OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Chycená v síti - 4. kapitola

04.03.2013 (18:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 450×

4. kapitola

Najednou se rozrazily dveře a v nich stál Damon a Katherine. Pěkně ruku v ruce. Zatajil se mi dech, nemohla jsem dýchat. Jak tady to vysvětlíme?

První začal Stefan:

„Co to, sakra, je?“ zorničky se mu strachem rozšířily.

„Neklej mi u stolu, synu. Běž zavolat kněze a vojsko!“ zvýšil hlas, který se mu třásl. Stefan ale zůstal sedět, chtěl vědět, co to má znamenat.

„Jsou to podvodníci, cožpak nevidíte, otče?“ křikl na nás Damon z roku 1864. Ten z dnešní doby nahodil svůj úšklebek a pomalým krokem se vydal za ním. Já jen naprázdno polkla. Jak jsem čekala, Katherine nechtěla dlouho postávat, šla ke mně. Co mám dělat?

Očkem jsem hodila po Stefanovi a panu Salvatore. Měli málem pusu dokořán a v očích se jim zračil strach. Uslyšela jsem, jak na zem popadaly talíře, otočila jsem se tím směrem. Stála tam ta služka, která ráno vrazila do našeho pokoje. Vypadala ještě hůř než Stefan! Rychle vyběhla z místnosti.

Katherine si sedla na židli vedle mne. Se zájmem mě pozorovala. Její hnědé oči mě dokonale probodávaly. V těch očích jsem neviděla tu nadřazenost, kterou jsem viděla poprvé v penzionu, kde jsme se potkaly. Možná jsem viděla i trochu strachu, ale následně se jí rty roztáhly do úsměvu. Ví, že jsem člověk, musí vědět i to, že jsem její dvojnice.

„Co kdybychom si trochu popovídaly v soukromí?“ nadhodila a chytla mne za ruku. Byla neuvěřitelně chladná, jako byste jí daly do kbelíku se studenou vodou. Zvedla jsem se ze židle a následovala ji. Měla ladnou chůzi, trochu jinou než v mé době. Nevypadala moc, no… jako lehká dívka. Damon si všiml, že odcházím, a proto se vydal za mnou.

„Ty tady počkáš,“ přikázala mu. Věděla, že ho nemůže ovlivnit hned z několika důvodů: Je tady pan Salvatore, který, kdyby si všiml, že někoho ovlivnila – šla by pod drn, a zadruhé, myslím, že poznala, že není člověk.

Vyšly jsme z těch velkých dveří, které vedly na chodbu. Teď jsem Katherine vnímala jinak, vypadala jako žena na velké úrovni. Trochu roztomilá, nikdo by neřekl, že je hodně stará upírka.

Zavedla mne zřejmě do svého pokoje. Musím přiznat, že je trochu zvláštní se podívat do všech místností, které mi popisovali Damon a Stefan, kde vyrůstali jako lidé.

„Posaď se,“ ukázala na svou postel. Beze všeho jsem ji poslechla. Ona se postavila přede mne a s přimhouřenýma očima mne pozorovala.

„Budeš zřejmě má dvojnice, že?“ usmála se. Lehce jsem přikývla, připadala jsem si vedle Katherine hrozně malinká.

„Jak se jmenuješ?“ pobídla mě, teď se posadila vedle mne.

„E – Elena Gilbertová,“ prozradila jsem.

„Gilbertová?“ zamračila se. „Počkat, proč Gilbertová?“

„No, jsem adoptovaná, adoptovala mě rodina Gilbertů,“ vysvětlila jsem.

„Aha,“ vydechla. „Ale vysvětli mi jednu věc, jak je možné, že je tady s tebou Damon, jako Damon upír. Navíc, dvojnice se rodí co pět set let, a tak stará nejsem!“ nadzvedla jedno obočí.

„No, ono je to trochu složitější…“ Povyprávěla jsem celý příběh, jak je možné, že jsme se octli v roce 1864. Proč tomu tak je. Vlastně jsem jí pověděla i trochu o budoucnosti.

„Takže to vyšlo!“ usmála se. Přímo se radovala.

„Myslíš to, jak jsi nechala své kamarády hnít v hrobce a ty jsi zdrhla?“ zrekapitulovala jsem to. Lehce přikývla.

„Teď ale musím zmizet dřív, a ty půjdeš se mnou! Přeměním tě a budeme ty a já!“ řekla s velkým úsměvem.

„Co? Ne, to ne! Já se chci vrátit do své doby, chci se tam vrátit s Damonem!“ zakroutila jsem hlavou. To nemůže myslet vážně!

„Damonem?“ přimhouřila oči. „Vysvětli mi ještě jednu věc, s kým budu ve tvé době?“ zajímala se.

Sklopila jsem pohled, nevím, jestli to můžu říct.

„Mluv!“ křikla.

„S žádným, budou tě nenávidět za to, že jsi je proměnila, Stefan se dozví, že jsi ho ovládala…“ Katherine si vydechla a postavila se. Chvíli přecházela po místnosti.

„Dobrá, tím pádem musím změnit svá rozhodnutí, nechci, aby to takto dopadlo,“ mumlala.

„Tak si vyber, kterého chceš…“

„A kterého sis vybrala ty, Eleno?“ osočila mne. Znovu jsem sklopila zrak dolů.

„To jsem si mohla myslet… Ale víš co? Můžu tě přinutit se rozhodnout.“ Katherine ke mně přišla blíž a zadívala se do mých očí.

„Tak to nechci!“ křikla jsem.

„Ale já to chci vědět, můžu tě na to nechat zapomenout. Takže, kterého chceš? Kterého miluješ? Stefana nebo Damona?“ řekla monotónním hlasem.

„Miluju Damona, poznala jsem ho blíž, myslím, že ho miluju,“ vyšlo ze mě. Takže to je celé? Vážně to skončí takto? Ale co Stefan? Přece ho nemůžu jen tak opustit! Ano, to je ono, nechtěla jsem se rozhodnout jenom proto, abych nějakého bratra nezranila. Abych nezranila Stefana.

„Nebylo to tak těžké, co? Chceš, abych tě na to nechala zapomenout?“ zeptala se s úšklebkem, tak už vím, kde se ho Damon naučil.

„Ne, chci to vědět!“ řekla jsem rázně.

„Ale já se chci pobavit,“ zasmála se škodolibě. „Zapomeneš na to, že jsem tě přinutila k tomu, aby ses rozhodla. Dál budeš taková, jako před tím.“

S Damonem nás nechali v jednom pokoji, Katherine ovládla Stefana, Damona – člověka a nějakým záhadným způsobem i pana Salvatora. Bylo mi to divné, když bral sporýš, bůhví, jak to Katherine provedla. Uběhlo několik dní, byla jsem opravdu zoufalá, a z toho byl zoufalý Damon. Museli jsme čekat na Emily, která se stále neuráčila přijet. I když Katherine tvrdila, že by tady měla být každým dnem.

Znovu jsem musela uvažovat o mých citech, v jednu chvíli jsem si říkala. Jsem rozhodnutá – Damon je ten pravý, jiného nechci! Ale, zase to protivné ale! Nevím, co mám dělat se Stefanem, nechci ho ranit, nemůžu mu to přece udělat. A tak budeš ubližovat sobě i Damonovi? šeptal mi tichý hlásek v hlavě, který jsem až do teď ignorovala, nebylo to snadné. Tolikrát se naskytla chvíle, kdy jsem byla s Damonem v takové blízkosti, že jsem ho mohla políbit, ale nikdy jsem to neudělala, jsem na to až moc velký strašpytel, co kdyby mi řekl, že o mě nemá zájem? Co kdyby mi řekl, že si to nalhávám, protože jsem v ním zavřená v jedné místnosti už tak dlouho? Nemohla jsem riskovat naše přátelství, prostě ne.

„Co děláš, Eleno?“ zeptal se znuděný Damon ležící na posteli.

„Přemýšlím,“ seděla jsem v křesle a pohrávala jsem si s mými vlasy.

„To musí být zábava,“ uznal naštvaně. Začala jsem mu věnovat větší pozornost, zvedla jsem se z křesla a posadila se na postel, kde ležel, on se samozřejmě posadil.

„A co děláš ty? Abych se připojila,“ podívala jsem se na něj skepticky.

„No, byla by to jedna činnost, u které bych tě potřeboval,“ mrkl na mne. Já se zamračila a zvedla se z postele. On se ale přenesl přede mne.

„To byl vtip,“ usmál se. Nevěřícně jsem nad ním zakroutila hlavou. Nadechla jsem se, něco jako by mi přeskočilo v hlavě, a to mě donutilo nahnout se k němu blíž a lehce se otřít o jeho rty. Byl z mého chování vyvedený víc než já, a to je co říct. Rychle jsem se od něj odtáhla.

„Promiň,“ řekla jsem spěšně a otočila se na podpatku. Vyběhla jsem z místnosti, i když to byl zákaz číslo jedna. Utíkala jsem ven z penzionu do parku, kde jsem se posadila na lavičku. Chladný vánek mě hladil po tváři. Zavřela jsem oči.

„Neměla bys tady tak sedět,“ pověděl mi hlas, který patřil Damonovi. Chtěla jsem se mu ještě jednou omluvit, ale když jsem rozlepila oči a uviděla jsem před sebou Damona z roku 1864, zamrazilo mne. Musím s ním mluvit, jiná cesta není, budu se s ním bavit jako s Damonem.

„Ty taky ne,“ usmála jsem se.

„Co se ti stalo, vypadáš… rozrušeně,“ poukázal na mou tvář. Pokusila jsem se znovu o úsměv, který vypadal trochu přesvědčivěji.

„Jenom jsem asi něco zkazila,“ pokrčila jsem rameny. Damon se zamračil, vypadal trochu jinak, neměl žádnou masku, kterou si za ta léta vybudoval. V dálce jsem uslyšela vránu. I teď mě zamrazilo, myslím, že vím, kdo to je.

„Každopádně, vždycky se dá všechno napravit,“ nadzvedl jedno obočí a obdaroval mne úsměvem.

„Možná máš pravdu, Damone. Ale co když jsem to zkazit chtěla?“ napadla mne další otázka, věděla jsem, že mě Damon z mé doby slyší, i když jako pitomá vrána, ale stále slyší.

„Tím pádem jsi to spravila k lepšímu, nebo spíš k tomu, co se hodí tobě,“ vysvětlil mi. Lehce jsem se pousmála.

„Katherine, vím, že mluvíš o mně a Stefanovi,“ řekl po chvíli. „Je mi jasné, že je ti můj bratr lepší než já,“ řekl klidně a pomalým krokem ode mě odešel, chtěla jsem ho zastavit, ale nevěděla bych, co mu mám říct. Postavila jsem se na nohy a šla si prohlédnout tu úžasnou zahradu, spíš jsem se šla schovat do bludiště, které zde bylo vybudované. Bylo vždy snadné najít cestu, ale já se tam ráda ukrývala. Nechtěla jsem se vrátit na pokoj, jelikož jsem věděla, že Damon to se mnou bude chtít rozebírat do hloubky, na to jsem moc velký strašpytel, pěkně si tady počkám, dokud nebude tma, a až mi Damonek usne, tak se vrátím zpátky. I když pochybuju, že bude spát. A když se vrátím tak pozdě, dostanu navíc vynadané.

No nic, překonala jsem se a vydala se do pokoje, každopádně jsem se snažila působit nenápadně, aby mne nikdo neviděl. I když v těchto šatech se to splňovalo celkem těžce, ale měla jsem štěstí, nikdo mne neviděl, hlavně ne po boku Katherine, takže i kdyby viděl, tak by si myslel, že jsem ona.

Před dveřmi ložnice jsem se pořádně nadechla a už jsem brala za kliku, pěkně pomaloučku. Dveře jsem otevřela, Damon seděl nenuceně na posteli a hypnotizoval je.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Chycená v síti - 4. kapitola: