho regulérní hledaný zločinec. Pokud selže, může skončit v Azkabanu mezi mozkomory nebo s netečným pohledem u Pánových nohou jako chudák Parker u těch jeho, ke kterému se štěstěna obrátila zády. Neměl je tak provokovat těmi svými dráždivými články. Měl, co si zasloužil, kdyby zastrčil hlavu do ulity, nikdy by se do takové situace nedostal.

Z tohohle vlaku už nešlo vystoupit, musel jen vpřed.

Ne, tady a teď nebylo místo na výčitky a zpytování, omluvy nebo zoufalství.

„Dobrá práce, Severusi, Pán tě jistě odmění, pak tě zvu k sobě na skleničku,“ těžká ruka jeho druha mu přistála na rameni, najednou měl pocit, jako by ho tlačila k zemi půlka světa. Malfoy byl situací nadmíru potěšen, než oknem proletěl fialový blesk a zařízl se do protější tapety, vypalujíc tam černý flek.

„Zatraceně, ministerstvo, našli nás nějak brzy,“ neodpustil si a oba dva se sehnuli nad další salvou magické spršky nějaké z peprných kleteb.

Macnair horlivě odpověděl svou hůlkou a hned nato se přemístil ven, rozhodnutý pokračovat tam, kdežto Malfoyova nálada se změnila z potěšené v téměř nepříčetnou za pár vteřin.

„Ten idiot Avery, říkal jsem mu, ať vykouzlí znamení zla, když budeme odcházet, ne když budeme vstupovat! Takhle na nás akorát upozornil bystrozory!“ rozčiloval se vztekle, div mu nevstávaly vlasy na hlavě.

Takhle jednal vždy, když se mu něco postavilo do cesty, svou krutost si pak rád vybíjel na svých domácích skřítcích, služebnictvu nebo prostě na tom, kdo mu přišel pod ruku. Byl stejný jako Abraxas Malfoy, jeho otec, v mladším provedení. Snape se domníval, že vzteklost byla neomylným rodovým rysem, který se dědil stejně jako ty platinové vlasy.

„Dobře, úkol je vykonán, i tak už tu nemáme co dělat, vracíme se, hned!“ rozkázal jak Severusovi, tak Wilkesovi, který právě slézal ze vzlykající nahé ženy a rychle si upravoval své kalhoty.

Nejprve se přemístil Lucius a pak Wilkes. Severus však zůstával stát na místě, ač se to venku hemžilo výkřiky a dost možná správci spravedlnosti už i pronikli do domu.

Všechny kouzelné obrany domu dávno padly, on ale odmítal uniknout, pohled mu padl na nehybné tělo před sebou.

První smrt jeho rukou.

Proč necítil lítost? Lítost nad zbytečnou smrtí? Zbytečnou pro něho, ale pro Pána zla oprávněnou. On měl přesnou představu o své vládě a tyranii.

Představu o tom, co chtěl.

Severus cítil, že právě teď jeho dětství nadobro skončilo.

Kdysi se domníval, že otcovy nadávky, ponižování, Lilyino odmítnutí a zesměšňování jejích ochránců ho zocelilo, mýlil se. Šeredně se mýlil. Nikdo nikdy nepoznal, jaké to je přijít o všechny iluze, o kousek sebe samého, dokud nebyl v takové situaci, jako on teď. Na dně.

Přesně to viděl v mužových zrcadlících se prázdných očích. Jako by to byl obraz jeho vlastní duše. Černé duše. Nebylo to snad jeho rozhodnutí, přidat se ke smrtijedům? Chtěl si tím dokázat, že má na víc, že když ho svět nebude milovat, bude ho alespoň nenávidět.

Kdyby věděl, co ví dnes, nikdy by se k nim nepřidal, nikdy by se Luciusem nenechal zlákat na stranu zla, ale bez něho by byl průběh války zkázou.

Polem plným mrtvých čarodějů a čarodějek bez pomoci.

Jeho přítomnost byla nepostradatelná a ojedinělá, zachránil nespočet životů za ty, které zmařil vlastníma rukama.

Konečně zahloubán sám v sobě opustil pohledem bývalého redaktora Denního věštce a několika kroky stanul u jeho vzlykající ženy.

Z čistého milosrdenství napřáhl hůlkou a zopakoval smrtící kletbu.

Nikdo jiný tu nebyl, aby to udělal.

Vysvobodil ji, ušetřil děsivých vzpomínek, měsíce léčení u Sv. Munga, výslechů a pomluv. Dost možná by nakonec zjistila, že žít s tím vším je mnohem těžší, a ukončila by jej sama. On její rozhodnutí jen uspíšil.

Jakmile Severus uslyšel dusot nohou po schodech do prvního patra domu, přemístil se i on, nechávaje za sebou hořké vzpomínky na Goldcoal, proti kterým se obrnil silnou hradbou.

Toho večera nikoho ze smrtijedů nechytili.

Když se vrátil do sídla svého Mistra, všichni tam již čekali na jeho úspěšný návrat. Následnou řeč a pochvalu ani nevnímal, dokonce ani mučení Wilkese za znásilnění té ženy, jelikož Pán opovrhoval mudly, nechtěl, aby se jeho příznivci špinili s něčím takovým.

Následně i Avery dostal pár cruciátů za neuposlechnutí rozkazu.

Ten večer se mladý Snape naučil mnoho, vždy být krok před ostatními, nikdy však nezapomněl ne na pana Parkera, ale na jeho ženu, které dal ránu z milosti.

Před devíti lety poprvé našel svou masku lhostejnosti, již prakticky už nikdy neodkládal, aby nikdo nenahlédl do jeho děsivé minulosti. Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním, protože ti by z toho měli noční můry.

Ošetřovnu zaplavilo až ledové ticho narušované Brumbálovým chrápáním.

Severus stál za zády své kolegyně a čekal, až se s tím vypořádá. Nevěděl, jak dlouho to bude trvat, ale když se konečně otočila, nezvedla ani pohled, jen natáhla své ruce a objala ho.

Bez vysvětlování mu Lily zabořila hlavu do hábitu a rozplakala se.

Nejspíše jí bylo zcela jedno, ke komu se tiskne, potřebovala nutně něčí přítomnost, něčí teplo, něčí dotek.

Celá se začala třást a on udělal jen to, že čarodějce jemně vykroutil hůlku z ochablých prstů, aby si ještě neublížila.  

Oba tam stáli naproti sobě, zatímco mu ty slané potůčky máčely látku jeho učitelské uniformy.

Zanedlouho, přilákána srdcervoucími vzlyky, k nim přispěchala i madam Pomfreyová. Snape jen zakroutil hlavou, ošetřovatelka vše pochopila a sklonila smutně tu svou v tiché modlitbě.

Severus věděl, že s tím bude muset něco udělat, ale teď se musel nutně postarat o ten fňukající uzlíček nervů před sebou.

Pomalu zrzce položil ruce na ramena a jemně ji od sebe odtáhl.

„Půjdeme, slečno Evansová, tady už se nedá nic dělat, potřebujete se nutně uklidnit. Jistě najdu něco, co by váš zármutek spravilo, Morgana ví, že to potřebujete,“ sdělil Lily odměřeně a odváděl ji z ošetřovny pryč, co možná nejdál od té bezbřehé situace.

Na chodbách nikdo naštěstí nebyl a ona ho následovala jako zmatená ovečka.

Nic neříkala, jen neustále propukala v nový záchvat pláče, byl si jistý tím, že ani teď nevěděla, kde je a co dělá, bylo tudíž na něm převzít za ni odpovědnost.

Až když se dveře kabinetu profesora lektvarů se zavrzáním otevřely, lehce sebou trhla.

Muž ji ihned posadil do koženého křesla u krbu a zapálil oheň. Naoranžovělé světlo dalo temnotě jasně najevo, aby se stáhla do koutů, a sklepení ohnivá matná záře dodala trochu toho ponurého života.

Snad Lily od Severuse očekávala jízlivé poznámky za to, co provedla, na jednu stranu si to i přála, ale toho se nedočkala, proto byla ještě zmatenější, jak tak zarývala svůj rozmazaný pohled do tmavé podlahy, jelikož se bála zahledět se mu přímo tváře.

Profesor Snape rychle obešel stůl, něco načmáral na kousek pergamenu a ten se sám složil do malé vlašťovky, načež jí otevřel dveře a ta se rozletěla ke svému cíli.

Potřeboval, aby se někdo postaral o tělo slečny Sinistrové, a tím chtěl pověřit školníka, tímhle to skvěle vyřešil, gratuloval si, poté konečně přistoupil ke zhroucené ženě.

Hleděla mu na boty a neodvažovala se zvednout pohled dál než k jeho kolenům, a to ho dohánělo k šílenství. Chápal, že by nejraději zalezla do nějaké hluboké jámy. Dobře si pamatoval svoje pocity a jistě se od těch jejích tolik nelišily, co by tenkrát dal za pořádnou sklenku whiskey, on ale tu možnost neměl.

Natáhl své ruce a uchopil její hlavu do dlaní. Přinutil tak Lily ji pozvednout, ač o to nestála.

Zarudlé oči, červený nos a tváře, opuchlé rty od toho, jak si je nervózně okusovala, musela několikrát zamrkat, aby ho vůbec přes všechny ty slzy alespoň trochu viděla.

Styděla se, cítil, jak chce odvrátit tvář, nedovolil jí to.

„Vypadáte hrozně, slečno,“ neodpustil si a tak trochu doufal, že ji ta poznámka postaví na nohy, bohužel to nepomohlo, tak pokračoval: „I pro mě je děsivý zážitek vás takto vidět, a že jsem toho viděl už dost na to, abych to posoudil, to bude chtít něco silnějšího, než Uklidňující lektvar,“ prohlásil věcně, přinejmenším pravdivě, a k její spokojenosti od ní konečně odstoupil. Slyšel, jak si oddechla. Ne však na dlouho.

Chudinka se nevzmohla ani na žádnou urážku.

Vážně ji to hodně sebralo.

Smrtijed přešel k zavřené skříňce a něco z ní vyjmul, pak nalil do jedné sklenky tmavě oranžovou tekutinu. Nijak jí nešetřil, karafu poté položil na svůj stůl a sklenku vrazil Lily výmluvně do rukou, ať chtěla, nebo ne. Prostě musela.

„Vypijte to, je to rozkaz,“ poručil neúprosně trýznitel a čekal u křesla tak dlouho, dokud k tomu alespoň nepřičichla. Stále si však zachovával rezervovanost a jistotu, která jí nyní tolik chyběla. „Ohnivá whiskey, tu, myslím, věrně znáte, pokud se nemýlím,“ ušklíbl se, načež se ona zamračila, jako by čarodějku chtěl otrávit, snad si až věrně vzpomínala na ty ne tak zapomenuté okamžiky, kdy ji balamutil v kůži Bartoloměje Skrka.

Dalo se to z ní vyčíst na první pohled, tak čitelná, pomyslel si Severus.

„Nemyslím si, že bych právě teď… a vůbec, netušila jsem, že tu schováváte litry alkoholu, pochybuji, že s ním ředíte lektvary,“ konečně se vzmohla na malé rýpnutí, za které si zasloužila Severusův povýšený pohled přes jeho orlí nos.

„Nebudu to opakovat,“ přísnější hlas čarodějku nejspíše přesvědčil natolik, že se rozhodla polknout velký doušek štiplavě pálivé whiskey. Naštěstí se ani nezakuckala, vyhnula se tak dalším posměškům z jeho strany. „Pro vaši informaci, slečno Evansová, vám do toho, co tu mám, nic není, ale když tak toužíte po odpovědi, tak vám ji poskytnu, není to žádné tajemství, za co bych se styděl. Když jsem přebíral tento kabinet po profesoru Křiklanovi, našel jsem tu mnoho užitečných věcí, od cizokrajných jedů jako je lotosový svijolez, astrální cesta nebo dračí krev, až po kapky proti kašli. Ale kromě této zajímavé sbírky unikátů jsem tu nalezl i zajímavou směs knih a pojednání, a mimo jiné tuhle starou jemnou whiskey. A opravdu mě považujte za barbara, ale tu si vyhodit netroufám, jelikož mi občas pomáhá více než sebelepší lektvar, když se vracím od Voldemorta znechucen nad jeho praktikami.“

To na ženu udělalo dojem a rychle zamrkala.

Dokonce přestala i vzlykat a odhodlala se jen k popotahování.

Severus trpělivě čekal na to, až polkne další doušek, a pak se vzdálil ke svému pracovnímu stolu, o který se opřel.

Neslyšně ji pozoroval, jak nervózně otáčí sklenkou v ruce, dával jí potřebný čas na vzpamatování, nechtěl nijak neléhat, jak by to udělal u kohokoliv jiného, byl si jistý, že tady by se ale s kladným účinkem nesetkal, proto vyčkal, dokud nebude chtít hovořit sama, i kdyby to mělo znamenat stát tu celý večer a kochat se pohledem na její tvář.  

„To, co jsem udělala… Severusi, já…“ zlomil se rudovlásce hlas, ale naštěstí ho rychle ovládla, nepřerušil ji. „Musela jsem to udělat, ona… byla tak zoufalá, Aurora, prosila mě. Opravdu toho lituji, nikdy jsem nikdy nikoho…“

„Já ano a ne jednou,“ přerušil Lily chladně a přiznal se tak k vraždách, o kterých neměla tušení a raději by o nich ani nevěděla. Zmateně se na Snapea podívala v obavách, co hrozného řekne dál. „A není to právě tak dobrý pocit, o jakém Voldemort neustále mluví. Je to tím, že nezná hodnotu života. On sám postrádá duši, kvůli svým viteálům má jen jeden malý kousek, což je velice málo, aby to tvořilo podstatu člověka. K vytvoření něčeho takového je potřeba notná dávka sebeodhodlání a pošetilosti, přesto je výsledek celého kouzla nanejvýše riskantní, pokud hazardujete se životem. On necítí, prakticky je to stále člověk z masa a kostí, ale myslím si, že něco jako láska a smutek u něho postrádají jakýkoliv význam, proto je pro něho tak lehké vzít někomu život.“  

Severus to pronášel s takovou jistotou, že nezbývalo nic jiného než věřit. „Teď jsem zrůda jako on,“ rozplakala se znovu novým poznáním.

„Každý přinášíme velké či malé oběti,“ prohlásil unaveně a promnul si dvěma prsty kořen nosu, „kdysi jsem Brumbála viděl jako velkého mocného čaroděje bojujícího za životy a blaho druhých, nepochyboval jsem. Nikdo z nás si neumí představit, že by tomu tak nebylo, al, co je pod tou jeho dobromyslnou slupkou? Přemýšlela jste někdy nad tím?“ nyní jí vnukl zcela zvláštní poznámku, snad chtěl odpoutat její pozornost, aby se Lilyina mysl zaobírala něčím jiným, či to mělo hlubší smysl, ať tak jako tak, začala o tom přemýšlet, poznal to, jak na něm visela pohledem.

„Co tím myslíš?“

„Viděla jste někdy fotky jeho rodiny? Obrázky vnoučat na jeho pracovním stole?“

Lily němě zakroutila hlavou. Nepamatovala si na nic takového, rodiče už dávno zemřeli a ona věděla jen o bratrovi, když se jednou nechtěně zmínil, pochopila však, že spolu neudržují žádné vztahy, pro ni z neznámých důvodů.

„Jistěže ne, žádné nemá,“ potvrdil její domněnku, „nemá prakticky nikoho, všechen svůj soukromý život zahodil pro dobro všech. Možná se nechtěl dívat, jak jeho nepřátelé využívají jeho slabostí nebo se tak rozhodl z jiného, mně neznámého důvodu, ale pravdou je, že je to osamělý stárnoucí muž, který se vzdal svého štěstí pro naši budoucnost. Dělal těžká rozhodnutí a stále je tu s námi, aby pozvedl hůlku proti zlu, které na nás číhá. Ty jsi jako on.“

Tak teď už vážně nic nechápala. Vyhlížela ještě zmateněji než předtím.

„Jako Albus?“ pozvedla nechápavě obočí, vyznačující tu velkou propast nevědomosti. Opravdu zvláštní, tolik let bývala pod touto střechou, vídala ředitele každý den a nikdo si neuvědomoval tuhle pravdu. Nikdy vás nenapadlo, jak musí být osamělý. Vždy vás překvapil milým úsměvem a dobrou radou, aniž byste poznali, kolik toho obětoval. Kolik toho nese na svých zádech a kolik špatných věcí musel udělat ve jménu toho menšího zla.

Takové věci se na každém z nás podepíší, což poznala až teď, a byl to strašlivý pocit. Lily pocítila k řediteli ještě větší obdiv a respekt.

On to nikdy nevzdal, ať se situace zdála jakkoliv bezvýchodná, vždy našel řešení.

Ona by to také neměla vzdávat a postavit se tomu čelem.

„Oba máte tu všetečnou nebelvírskou odvahu a nechutný zvyk rýpat se ostatním do soukromí, aniž by o to stáli,“ Severus kysele našpulil rty, neznamenalo to však, že jím opovrhuje, to by lhal sám sobě. „Vše se snažíte vzít na svá bedra a neuvědomíte si, že se pod tou vahou můžete lehce zhroutit. Musíte si ale uvědomit, že ne vše můžete zachránit sami vlastníma rukama, ať se snažíte jakkoliv.“

Poslední jeho slova zněla na jeho vkus až moc heroicky, moc měkce. Nechtěl ze sebe dělat mudrce ani černého rytíře, který všechny spasí, ale nechtěl Lily brát ani iluze. Jak řekl, bez obětí není žádná válka. Vždy se nějaké najdou, on se však staral o to, aby nebyly zbytečné.

Sklepení se znovu potopilo v tichosti narušované jen praskáním dřeva v ohni, v jehož záři měla ta smutná žena kadeře prosvícené barvou krve.

Snape se dočkal alespoň přikývnutí na znamení souhlasu.

Pochopila. Vážně si oddechl.

„Co teď se mnou bude? Půjdu před Starostolec? Vražda je zločin a ministerstvo už o tom jistě dávno ví,“ vydechla Lily s novými obavami a na posilněnou do sebe obrátila zbytek ohnivé whiskey v domnění, že takový luxus se jí v Azkabanu nenaskytne.

Tuhle melancholii už Severus rozdýchat nedokázal. Založil si paže na hrudi, nadechl se a spustil: „Vidíte snad, že bych já čekal na odvolání u soudu?“ zavrčel trpělivě, ale právě tato vlastnost dosahovala pomalu hranice únosnosti. „A že bych měl za co, že. To, co jsi dnes vykonala za bradavickými zdmi, za nimi i zůstane. Myslel jsem, že je ti znám výnos, kterým Brumbál školu Čar a kouzel oprostil od zákonů vnějšího světa. To znamená, že všechna provinění na těchto pozemcích nejdříve zváží sám ředitel a až poté je reportuje ministerstvu, je-li toho třeba. To bylo jedno z jeho prvních podmínek k ministrovi kouzel, a on by byl hlupák, kdyby odmítl, jelikož neznám nikoho mocnějšího, nežli Albuse Brumbála.“

Snad v tom hrála i menší role toho, že Albus věděl mnoho věcí snad na každého bez výjimky. Mnohdy toho i využíval, pokud nebylo zbytí, a i Nobby Leah raději vše zamračeně okolkoval, než aby Brumbál začal mluvit, ne každá kariéra je totiž stavěna na spravedlivých sloupech lidské osobnosti.

Než to Lily stačilo docvaknout na ta správní místa, krok za krokem se Severus přibližoval jako šelma, dokud nestanul přímo před ní.

Nejistě k němu vzhlédla jako zatoulané štěně.

„Nedovolil bych, aby tě odvedli.“ To byla jediná věta, do které dal dnes svůj cit.

Severus však nečekal na další protesty a výčitky ohledně smrti profesorky Sinistrové, zcela bez skrupulí se ohnul v pase a políbil sedící ženu před sebou.

Nebránila se. Vyhlížela velice zranitelně.

Lily se celá napjala, tohle nečekala, poznal to, a o to mu právě šlo. Nenáviděl slzy a slabost, ale ještě více nenáviděl, když se trápila, ničilo ho to, a právě teď potřebovala dotek. Známý dotek plný něhy i pochopení, a kdo by jí ho mohl nabídnout, nežli někdo, kdo ji skutečně miluje, kdo prožil tutéž chvíli.

Smrtijed si vychutnával slanou chuť jejích rtů, ale chtěl víc.

Náhle byl ztracen.

Šlo mu odpoutat její chaotickou mysl od toho neštěstí, ale teď věděl, že to byl špatný nápad, jelikož se nehodlal odtáhnout. Ochudit se o kousek té příjemné vůně, toho tepla uvnitř jejího těla bylo nemyslitelné.   

„Severusi…“ vydechla, jakmile jí dovolil se nadechnout, ihned se však nově vnutil jazykem do jejích rozechvělých úst v ničivé symfonii smyslů.

Sám ani nevěděl, jak dokázal, aby si stoupla na nohy, zatímco jeho mužské ruce začaly bloudit po ženině hábitu.

Ani jeden už nevnímal, co se dělo kolem. To, že praskal oheň, to, jak někdo proběhl po chodbě směrem ke zmijozelské koleji, ani pokřikování obrazu varujíc studenta před uklouznutím.

Bylo v tom jakési kouzlo okamžiku. Severus se nemusel nijak snažit a zřetelně vnímal, jak se Lilyiny napjaté svaly povolují, a než se nadál, měl její paže kolem krku.

Tomu nešlo odolat.

Zmocnil se té křehké bytosti s nově objevenou vášní. Bylo mu ukradené, že využívá jejího smutku jako nějaký zoufalec, hodil to všechno za hlavu, na nějaké moralizování bude čas později.

Prázdná sklenka od ohnivé whiskey skončila převrácená na zemi vedle křesla, stejně jako vrchní šat jich obou. Severus měl tu výhodu, že měl ještě kalhoty, zatímco Lily se k němu tiskla jen ve spodním prádle podněcujícím jeho vzrušení.

Měla takový ten svůdný zranitelný výraz raněné laně a on ho chtěl vymazat tisíci polibky na každé odhalené místečko té bělostné kůže, což nebylo v kabinetu zrovna vhodné, uvědomil si.

Jedním mrštným pohybem pobral čarodějku do náruče a před vchodem do svého sklepního bytu vyslovil tiché heslo.

Nijak neztrácel čas, ihned zamířil i se svým nákladem do ložnice.

Položil ženu opatrně na postel do tmavých podušek, ale nečekal, že ho stáhne s sebou. Oplatil to Lily tím, že z ní strhl podprsenku, aby se dostal k těm lákavým ňadrům pod ní a konečně je ochutnal.

Prohnula se proti němu jako luk připravený vystřelit šíp.

I ona toužila zapomenout.

Tentokrát to bylo jiné než v Malfoy Manor. Nyní měli čas a on ho hleděl patřičně využít. Prsty prozkoumával to dychtivé tělo pod sebou a vychutnával si rozkoš i převahu, nabízel jí oporu i ochranu, a ona ji přijala s otevřenou náručí.

Tentokrát nenásledovaly žádné peprné poznámky a urážky, dokonce rudovlásku svíral konejšivě v náručí, tak jak to vždy chtěl.

Tolik promarněných let samoty po jediné ženě, kterou chtěl.

Bylo neskutečně obtížné se toho později vzdát, na to však ani jeden při milování nemyslel… 

Severus se občas napije, nemějte mu to za zlé, ono sloužit po vedením tyrana není procházka růžovým sadem. Napil by se občas každý :-)

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 35. kapitola: