Rehvenge zažívá normální pracovní den a dozvídá se jednu příjemně nepříjemnou novinku.
Pohledy se budou střídat.
21.10.2012 (17:00) • Arminka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 2940×
Rehvenge
Vera odešla ze ZeroSum s emocemi pečlivě skrytými. Ať se dole stalo cokoliv, nedala na sobě znát, jak hodně se jí to týkalo. Neměl jsem v plánu ji zastavit a ujistit se, co se s ledovou královnou stalo. Dala mi jasně najevo, že to není můj boj.
Netrvalo dlouho, než do kanceláře napochodoval Lassiter. I jeho emoční graf byl nečitelný. Podobal se člověku, který si touží jen sednout k televizi a klikat kanály. Naprostá pohoda. Lhal bych, kdybych očekával jiné chování. Od obou. Byli dobří v tom, co dělali.
„Nemám na tebe čas, Lassitere.“ Uvolnil jsem se v křesle a sledoval, jak Lassiter do sebe obrátil dvě sklenky skotský. „To není limonáda.“
„Limonádu snad ani nevedeš, ne.“ Dál jsem to nekomentoval a vrhl se na kontrolu papírů. Buď začne sám mluvit nebo odejde. To je fuk. Já se vyptávat nehodlal.
„Máš na pilno nebo obětuješ skleničku příteli?“ Lassiter se vyhoupl na stůl, věděl, že to nemám rád. Tak proč to neudělat, že?
„Zvedni zadek,“ poručil jsem mu a vytáhl zpod něho dva zmuchlané papíry. „Pročpak? Omrzela tě Missy? Ouč. Zapomněl jsem se zeptat, jak je spokojená s plastickou chirurgií s. r. o.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jak na to zas ta ženská přišla? Možná bych měl Veru zaměstnat jako ochranku. Xhex by tak měla víc času na Johna Matthewa.“
„Nevím, jestli bys mě tu pak tak často potkával.“
„To je záměr, Lassitere.“ Podíval jsem se na něj zpříma. „Ne že bych ti nebyl vděčný za velkou tržbu, ale jdeš ke dnu. Dej bacha, abys byl odtamtud schopnej vyletět.“
„Co seš sakra zač?! Mužská verze Stvořitelky? A přestaň o ní, sakra, mluvit! Dneska jsem svůj limit přečerpal.“
„Dva slova, kámo. Jste idioti.“ Přesunul jsem se ke kožené pohovce, vzal si na oblek černý kabát.
„Dořešíme to potom. Mám kšeft, dost důležitej.“
„Potřebuješ helfnout?“ Lassiter se divně zavrtěl a pak zpod zadku vyndal ohnutý spínací špendlík, který mi hodil do kafe, když si myslel, že se nedívám. Jo, bylo to samý kafe, které ani Vera nemohla nechat netknuté. Jestli se někdy dají dohromady, což je i větší šance, že udělám ze svého podniku travesty bar, dám jim ho jako dárek k výročí.
„Neměl by tam být žádný průšvih, ale ty ho budeš mít, pokud nevyndáš ten špendlík z mýho kafe.“
„Jak to víš? Nedíval ses.“ Ledabyle jsem poukázal na svůj hrudník. „Mužská verze Stvořitelky. Jestli chceš jít, nasaď brka.“
Lassiter se na mě zašklebil. „Půjdu s tebou jen proto, abys mi řekl, jak jsi na to přišel.“
Zatímco jsme procházeli VIP sekcí, Lassiterovi nedalo se nezeptat.
„Co máš za kšeft?“
„Jsem drogový dealer, co asi? Mám schůzku se svým nejlepším zákazníkem.“
„A tos chtěl jít sám?“ Odpověděl mu příchod Xhex a Treze. iAm zůstal hlídat bar. Xhex nabila barretu a ironicky se podívala na Lassitera.
„Jsem pro ně bůh.“ Usmál jsem se pyšně. Nikdy bych si nemohl přát věrnější přátelé.
„Boha mi nepřipomínej,“ zabručel Lassiter.
„Copak? Nepadli jste si do noty?“ Trez zkontroloval zbraně a zboží v kufříku.
„Ale jo, padli... vlastně… padl jsem jen já.“ Trezův hýkavý smích dominoval všem ostatním.
O několik minut později jsme byli na cestě v nenápadném a přesto luxusním mercedesu.
„Cítím z tebe negativní vibrace.“ Trez se podíval na místo spolujezdce, kde jsem seděl.
„Chci to mít z krku.“ Vrátil jsem se ke svému zamračenému výrazu.
Lassiter vystrčil hlavu ze zadního sedadla dopředu a strhl mi z krku zlatý řetěz. „Hotovo. Máš to z krku.“ Trez s Xhex se opět rozesmáli, dokud jsem je nezpražil káravým pohledem. „Nebuď tak úzkoprsý.“
„Byl to symbol glymerského Princeps leahdera, byl důležitý. Ačkoliv po sesazení nebude.“ Můj projev stvrdilo frustrované povzdechnutí.
„Jakto myslíš? Chtějí tě sesadit?“
„Někteří členové rady nejsou příliš nadšení z toho, že by je měl vést sympath. Bude se volit a na jistotu ti můžu říct, že jsou to závistiví sráči. Budu se muset spokojit jen s vládou sympathů.“
„Zatracená práce. Bratrstvo potřebuje, abys zůstal v Glymeře a krotil je. Bez tebe si budou dělat, co chtějí. Můžou se vzbouřit proti Bratrům, budou nás chtít ovládat.“ Lassiter nebyl z té zprávy příliš nadšený. Naopak, vzbuzovala v něm obavy. „Co kdybych je všechny oddělal?“ Usmál se andělsky.
„Zalez zpátky do sedačky pro děti. Tímhle nic nevyřešíme. Bratrstvo se bude muset obejít beze mě.“
Jakmile jsme dojeli na místo a zaujali strategickou polohu, Trez se vypařil, aby nám mohl krýt záda a Xhex se postavila po mém boku, stejně i Lassiter.
„Co je vůbec zač ten Harribo?“ S rukama v kapsách svých černých jean se nedočkavě klepal na nějakou tu akcičku, které mu s největší pravděpodobností dost chyběly.
„Gangster. V Caldwellu je dost obávaný, ale pro nás je jen další zdroj peněz, žádný problém.“
„Jasně, že ne. Jak by chlap se jménem gumových medvídků mohl být nebezpečný?“
„Prý je to velký fanoušek Call of duty.“
„Jestli ale nebude střílet gumový medvědy, tak budu zklamanej.“
Přijíždějící auto, černé BMW, mělo zatemněná okna. Bylo těžké uhodnout, kolik v něm sedělo osob, pokud jste nebyli sympathi.
Tohle osobní předávání se mi nikdy nezamlouvalo, ale neměl jsem u tak důležitých klientů na výběr, pokud jsem si chtěl udržet. Harribo stál jen o přímé schůzky, aby mě mohl rovnou odprásknout při zjištění, že nedostal svoje objednaný zboží. Jenže neměl sebemenší potuchy, s kým si zahrává, kdo je ve skutečnosti Reverend. Že jsem smrtelný upír, i když jen podřadný kvůli zkažené krvi otce, který unesl mou matku a znásilnil ji. Když se opět našla bloudící a hladová, byla už těhotná, chránila ve svém lůně prvorozeného syna. Ujal se jí a později taky vzal Rempoon, můj nevlastní otec, kterého jsem zabil, aby dále nemohl matku a sestru týrat. Nikdy jsem nelitoval, co jsem udělal a taky nikdy nebudu. Rempoon si zasluhoval smrt a proto teď hnije v Dhundu (peklo).
Jen co došlo k výměně, Lassiter si zklamaně povzdechl, že nemohl nikoho zabít. Jediné, co mu zvedlo náladu, bylo zjištění, proč si ta gang hlava říká Harribo. Byl těm sakramentským medvídkům hodně podobný. Zajímalo ho, jestli by se chlapík taky zvětšil, kdyby ho na pár dní namočil do vody.
Po schůzi jsme se vrátili do baru, kde jsme strávili čas do svítání hraním netradičního pokeru. Lassiter se pokoušel v mé mysli číst karty, kdežto moje finta byly zásahy do jeho emočního systému, kdy se padlej anděl cítil nerozhodně.
„Tak mě napadá, že bychom si mohli zítra zas vyrazit. Zkusíme něco drsnýho,“ navrhl Lassiter.
„Nejsem moc na piškvorky, Lassie.“
„Podívej, mám absťák kvůli tomu, že jsem dlouho nikomu nenakopal prdel,“ přiznal se.
„A to s Verou bylo co?“ Lassiter zaúpěl.
„Dej si pohov, pojídači hříchů. Možná bych mohl říct Zsil. Vsadím se, že mi touží naložit za to, co jsem udělal chudince Verath.“ Jeho slovům vévodila ironie. „Přijdeme na Poslední jídlo a dáme si takový domácí wrestling.“
Došel jsem k němu s ledovým klidem, objal jednou rukou kolem ramene a nasadil nejvlídnější tón, kterýho jsem byl schopen. „Dotkneš se jí a už nikdy nevzlítneš, rozumíš?“ Poplácal jsem ho přátelsky a zároveň varovně.
Doma se naše cesty rozešly. Lassiter šel vybít baterky ovladače. Já se nemohl dočkat, až uvidím svou krásku a budu se moci na vlastní rty přesvědčit, že se nevypařila, je skutečná a nezraněná po hlídce. Její hlídky mě děsily, doslova se mi ježily vlasy.
V ložnice mě udeřila vůně nervozity a nerozhodnosti. Zsilverth ležela se zavřenýma očima, v uších sluchátka, nohou přehozenou přes koleno druhé pohybovala do rytmu.
Došel jsem potichu k posteli a odolával nutkání do ní šťouchnout holí. Přesně do zaobleného místečka jejího boku.
Odolával?
Neodolal.
„Děláš si srandu, že?“ Otevřela modré oči, které dokonale kontrastovaly s černými vlasy, to jsem už šikovně schoval hůl za zády a dělal, jakože nic. Myslím, že nadzvednuté obočí tomu dodalo korunu. Zvedla se a na kolenou mi zezadu sebrala hůl. Dřív, než mě s ní stihla plácnout po zadku, jsem hraně zavrávoral a padal přímo na ni. Dopad jsem zbrzdil dlaněmi, nechtěl jsem ji svou váhou vyrazit dech.
„Sebrat nemocnému hůl, to se dělá?“
„A píchat s ní někoho do boku, jako by byl kus vepřového?“
„No…“
„Rehve!“ Plácla mě.
„Pomůžeš mi se svléknout? Jsem línej.“
„Tss.“ Pomsta byla sladká, že.
Zsilverth
Bylo to těžší, než jsem myslela. Přišla jsem za Rehvengem, abychom si promluvili. V hlavě jsem si přehrávala spoustu scénářů, co řeknu. Hádala jsem, jak bude reagovat. Doufala, doufala a doufala.
Rehvenge se svlékal. Shodil černý kabát na židli a přetáhl si košili přes hlavu, odhalujíc pevné břicho a moje nejoblíbenější tetování dvou červených hvězd na prsních svalech.
„Líbí se mi, jak se na mě díváš.“ Vlezl si do postele a stáhl mě k sobě. „Pojď ke mně a vyprávěj, co je v Bratrstvu nového. Dlouho jsem nenavštívil Bellu. Měl bych to napravit…“
Přitulila jsem se k němu blíž. Dokud mluvil, položila jsem si hlavu na rameno a zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy.
„Jsem těhotná.“ Jeho rty ustaly v pohybu, vytáhl zpod mě ruku a sedl na okraj postele.
Sedíc v tureckém sedu jsem čekala, co řekne, kdy konečně něco řekne. Bylo nesnesitelné ticho. Připadalo mi, že slyším vlastní tlukot srdce.
Seděl ke mně zády, lokty opřené o stehna, semknuté ruce pod bradou.
Natáhla jsem prsty s cílem dotknout se kontur jeho zad a cítit teplo. Včas jsem ruku stáhla do klína, bezhlasně si povzdechla a potlačila slzy. Pálení jsem zabránit nedokázala. Nedalo se to vydržet.
„Řekni něco, prosím. Křič, nadávej mi, házej po mně věci. Cokoliv. Nakonec se to stalo. Budeš tá-“
„Slyšel jsem.“
Obešla jsem postel a klekla si před něj. Odvrátil hlavu do strany, abych mu zřejmě neviděla do tváře.
Vše, co jsem mohla pozorovat, byla pevně sevřená čelist a zlostné funění. Nevšimla jsem si, že slzy přeplavily bariéru, dokud jsem neucítila slanost jedné z nich na rtech.
Nevypadalo to, že mi ještě něco řekne. Zarytě mlčel, pohled ztracený v myšlenkách. Nezbývalo nic jiného, než odejít a dát mu čas. Nevěděla jsem, co správně cítit, když jsem se zastavila ve dveřích. Smutek? Strach? Hněv? Pohled vzad nijak nezměnil jeho pozici.
„Je mi to líto.“ Nejdražší Stvořitelko. Udělej něco, miláčku. Podívej se na mě. Nenech mě odejít. Vysílala jsem spoustu proseb ve staré řeči.
Jediné, co udělal, bylo že přikryl oči víčky. Řasy se mu třásly.
Slabé zabouchnutí dveří potvrzovalo jeho rozhodnutí.
Snažila jsem se hystericky nesložit a být silná. Dařilo se, dokud jsem v přízemí v hale nenarazila na Lassitera. Zablokovala jsem myšlenky, jak nejlíp mohla. Obejít ho jen tak bez povšimnutí, mi nebylo přáno.
Vzal mě jemně za paži. „Zsil, proč pláčeš?“
„My dva se už nesvěřujeme, zapomněls.“
„Nech mě tě dopravit domů. Nejsi schopna se dematerializovat a venku je den.“
Proti tomu jsem nemohla argumentovat. Vzal mě za ruku a objal. Nestačila jsem ani mrknout a ocitla se v tolik známém a vlastnoručně zařízeném prostředí.
Vymanila jsem se Lassiterovi z náruče. „Díky.“
„Mám někoho zavolat?“
„Ne, jsem v pořádku. Věděla jsem, že to nakonec tak dopadne. Jen jsem nebyla dostatečné připravena a pořád měla naději.“
„Ať se mezi vámi stalo cokoliv, Rehvenge se umoudří.“
„Jako ty s Verou?“ Byla to rána pod pás, o tom nebylo pochyb.
„Nebudeme se o mně bavit.“
„Ani o mně."
„Fajn.“
„Fajn.“
Sedl si do křesla, které si přivlastňoval pokaždé, když mě hlídal při krmení s Eugenem. „Tak?“
„Pamatuješ, jak ses o mě staral, když jsem se opila?“
„Jo, pamatuju. Nejde zapomenout.“
„Bylo to dávno.“ Nebo se to alespoň zdálo. Přes protest srdce jsem se smutně pousmála.
„Štěkal jsi.“
„Chrapalas.“
Rehvenge
Jsem těhotná – stále mi její vyznání hučelo v hlavě dokola a dokola. Byl to nezastavitelný kolotoč. Točila se mi hlava, jak se v ní motaly myšlenky. Přišel jsem si jak v centru jednoho z velkých obchoďáku, co jsem bytostně nesnášel a kde každý překřikoval toho druhého.
Jakmile odešla, jen co se zavřely dveře, všechno utichlo. I tak jsem nevěděl, co říct, jak reagovat. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obával. Jak jsem mohl být tak neopatrný? Měl jsem být zodpovědnější. Jsem starší a zkušenější. Neměl jsem dovolit Zsilverth chovat se zbrkle, i když to bylo něco, co jsem na ni svým způsobem měl rád.
Bylo pozdě.
Nikdy bych si v minulosti nepomyslel, že budu otcem, ani když se narodila Nalla. A pak? Moje srdce muselo být vážně lapeno láskou, protože jsem byl dojatý. Dostavila se první reakce v podobě černých slz špiníc mi tváře. Nevěděl jsem, jestli mám být rád, že to neviděla. Možná by to bylo lepší než moje zaryté mlčení.
Nemohl jsem zůstat v naší ložnici, dusil jsem se. Ve vzduchu byla její vůně, i když odešla před hodnou chvíli s Lassiterem. Byl jsem mu vděčný, že se o ni postaral. Byl bych to udělal sám, nebýt zbabělec, nemohl jsem se hnout. Přišel jsem si bloklej.
Zhluboka jsem si povzdechl a zašil se do kanceláře, kde převažoval pach doutníků, sedl si do svého koženého křesla a bezmyšlenkovitě se točil dokola. Musel jsem přemýšlet, co dál… moje srdce vynechávalo úder při pomyšlení, že do konce bídné existence zůstanu sám. Hlavně potom, co jsem poznal, jaké to je někoho mít, chtít a radovat se z jeho přítomnosti.
Proseděl jsem takhle hodiny, dny, týdny? Neměl jsem páru, vnímal jsem jen automatické zvedání ruky, která zásobovala má ústa alkoholem. Necítil jsem se však opilý, musely na mě mít vliv zbytky píchnutého dopaminu.
„Všude jsem tě hledala,“ promluvila Xhex, vtěsnaná ve dveřích. Jako obvykle měla vlasy zastřižené do pánského účesu a na sobě přiléhavé kožené kalhoty s upnutým černým tílkem. Připomínala mi Trinity z Matrixu. Měl bych jí říct, že nejsem její Neo.
„Chceš si promluvit?“ Zavrtěl jsem hlavou, ale pak se jí podíval do očí.
„Chtěla bys někdy děti, Xhex?“
„Ne a ani nemůžu, pamatuješ? Proč se ptá –“ Pátravě si mě prohlídla, prokoukla to. „Copak je Zsil v tom?“ Neodpověděl jsem, čímž její domněnku potvrdil. „Ksakru!“
„Jak výstižné.“ Sarkasticky jsem se pousmál.
„Co budeš dělat?“
„Nevím, Xhex. Nevím, co dělat. Nevím, jak se cítit. Nevím nic. Absolutně nic. V jednu chvíli jsem pevně rozhodnut podstoupit riziko a v tu druhou ji donutit, aby se toho zbavila.“
„Nezávidím ti tuhle situaci. Jsem ráda, že John se ještě o dětech nezmínil. Vsadím se však, že nebude nadšený z toho, že jsem neplodná,“ přiznala své obavy. „I přesto, že John jako Darius už má dceru, Beth, možná bude stát o další a já nejsem schopna mu je dát.“
„Nedovedu si tě představit jako matku, Xhex.“ Usmála se.
„Tvůj problém je, že si tak neumíš představit ani sám sebe.“ To byla pravda, abych mohl být matka, musel bych se něčeho zbavit.
„Z části s tebou souhlasím, já a dítě, taky si to neumím představit.“ Prohrábla si dlouhými štíhlými prsty vlasy. „To ale neznamená, že to nejde. Snažím se ti tím vším říct, že máš štěstí. Našel jsi ženu, která tě miluje takovýho, jaký jsi. Dokáže překousnout tvoje nálady a to si zaslouží Oscara, protože se znáš a víš, že někdy jsi na přejetí tirákem.“
„Ty jsi mi najednou mluvka.“ Xhex se nenechala umlčet.
„Zsilverth ti porodí dítě a ať bude jakékoli, Rehvengi, ty ji v tom nemůžeš nechat. Ze dvou důvodů, dobrý příteli. Budeš si to do smrti vyčítat a taky ji nemůžeš nechat, aby malé vychovávala sama. Pokud se potatí, bude potřebovat pomoct. A jen ty to dokážeš, protože víš, jak takhle proklatá sračka funguje. Zsilverth ne a ani Bratrstvo, i když je jich jako much a někteří jsou zkušení, nevědí o sympathech tolik, co ty. Přiznám se, že překračuješ i moje zkušenosti.“ Uvolnila se a opřela se lokty o opěradla, nohu přes nohu.
Vstřebával jsem Xhexina slova a nemohl na nich najít neupřímnost a už vůbec lež. Tahle slova se mi zařezávala pod kůži, proplouvala krevním oběhem a usídlila se v srdci. Mraky zmizely a rozjasnilo se, viděl jsem vše jasněji, než dřív. Věděl jsem, co mám udělat.
Přijala mě, oddala se mi a je ochotna mi dát dítě – slib, závazek na celý život. Copak jsem přesně tohle nechtěl? Kouzlo věčnosti.
Musel jsem jí dokázat, jaký hlupák jsem byl, že o ni stojím, i o její dítě, moje… naše dítě.
„Díky, Xhex, máš to u mě.“ Vydal jsem se a na cestu si lokl Red Bull, abych tam byl co nejdřív.
Odhmotnil jsem se do vestibulu. Než jsem stihl vykulhat schody, smyslové vjemy mě varovaly. Temný kouř, daleko silnější, ale zároveň příjemně aromatický. Věděl jsem, o koho jde. Kdo si se mnou přišel „popovídat“. Otočil jsem se a vzhlédl do bělomodrých duhovek, zasazených do tvrdé potetované tváře Bratra.
„Hádám, že nemáš žádný welcome drink,“ promluvil jsem jako první.
Vishous zběsile zavrčel a přitlačil mě ke zdi. „Věděl jsem, že to tak dopadne.“ Vrazil mi na důkaz svých slov pěstí. „Těžce odolávám nutkání ti zařídit zájezd na druhou stranu a neboj, bylo by to i se slevou.“ A já si zájezd zasloužil.
„Ne, dokud si nepromluvím se Zsilverth.“
„Ty se k ní nepřiblížíš.“
„Zabráníš mi v tom, nebo co? Raději se starej o svou vlastní shellan a mě nech napravit chybu!“ Vishous se smrtelně zamračil, ale ustoupil. Bylo těžké se v tomhle šílenci vyznat.
Před dveřmi Zsilverthiny ložnice jsem se zastavil. Znehybnily mě hlasy odtamtud vycházející.
„Věděl jsem, do čeho jdu,“ promlouval Lassiter nezúčastněním hlasem.
„Změnil ses,“ posmívala se mu Zsil.
„Dospíváš.“
„Ale no ták, fuj!“
„Necháš si ho?“ V padlém anděli se ozval vážný tón.
Nemohl jsem poslouchat dál, z konci chodby se ozýval dupot bot. Vera měla sklopenou hlavu, byla otázka chvilky, než ji pozvedla, aby se v němém úžasu pozastavila nad mou přítomností. Kmitala pohledem ode mě k pokoji své sestry.
„Zsil je tu?“ Přikývl jsem. „Proč teda nejdeš dovnitř?“ Udivilo mě, že zřejmě nemá tušení, co se stalo. Věděla vůbec o dítěti?
„Čekám, až domluví s Lassiterem.“
Bylo fascinující, jak se jí rysy změnily z neutrálu na zaujatý nádech. Nebyl jsem si ale jistý, zda vědomě věděla, co dělala. Vešla bez klepání do pokoje a já se rozhodl je nerušit. Měl jsem čas promyslet si, jak Zsil vysvětlím, co za idiota jsem.
Zsilverth
„Heleme se, chceš mu dělat strážnýho anděla?“ ptala jsem se žertem Lassitera a byla mu vděčná za společnost, kterou mi nabízel. Prokecali jsme hodiny.
„Mu?“ pozastavil se Lassie.
„Jí?“ Toť otázka.
„Procvičujete zájmena?“ vylekal mě hlas příchozí Very. V duchu jsem malinko panikařila. Lassiter. Vera. Vera. Lassiter. Oba dva. Tady. Žádný únikový východ!
Lassiter nakonec moje dilema, kudy se co nejrychleji procpu, vyřešil, když prošel kolem Very, aniž by se na ni podíval, jeho sebejistý krok byl obdivuhodný, zatímco Vera z něj nemohla spustit zrak.
„Kdybys potřebovala…“
„Díky,“ přerušila jsem ho.
Jen co jsme osaměly, Vera se na mě podívala. „Přišla jsem nevhod? Stačilo říct a přišla bych jindy. Kvůli mně jste nemuseli přerušit svá zpovědní tajemství.“
„Neříkali jsme si žádná tajemství, Vero.“
„V tom případě jste nemuseli přestávat.“
„Ale jo, museli. Být s vámi v jedné místnosti je vysoce trapný,“ přiznala jsem.
„Nezlobím se na tebe, že jsi na jeho straně.“
„Fajn.“ Přešla jsem ke komodě a vybrala si knížku.
„Možná bych uvítala trochu podpory.“ Zabodl se do mě osten viny.
„Máš moji podporu, jen nesouhlasím se vším, co děláš.“ Byla jsem upřímná.
„Nevíš všechno, sis.“
„Tak mi to začni říkat a třeba změním názor.“
„Nechci tě zatěžovat svými problémy. Radši mi řekni, jak dopadly výsledky? Co říkal Havers?“
„Změna tématu z tebe neudělá vítěze.“
„Jestli se mnou nechceš mluvit, řekni to rovnou. Nesnáším, když se se mnou nejedná přímo.“ Pokrčila jsem rameny.
„Dobře, jsem na Lassiterově straně. Udělala jsi chybu. Ty jsi ji udělala, Verath. A mstíš se mu? Za co? Že si našel náhradu? Divíš se?“
„Přála bych si, abys mě chápala.“ Neotočila se při odchodu, když někomu řekla, že může vejít.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se Rehvenge a vyskočila na nohy.
Pohled mu sklouzl na moje břicho. V očích jsem mu četla bezpočet emocí. Proběhlo asi pět minut, než vzhlédl. Ať mi přišel říct cokoli, omluvit se nebo mi to dát víc sežrat, jeho výraz napovídal, že zapomněl, co měl na jazyku.
Milovala jsem barvu jeho očí, ráda jsem se jí kochala, proto mě překvapily černé podlitiny, které hýzdily jejich krásu. Brečel?
Zkrátil vzdálenost mezi našimi těly a natáhl ruku k dítěti. Svůj pohyb ale dokonce nedotáhl, zastavil se v půli a nechal ruku viset ve vzduchu. Poznala jsem, jak je to pro něj těžké. Rozhodla jsem se mu pomoct a přistoupila blíž, až konečky jeho prstů zavadily o hedvábnou látku, zakrývající bříško. Při kontaktu cukl a já sebou trhla. Mezi námi byla neviditelná vlna elektřiny. Cítila jsem, jak to mezi námi jiskřilo. Kdybych byla stará pověrčivá baba, přísahala bych, že děťátko poznalo dotyk svého otce a zdraví ho. Ale tahle myšlenka mi přišla přitažená za vlasy, když vezmu v úvahu, jak je mimi ještě nevyvinuté.
Rehvenge položil celou dlaň na břicho a přejel s ní k mému boku, ovinul ji kolem pasu a přitáhl si mě blíž, aby mohl spojit své rty s těmi mými, které mě nedočkavostí brněly.
„Bude to dokonalé.“
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Arminka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Diskuse pro článek Double Miracle 48. kapitola :
Až teraz som si uvedomila, že som zabudla na komentár! V poslednom čase sa mi to stáva veľmi často, čo nie je ospravedlnenie, ja viem...
Kapitola bola skvelá. Som rada, že sa nakoniec Rehv umúdril. Aspoň niečo sa darí. Som zvedavá, kedy sa dajú opäť dokopy Vera a Lassie. Už by sa mohli umúdriť, veď sú dospelí, preboha!
Po dlouhé době jsem se zase vrátila k téhle povídce a musím říct děvčata dokonalost jako vvždy
Děkuju vám, pěti Vyvoleným, kteří jste zůstali věrní.
Aspoň jim to vychází, když Vera s Lassem jsou tak paličatí.
úžasné tak jsem zvědavá na těhotenství a na její nálady a jaký bude táta, no prostě úžasné
Nádhera
Krása, nádhera, úžasný.
Přidat komentář:
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!